Seržant Hunt příchozí pěkně pozdraví, ale místo toho by měl říct: „Vítejte zpět do studené války.“ Je to tak: tady, v demilitarizované zóně protínající Korejský poloostrov, stále visí poslední cár železné opony. Kdo o tom neví, toho by ani nenapadlo, že je vůbec možné sem jet jako turista.
Srdce zóny, Panmundžom, je snad nejbizarnějším a nejbláznivějším místem na světě, kam se může člověk vypravit.
Je to místo, které opět přichází do módy jako probouzející se sopka. Dinosaurus ožil a cení zuby. Severní Korea už zase vypadá jako reálné nebezpečí - a nejrychleji to pochopil James Bond, který tady nedávno při své poslední filmové akci řádil na vznášedlech. Přijel sem na surfovém prkně, ale turisté jezdí ze Soulu spíše autobusem. Trvá to něco přes hodinu. Jeden z nejlepších jednodenních výletů na světě.
Račte obejít stůl
První, co udeří do očí, je paradox: v pásmu, které se jmenuje demilitarizované, je zatraceně hodně vojáků.
Je to místo, kde všechno vypadá jako kulisa, oživlá knížka Le Carrého o špionovi, který se vrátil z chladu.
Je to místo, kde se válka zastavila, ale kam nikdy nedorazil mír. Ticho dusí, nepřátelství je hmatatelné. Je to místo, kde každá událost nese nádech zlověstnosti. Když tady jednou káceli strom, byla v pohotovosti celá Jižní Korea a americká letadlová loď.
Takže vítejte v Panmundžomu, jak pravil seržant Hunt. A hned podepište prohlášení, že síly OSN nenesou odpovědnost za zranění či smrt „způsobené vám při nepřátelské akci“. Je to výlet jen a jen na vaše triko.
Začínáte v táboře Bonifas, kde smíšený americko-korejský prapor žije „úplně vpředu“, jak zní jeho bojové heslo. Autobusem s návštěvníky přímo do demilitarizované zóny tentokrát jede sám velitel jednotky podplukovník James Nixon. Než zavře dveře, vytáhne na okamžik pistoli. Cvak, cvak, suše zamlaská závěr. „Ano, kdykoliv se voják pohybuje v zóně, musí mít náboj v hlavni,“ říká Nixon.
Vozidlo se zhoupne a blíží se k Panmundžomu. Je to vlastně jediné místo, kde se Sever a Jih stýkají. Stojí tam řada nízkých budov, vypadají jako nějaká továrnička. Srdcem areálu je konferenční hala, kde se v mrazivé atmosféře projednávají všechny incidenty. Děje se tak u stolu, jenž bývá potažen zelenou plstí. Jeho středem prochází hranice mezi oběma Koreami, tady ji ovšem nerýsuje ostnatý drát, ale kabel mikrofonu. Konferenční hala je jediné místo, kde lze vstoupit na území KLDR, stačí jen obejít stůl.
„Jistě, teď jste u nich. Opravdu stojíte v severní Koreji,“ říká desátník Vance, „ale tady je to povoleno.“ Na konferenční halu hledí Jihokorejci ze své budovy pár metrů odtud jižním směrem, Severokorejci jsou trochu dál. Občas jejich vojáci sejdou dolů, nakukují okny do haly, gestikulují - a jak tvrdí Američané turistům při úvodní instruktáži ještě v táboře - snaží se vyprovokovat návštěvníky ke gestům, která by si mohli vyfotit a propagandisticky využít. „Podívejte, jak jsou ti lidé ze Západu nepřátelští. Další nepřátelský incident v Panmundžomu,“ tvrdila by hned propaganda.
Existuje jediná obrana. Tvářit se, jako by nebyli. „Kdyby přišli, vůbec si jich nevšímejte, vůbec nereagujte, prostě nedělejte vůbec nic,“ nabádá seržant Hunt. Ale nikdo nepřišel.
