Mauno Koivisto byl jedním z těch státníků, kteří museli umět vyjít s Bílým domem i Kremlem. Někdy to vyžadovalo chůzi po laně
Když Koivisto (25. listopadu 1923 - 12. května 2017) opouštěl v březnu 1994 po dvanácti letech prezidentský úřad, nebyl zrovna na vrcholu popularity. Mladí Finové i mnoho lidí na Západě měli za to, že striktním dodržováním principu neutrality zašlo Finsko moc daleko, když třeba odmítlo podpořit nezávislost Estonska a do poslední chvíle se drželo dohody o přátelství se SSSR. Lehce vazalský vztah k mocnému sousedu na východě bude ještě o mnoho let později v západněji položených zemích výsměšně nazýván „finlandizací“, jenže tyto země neměly 1340 kilometrů dlouhou hranici s Ruskem a do sídla jejich vlád nechodil každou chvíli velvyslanec Kremlu s nejrůznějšími stížnostmi.
Nesmějte se Černěnkovi
Koivisto k tomu přišel nevinně, když doktrínu nevměšování zdědil po svých předchůdcích Paasikivim a Kekkonenovi a sám ji spíše rozmělňoval. I tak to ale obnášelo (kromě setrvání mimo EU a NATO) různé nepříjemnosti typu vracení uprchlíků do SSSR a „symetrické postoje“ k zahraničí (když chtěly Helsinky kritizovat okupaci Československa nebo Afghánistánu, musely podobnou měrou kritizovat USA za Vietnam nebo Chile). Zahraniční politika byla přitom na rozdíl od dneška výlučnou kompetencí prezidenta.
Období Koivistovy vlády je historií rozpadu východního bloku a konce finské izolace. Když v lednu 1982 tento celoživotní sociální demokrat se zkušeností v čele centrální banky do vedení státu nastupoval, v Kremlu seděl Leonid Brežněva Finsko nemělo armádu, která by stála za řeč. Když v březnu 1994 odcházel, bylo dva a půl roku po rozpadu SSSR a Finsko právě vstupovalo do EU. Doba mezi tím byla vyplněna obratným manévrováním: rusky plynně hovořící Koivisto udržoval přátelské vztahy s Michailem Gorbačovem i s Ronaldem Reaganem.
Přestože Koivisto ve srovnání s předchůdci zasahoval mnohem méně do práce vlády (což mu bude vyčítáno během hospodářské recese na počátku 90. let), mezi novináři neměl dobrou pověst, neboť si několikrát telefonicky stěžoval na příliš kritické komentáře k SSSR či na posměšné karikatury sovětského vůdce Konstantina Černěnka. Jeho filozoficky laděné projevy se rovněž nesetkávaly s ovacemi. Antipatie byla oboustranná - Koivisto novinářům soukromě přezdíval „idioti“.
„Ledové“ srdce
Nejkontroverznější zůstává Koivistův postoj k estonskému boji za nezávislost v letech 1988 až 1992. Nikdy jej oficiálně nepodpořil a Estonsko uznal až poté, co tak učinily USA, Rusko a Německo. Nedávno přitom vyšlo najevo, že ve vší tajnosti spoluorganizoval masivní finanční pomoc estonské opozici, jež byla maskována jako podpora kulturního rozvoje. Řídila ji ministryně kultury Kasurinenová, jíž se za zavřenými dveřmi říkalo ministryně pro estonské záležitosti.
„Myslel si, že udržování dobrých vztahů s Moskvou a tajná podpora opozice je v nejlepším zájmu Finska“ říká historik Heikki Rausmaa, „ale spousta Finů věřila, že má srdce z ledu“ Koivisto bude vzpomínán jako ten, kdo po pádu Berlínské zdi vypověděl mírové smlouvy s Německem a požádal o vstup do EU. To však byla jen logika vývoje. Jeho skutečným odkazem bylo dovršení nepříliš důstojné, ale zato úspěšné „finladizace“ - formální vstřícnosti k mocnému sousedu na východě, která je daní za zachování si maxima svobod. O
O autorovi| Lubomír Heger heger@mf.cz
