Tony Blankley tvrdí, že budoucnost Evropy ohrožují muslimové i její liberalismus
Budoucnost Evropy je v nebezpečí, protože tento kontinent zapomněl svoji minulost. Ztráta sebedůvěry nás odcizuje od naší civilizace, a když nenastane změna, povede to k trvalému rozkladu a úpadku. Evropa se kulturně oslabila a neuvědomuje si, jak značně energický je islám, který se do ní nechce integrovat, nýbrž jí dominovat. Její dnešní stav se podobá situaci amerických indiánů v počátcích evropské invaze a kolonizace nebo Evropanů těsně před Hitlerovou expanzí. Takto se pokouší objasnit naléhavost islámského nebezpečí americký novinář a politolog Tony Blankley, redaktor listu Washington Times a bývalý autor projevů a politický analytik amerického presidenta Ronalda Reagana, v knize Poslední naděje Západu. Zvítězíme ve střetu civilizací? (The West’s Last Chance: Will We Win the Clash of Civilizations?).
Scénář budoucnosti.
Nabízí takovýto scénář událostí v Evropě v blízké budoucnosti: v evropských městech vypuknou muslimské útoky na „nemravné“ umění i na jeho vystavovatele a obhájce, během nichž jsou zničeny tisíce slavných soch a obrazů, od Michelangelova Davida až po Dürerův obraz Adama a Evy. Z bezpečnostních důvodů jsou všechna evropská muzea reorganizována, aby neurážela muslimy. V ulicích měst se rozpoutají surové demonstrace podobné těm, které již známe z Francie. Vůdcové evropských islámských organizací vyzývají Evropskou unii, aby okamžitě zavedla islámské právo šaría pro všechny muslimy v jejích členských zemích. Evropská komise svoluje a zavazuje se k podmínkám, které dávají muslimské evropské radě právo vetovat všechna politická a právní rozhodnutí, která se nějak týkají muslimů, a zrušit všechny zákony, jež je urážejí nebo jsou vůči nim nespravedlivé. V zahraniční politice je jedním z prvních výsledků přerušení všech svazků se Spojenými státy.
Fikce? Zatím a jen o vlásek.
Osvěžující očista.
Blankleyho kniha je osvěžujícím a očistným oproštěním od politické korektnosti v tom, že se jasně, nebojácně, přesně a podrobně pokouší identifikovat, jak hluboko už válka islámu proti Západu pronikla do všech jeho koutů a jak málo času Evropě zbývá, aby se ještě probrala k obraně.
Blankleyho fakta se dají shrnout takto: jsme svědky kompletní invaze imigrace, kulturní agrese a konfliktu hodnot, náboženských přesvědčení a životních stylů. Síly, které nás ohrožují, jsou všudypřítomné - před námi, za námi i v nás. Jejich cílem je demontáž našich tradičních národních států a jejich nahrazení jediným islámským národem a územím bez hranic. Nejpodstatnějším politickým faktem je, že určité procento světových muslimů je připraveno vraždit - a skutečně už vraždí - velké počty lidí jako svoji náboženskou povinnost. Ještě větší procento muslimů tyto vrahy podporuje nebo chrání a mnoho z nich sdílí jejich přesvědčení a vnímání světa. Jen nepatrné promile muslimů dokáže a je ochotné s terorismem nesouhlasit. Kanadský muslimský novinář Iršad Mandží například prohlásil: „Většina muslimů dosud neví, jak debatovat, nesouhlasit, revidovat nebo reformovat, protože jsme zatím nebyli seznámeni s možností, tím méně ctností, klást otázky o Svaté knize jako křesťané a židé. Islámští teroristé dokážou citovat Korán ke svým účelům, ostatní muslimové se jej však neodvažují vykládat jinak ze strachu z fyzické perzekuce od těch radikálních.“
Ústřední bod ideologie.
Toto je důležité pochopit. Vysvětluje nám to totiž, proč si v této fázi nemohou dovolit být našimi užitečnými spojenci ani ti muslimové, kteří jsou mírumilovní a demokraté. Bojí se jednoduše o svůj život i svých rodin. Islámská invaze Evropy je už tak hluboká, že ovlivňuje evropskou politiku. Ústředním bodem její ideologie je individuální džihád, který nikdy nepatřil mezi pět hlavních pilířů islámské víry a stal se jím až ve 20. století v programu Muslimského bratrstva, jehož jsou dnešní teroristé dědici. Tradičně směla džihád vyhlašovat po dlouhých debatách a hlasováních suverénní rada učenců ulema. Ta dnes de facto přestala existovat a nahradila ji volná síť fanatiků, kteří si džihád vyhlašují podle vlastní libosti. Zavraždění lidí sebevraždou je metoda zcela nová, v tradičním islámu nepřítomná. A sebevražda sama je nepřípustná. Posvětili ji právě až pozdní ideologové Muslimského bratrstva povýšením sebevrahů na mučedníky a slibem posmrtných rajských požitků.
V mnoha aspektech včetně indoktrinace dezorientované mládeže a nepřípustnosti debaty, pochyb či disentu se více podobá modernímu fašismu, nacismu a bolševismu než tradičnímu islámu - či alespoň těm jeho tradicím, které v minulosti dokázaly vytvořit velkou kulturu. Dnešní radikální ideologické vedení islámu už označilo Evropu za „území islámu“. Pokládá totiž islamizaci Evropy - se všemi islámskými zákony - nejen za legální, ale i za náboženskou povinnost.
Omezení západních práv.
Blankley varuje, že tato agrese se nedá odvrátit, dokud Západ trvá na svých hluboce zakořeněných hodnotách tolerance, práva na soukromí, na vzpouru a na rovnou ochranu před zákonem: „Přichází den, kdy se Západ bude muset rozhodnout, čeho si více cení: poskytování těchto práv a tolerance těm, kdo nás chtějí zničit, nebo přežití západní civilizace.“ Připomíná, že i k vítězství nad nacismem musely Spojené státy i Británie za války pozastavit mnohá občanská práva zaručená demokracií a podřídit je bezpečnosti státu. A varuje, že „bezuzdný liberalismus je v této situaci ideologií sebevraždy Západu“.
Uznává všemožné chyby a vady západního politického systému, na něž si kritici Západu stěžují, ale klade jim otázku: „Jak se všechny ty nedostatky západní civilizace jeví, jestliže alternativou je radikální islám v srdci Evropy a Ameriky? Jaké jsou ve srovnání s praktikami v islámských zemích? Máte-li volbu mezi nedokonalou západní civilizací a fundamentalistickým islámem, v čem chcete žít?“
Jsme-li všichni ohroženi, pak spíše kolektivní síla než oprávněné požadavky jednotlivců je účinnější obrana, připomíná Blankley a doporučuje konečně, jasně a společně vyhlásit válku „konkrétní násilné politické ideologii uvnitř islámu, která ohrožuje nejen Západ, ale i samotné islámské společnosti. Vyhlášením války islámským džihádistům můžeme zdůraznit, že stojíme na straně mírumilovných a demokratických muslimům a válčíme jen proti těm, kteří věří v bomby, terorismus a vraždy. Nemůžeme tuto válku vyhrát, dokud ji nevyhlásíme a takto nedefinujeme.“
Evropská kulturní válka.
Nejkritičtější rozhodnutí, které čeká Evropany, je, mají-li větší strach z islámu než z toho, že se budou muset uskrovnit a tvrději pracovat. Zda se budou snažit vyžít ze skromnějších příjmů a vykonávat i takzvané podřadné práce nebo donekonečna toužit po levných pracovních silách, o nichž víme, že nás chtějí zničit. A jestli bezodkladně zahájí a vyhrají to, co Blankley nazývá „evropskou kulturní válkou“. V ní jsou zbraněmi oživení víry v západní náboženství, posílení výuky západních tradic a kultury, větší porodnost, zavržení svazující ideologie multikulturalismu a politické korektnosti, procitnutí z iluzí a fantazií nekonečného štěstí bez velké námahy a trvalého bezpečí, osvojení si inteligentního pragmatismu, který neposuzuje pravdu podle dogmat a doktrín, ale praktických výsledků, a opětovné semknutí euroamerického spojenectví.
„V uplynulých padesáti letech nás naše obrovská moc a bohatství ukolébaly do nepřesného vnímání světa. Mívali jsme luxus velké marže omylu, a proto mnohé naše chyby neměly vážné následky. Většinu této marže jsme promarnili. Následky dnešních chyb už nebudou malé. Nemůžeme si nadále dovolit podřizovat správný úsudek a potřebnou strategii namyšlené politické korektnosti.“
