Do hledáčku specialistů z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) se dostal i jihlavský středoškolský učitel Rudolf Sekava (14. května 1936 až 10. května 2019). Prožíval tehdy nejhorší etapu svého života. Selhávalo mu srdce, trpěl slabostí, únavou i dušností, musel přestat pracovat. A IKEM jej proto tehdy oslovil, zda by chtěl podstoupit transplantaci srdce. „Bál jsem se, to víte, ale nic jiného mi nezbývalo. Už mi nepomáhaly žádné léky, lékaři mi dávali maximálně tři měsíce. Celou dobu jsem si říkal, tak buď to vyjde, nebo ne, a vše dobře dopadlo,“ vzpomínal Rudolf Sekava před pěti lety.
Vhodný orgán se ten rok pro něj našel velmi rychle, čekal jen pět týdnů. Onen magický telefon mu zazvonil 23. října 1984. Během více než pětihodinové operace mu tým lékařů pod vedením Vladimíra Kočandrleho z hrudníku vyjmul jeho velmi poškozené srdce a vložil nové. Dárkyní byla mladá žena.
„To nové srdce mě vrátilo okamžitě do života. Cítil jsem, jak se mi dělá den ode dne lépe. Rána po operaci sice bolela, ale síly se mi vracely neuvěřitelně rychle. Moje tělo před transplantací bylo unavené, orgány už vzhledem ke špatnému krevnímu oběhu ztrácely sílu fungovat, trápilo mě, že nic nezvládám. Dva roky předtím jsem už musel nastoupit do invalidního důchodu a můj stav se jen zhoršoval. Transplantací se ale vše změnilo a já do dneška děkuji, že lékaři mé obavy dokázali zahnat a já jsem se pro nové srdce rozhodl,“ svěřoval se Rudolf Sekava. Stal se teprve třetím Čechoslovákem, který tak náročnou operaci podstoupil. A také nejdéle žijícím.
Trvalo měsíc, než se po zákroku mohl ukázat doma. V polovině 80. let to znělo takřka neskutečně, když se po necelém roce od operace vrátil za katedru. A učil dalších dvaadvacet let až do odchodu do důchodu. Po transplantaci změnil pohled na život. Každého rána si vážil a bral jej jako další den navíc a snažil se ho prožít nejlépe, jak mohl. Narozeniny slavil dvakrát ročně. Nejen 14. května, ale i 23. října na počest úspěšné transplantace.
Až do své smrti Rudolf Sekava často myslel na mladou dárkyni, jejíž srdce mu bilo v hrudi. Vždy na Dušičky jí chodil zapálit svíčku. 1
Transplantací se vše změnilo a já do dneška děkuji, že lékaři mé obavy dokázali zahnat a já jsem se pro nové srdce rozhodl.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz