Jediným řešením dlouhodobé depreciace americké měny je konkurenceschopnost
Dolar oslabuje a evropští lídři se začínají děsit. Naprosto oprávněně. Amerika je pro Evropskou unii nejdůležitějším exportním trhem. Pokud skutečně dolar již brzy prolomí magickou hodnotu 1,5 dolaru za euro, přičemž tato pravděpodobnost je opravdu vysoká, nastává pro Evropu problém. Zdejší zboží bude pro Američany příliš drahé, což je přímou výzvou k pokusu nahradit jej domácími zdroji nebo levnějšími alternativami z méně vyspělých zemí. Obojí má jasný důsledek – výpadek exportu do nejdůležitější destinace dorazí už tak krizí zkřehlou evropskou ekonomiku. Podobný efekt nastává i ve všech ostatních exportních oblastech, které svou měnu navázaly na dolar. Hovoříme o velké části Asie, Latinské Ameriky a také Číny, která hodnotu jüanu vůči dolaru pečlivě střeží. Evropa to má tedy nahnuté. Podíl přímého českého exportu do dolarové oblasti je však pouze pod deseti procenty. Měli bychom se znepokojovat?
Ano, určitě bychom měli vnímat silné riziko, které nám znehodnocením dolaru hrozí. Vynechejme přímé vlivy, jako například nadměrnou spekulativní přirážku k cenám komodit, zejména ropy, a zaměřme se na podstatně důležitější jevy nepřímé. Český vývoz směřuje z více než 85 procent do zemí Evropské unie, přitom jednoznačně dominuje Německo. To má podobnou, i když ne až tak výraznou, závislost na dolarové zóně. Za Němci v hledáčku českého exportu následují Francie a Velká Británie. Obě země převážnou většinu svého vývozu směřují také do dolarové zóny. Pokud unijní zboží vlivem silného oslabení dolaru ztratí konkurenceschopnost, a sníží se tím ekonomický výkon Evropy, vzhledem k naší exportní provázanosti půjdeme ke dnu i my. Jenže zmínění Němci, Francouzi i Britové mají oproti nám výhodu znalostní ekonomiky, která jim dává dvojnásobnou životní úroveň. Zatímco oni budou díky chytře investovaným prostředkům do vzdělání a inovací nějaký čas lapat po dechu těsně nad hladinou, nám bude k nadechnutí chybět přibližně šedesát let vývoje, které jsme promrhali. Čtyřicet let jde sice na vrub komunistického režimu, ale posledních dvacet let je čistě naše „svobodná“ práce. V praxi to bude vypadat, jako by krize nikdy neskončila. Úpěnlivé čekání na německé oživení zkrátka nepřijde. Naopak nastanou krachy firem, jež doposud za každou cenu držely své finance nad vodou, aby se dožily vytoužených nových zakázek z Evropy. České veřejné finance mohou zapomenout na konjunkturní polštář, který by milosrdně zakryl vyrabovanou erární pokladnu. Nastane dlouhá doba temna.
Potíž je v tom, že Česká republika nemá žádné krátkodobé nástroje, kterými by mohla svou byť zprostředkovanou závislost na dolarovém exportu z EU řešit. Možná se tomuhle nejčernějšímu scénáři vyhneme, jenže to nezávisí na nás, ale na dobré vůli a ochotě ke konsenzu z americké a čínské strany. Jestli je současný stav našich veřejných financí obrovským vykřičníkem za větou „Potřebujeme fiskální reformy“, tak dění okolo dolaru k němu přidává další tři a doplňuje „plus radikální změnu struktury ekonomiky“. Jediným řešením dlouhodobé depreciace dolaru je totiž konkurenceschopnost. Evropské, potažmo české produkty musejí být natolik vyspělé, aby se na trhu uplatnily a vytěsnily konkurenci i při výrazně vyšší ceně. V našem případě to bez přechodu na znalostní ekonomiku nepůjde. A to je problém. Namísto vědeckých ústavů máme montovny plechu. Počet patentů v Česku a počet zdejších držitelů Nobelových cen vzhledem k množství obyvatel vychází pro nás ve srovnání s vyspělými znalostními ekonomikami až směšně. Právě utrácíme 25 miliard korun za nesystémovou podporu energetických úspor. Že si tím nabouráme tržní rovnováhu podobně jako Slováci šrotovným, je teď vedlejší. Spíše se pokusme zamyslet nad tím, kolik univerzit by z této částky mohlo nějakou dobu žít, kolik studentů navíc by mohly přijmout či jak dlouho bychom mohli z těchto peněz financovat chod Akademie věd.