Všichni hledí na sever
Prostor před halou střeží z jižní strany dvojice mužů. Podobné hlídky postávají na více místech. Hledí směrem k severu. „Všimněte si, že my koukáme na sever a oni taky, přestože by měli být obráceni k jihu,“ říká seržant Hunt a vtipkuje: „Víte proč? Oni totiž nehlídají hranici kvůli nám, ale před vlastními uprchlíky. Aby jim nikdo neutekl.“
Muži v uniformách stojí nehnutě ve zvláštních postojích jako zápasníci, když chtějí nahnat strach. Lehce pokrčené ruce zatnuté v pěst před kyčlemi, to je jejich postoj. Přilby, černé brýle, brady ze žuly. Stojí jako zápasníci a také jimi jsou. Všichni Jihokorejci musejí být nositeli černého pásu v některém z bojových umění, jako je taekwondo či karate.
Všichni musejí mít vysokoškolský diplom a měřit alespoň 185 centimetrů. „Jejich rodiny jsou prověřeny jednu generaci dozadu,“ podotýká seržant Hunt. Opodál je z autobusu vidět skupinu vojáků, jak nacvičují kopy na hlavu pomyslného nepřítele. Jde jim to opravdu dobře.
Ale největší atrakce je kus odtud, na kontrolním bodě číslo pět. Celý Panmundžom je orwelliáda, avšak právě tady jako by Orwellův svět přímo vyskočil z knihy. Naproti přes řeku líně vlaje severokorejská vlajka. Je největší na světě, také stožár je nejvyšší na světě. Objevila se, jakmile Jih vztyčil svou velkou vlajku, neboť svět míru a socialismu musí každému vytřít zrak. A tak rozhodný úder imperialistům zasadil stožár vysoký 160 metrů. Vlajka je dlouhá třicet metrů a váží přes čtvrt tuny, přesně 267 kilogramů. Když prší, musí dolů, protože kdyby nasákla, rozervala by se vlastní vahou. Kolem stožáru stojí sídliště, kterému Jižané říkají Propagandistická vesnice. Na balkonech se suší prádlo. Suší se tak už celé roky, nikomu však nepatří, neboť vesnice nemá žádné obyvatele.
Ale zato má spoustu reproduktorů. Vzduchem i teď zní melodie budovatelské písně, která, jak si to na Severu malují, naleptává morálku těch na Jihu. Nezdá se však, že by zpěv s vojáky a turisty hnul. A tak na ty, kdo snad nemají hudební sluch, číhají obrovská hesla. Na protější stráni je jedno z nich: připomíná slavný nápis Hollywood na kopci nad Los Angeles, tato písmena však praví: Inspirujte se naším světlem. Zatím se jím prý nikdo z turistů inspirovat nenechal. Uprchlíci přicházejí výhradně z opačné strany a lákají je spíš světla kapitalistického Soulu.
Válka o topol
Orwellův svět připomínají i jména. V tom si obě strany nemají co vyčítat. Propagandistická vesnice, Vesnice míru, Park sjednocení, Most svobody, Síň antikomunismu. Desátník Vance právě dovedl svou výpravu na místo, které navštívili Bill Clinton, Margaret Thatcherová, Helmut Kohl a další. Rozmáchlými gesty, jako průvodce na Hradčanech, ukazuje místní pozoruhodnosti.
Stojíte na pokraji železné opony a hledíte na Severní Koreu. Je zvlněná. Je prázdná a tichá. Nehybná. Pár strak přelétá demilitarizovanou zónou, to je vše. V zemi nikoho se snad ani tráva nevlní. Ale to je jen zdání. Žije to tady prý jako v nějaké rezervaci. Protože tady nikdo zvířata neloví a neohrožuje, žijí tu různí jeleni a ptáci, kteří jsou jinde skoro vyhubeni. Není divu. Každý výstřel by tady způsobil paniku a vyvolal poplach s nedozírnými následky. Koneckonců zde, v demilitarizované zóně, by se nevyplatilo zajít si pro střelenou kořist. Všude jsou miny. Tisíce, možná stovky tisíc min.
