Poslední doutník

Odstoupení Fidela Castra vzbuzuje naděje na změnu režimu

Kubánský vůdce Fidel Castro minulý týden oznámil, že se už nebude ucházet o nejvyšší úřad v zemi. Pro svět nebyla tato informace žádným velkým překvapením, protože jednaosmdesátiletý revolucionář předal již před rokem a půl své pravomoci dočasně bratrovi Raúlovi kvůli těžké nemoci. Sám se od té doby na veřejnosti neobjevil. Mnozí politici považují Castrovu rezignaci za začátek konce komunistického režimu na Kubě a vzhlížejí s mírnými nadějemi do budoucna. Najdou se však i pesimisté. „Pokud Castro bude předávat moc tímto tempem, bude mu to trvat 200 let,“ řekl v rozhovoru s AFP bývalý polský prezident Lech Walesa. Opatrný je i kubánský disent, který nicméně předpokládá, že změny na ostrově nastanou. Otázkou je, jakým směrem se budou ubírat, jak rychlé a hluboké budou. Represivní režim je totiž v zemi po dlouhé Castrově diktatuře pevně zakořeněn.
Castro rozhodoval o všech aspektech života na Kubě téměř půl století. Po britské královně Alžbětě II. a thajském králi Pchúmipchonu Adundétovi byl třetím služebně nejstarším světovým vládcem. Na vrcholu moci stanul v únoru 1959, kdy se stal předsedou revoluční vlády. Provedl pozemkovou reformu, znárodnil majetek zahraničních i domácích podnikatelů a zrušil politické strany. Hospodářské embargo Spojených států amerických vůči Kubě na sebe nenechalo dlouhou čekat, a země tak hned po několika letech budování socialismu ekonomicky zkolabovala. Castro musel rezignovat na nezávislou politiku a přiklonil se k Sovětskému svazu, kde našel materiální i politickou podporu. Ta se však rozplynula s rozpadem komunistického impéria v devadesátých letech.
Současná Kuba se nejvíce spoléhá na pomoc Venezuely, odkud na ostrov svobody plyne zejména levná ropa a plyn. Dalším vydatným mecenášem je Čína, která je zdrojem spotřebního zboží, mnohdy z padělatelských dílen. Pomoc nabízí také Rusko, které postavily na nohy vysoké příjmy z prodeje surovin. Nezanedbatelné jsou i investice do cestovního ruchu z Evropské unie. Neoblomné zatím zůstávají Spojené státy americké. Jak minulý týden uvedl náměstek americké ministryně zahraničí John Negroponte, v dohledné době se nechystají zrušit hospodářské sankce vůči Kubě. Změnu v postoji USA proto lze nejspíše čekat až po amerických prezidentských volbách v příštím roce.
Jako svého nástupce doporučil Fidel Castro mladšího bratra Raúla, který již devatenáct měsíců zemi fakticky řídí. Jeho pragmatismus a pozvolna zaváděné změny vyvolávají naději. Raúl si totiž dělá větší hlavu s tím, jak zajistit lidem obživu než jak šířit revoluci po světě. U Kubánců vzbudil očekávání, že budou moci brzy volně nakupovat a prodávat domy, cestovat do ciziny a užívat si v hotelech a na plážích, kam nyní mohou pouze cizinci.
Nejde však jen o zdevastovanou ekonomiku a odstranění chudoby. Předseda Iberoamerické obchodní komory a poradce Stanfordského výzkumného ústavu Armando Lago pátral po počtu obětí Castrovy diktatury. Dospěl k děsivému číslu 115 tisíc, z čehož více než 77 tisíc lidí zemřelo nebo se ztratilo při pokusu o útěk z ostrova. Ostatní byli zastřeleni, umučeni, případně našli smrt při zahraničních misích. Ani v oblasti lidských práv, kde se angažovala i česká diplomacie, však nelze po odstoupení Castra předpokládat překotné změny. „Výzvy, které jsou před námi, jsou ohromné, ale nikdo nemůže pochybovat o přesvědčení našeho lidu, že jen díky socialismu můžeme potíže překonat a zachovat si socialistické výdobytky za půl století revoluce,“ naznačil loni Raúl Castro. Na rychlém zavedení úplné svobody určitě nebudou mít zájem ani Spojené státy americké, které by v takovém případě zřejmě čelily dalšímu masovému přílivu kubánských emigrantů.
Ať už bude příští hlavou státu na Kubě kdokoli, bez pomoci ze zahraničí se při obnově ekonomicky i morálně zdevastované země neobejde. Klíčový bude bezesporu postoj USA. Jejich dosavadní politika úplného bojkotu země byla terčem kritiky, neboť Castrův režim spíše posilovala a ubližovala řadovým obyvatelům. Budoucí americký prezident, od něhož lze čekat změnu politického kurzu vůči Kubě, by však měl být zpočátku opatrný a spíše se držet zpátky. Prvním zásadním krokem by mělo být uvolnění ekonomického embarga.
Zatím to vypadá, že se situace na ostrově příliš nezmění a represivní režim zůstane zachován. Svědčí o tom pokojné předání moci mezi bratry Castrovými ještě za Fidelova života, což je jistě prozřetelný tah ve snaze zabránit nepokojům a boji o moc. Pokud v čele země zůstane Raúl Castro, lze počítat alespoň s dílčím ekonomickým uvolněním. Pak nezbývá než doufat, že změny ekonomické přinesou i změnu politického režimu. Snad to nebude trvat 200 let.