Panuje tady neustálé ticho. Márniční klid však sledují desítky párů očí. „Průzkum probíhá nepřetržitě, vojáci zkoumají každý čtvereční metr země hluboko v zápolí,“ říká Vance. Muži dřepí v pozorovatelnách s okny, která jsou zvenčí neprůhledná, u očí mají dalekohledy. Vidí vše, ale nikdo nevidí je.
Na to, aby člověk spatřil mrtvý strom, který se třemi vztyčenými pahýly větví připomíná ruku tonoucí v bažině, však dalekohled není třeba. „Vidíte ten topol?“ ptá se desátník Vance. „Jeho kácení, to byla nejnákladnější dřevorubecká operace v historii lidstva,“ říká s ironií. Příběh stromu objasňuje, co všechno se může v demilitarizované zóně přihodit.
V srpnu 1976 Američané přijeli skácet topol, který jim vadil ve výhledu. Nemohli dobře pozorovat, co se dělo na druhé straně. Ale přijeli i vojáci ze Severu a sekerami ubili kapitána Arthura Bonifase a poručíka Marka Barretta. Tři dny poté Američané zahájili obrovskou operaci zahrnující půl světa. Tentokrát ženisty kácející strom chránilo na místě padesát přeborníků v bojových uměních. Zpovzdálí je zajišťoval tankový útvar. Ve střehu byly divize na hranici demilitarizované zóny. Pohotovost měla letadlová lod Midway u korejského pobřeží, ale i letouny na Okinawě, a dokonce i bombardéry na základně v Idahu v hloubi Ameriky.
Strom padl, nic se nestalo. Snímky z incidentu, detailní a drsné, dodnes visí na čestném místě v baru tábora Bonifas, kde návštěva posledního zbytku železné opony začíná i končí. Bar je závanem normality ve světě kolem demilitarizované zóny: vypadá to tam úplně stejně jako na nějaké zapadlé vojenské základně kdesi v Arkansasu. Ale v Arkansasu určitě nekoupíte jako suvenýr kus ostnatého drátu. Ovšem kdo by o ostnaté dráty také stál, že.
Cesta časem
Panmundžom nahlodává tvrzení, že nelze cestovat časem. Dostat se tam trvá asi devadesát minut, ale jako by člověk za tu dobu v časové bublině urazil čtyřicet či více let do minulosti. Soul, odkud se vyráží, je nablýskané, kosmopolitní město, ale v demilitarizované zóně to vypadá, že každou chvíli narazíte na doktory z M*A*S*H. Podívat se na tak neuvěřitelné místo, jakým je asijská obdoba berlínské zdi (a hlavně - stále fungující obdoba), není kupodivu nic obtížného (pokud jste v Soulu ovšem). Zajistit si v Praze výlet do Vídně je komplikovanější. V každém velkém soulském hotelu jsou k dispozici plakátky cestovních kanceláří s nabídkou jednodenních výletů. Stačí zavolat a druhý den ráno vás vyzvednou buď přímo u hotelu, nebo tam, kde si přejete. Toť vše. Zaplatíte něco přes tisíc korun, ale stojí to za to. V ceně je návrat do studené války, návštěva tunelu, který si Sever prokopal k invazi na Jih, a taky oběd. A ještě něco: místo hry „kdo první uvidí koně, má bod“ můžete po cestě odhalovat maskovaná kulometná hnízda, jež si s vámi hrají na schovávanou. Můžete sledovat zátarasy, odhadovat opěrné body a počítat kilometry ostnatého drátu. Vše je připraveno pro případ, kdyby se Kimové v Pchjongjangu rozhodli reprízovat náhlý útok z roku 1950. Takže pasy s sebou a šťastnou cestu do nešťastných časů.
