Jaká budoucnost čeká světovou ekonomiku? A jaké v ní bude místo pro Evropu? Podle předpovědí společnosti PricewaterhouseCoopers budou světové ekonomice v roce 2050 dominovat v první desítce země BRIC.
Foto: Profimedia.cz
Spojené státy poklesnou z dnešní první na třetí pozici, Rusko, Mexiko a Indonésie přeskočí Německo a Velkou Británii. A to budou jediné dvě evropské země, které se vůbec v první desítce udrží. Proč budou tradiční ekonomiky ztrácet?
„Ti, které jsme zvolili, nemají moc. A ty, kteří moc mají, jsme nevolili.“ To říká plakát jednoho z demonstrantů, kterých je v současnosti na evropských ulicích k vidění mnoho. Horký evropský podzim ukázal krizi vládnutí v globálním věku, zmatky a nejistotu. Evropou otřásá dluhová krize, vlády se prohýbají pod závazky pramenícími z příliš štědré rozpočtové politiky, která není kryta konkurenceschopností lidí, firem ani zboží.
Island, španělské protesty… Nejsme schopni vstřebat, pochopit a vyhodnotit volání po silném státu, státním kapitalismu, který by zkrotil chamtivé bankéře, zajistil sociální jistoty a pomohl budovat národní šampióny. Volání, které se ozývá ze všech hlavních obchodních center světa.
Měli Nietzsche a Marx pravdu?
Na počátku třetího tisíciletí se budoucnost lidstva jeví náhle otevřená. Skutečně nastupuje, jak říká Ulrich Beck v knize Moc a protiváha moci v globálním věku, to, co předpovídal Friedrich Nietzsche, Karel Marx, Immanuel Kant a Max Weber? Nietzsche už před 150 lety volal po odhodlání Evropy „skoncovat s rozbředle protahovanou komedií své rozdrobenosti a právě tak se svým dynastickým a demokratickým mnohochtěním“. A platí předpověď Karla Marxe, že tím, co prolomí národní politickou axiomatiku a otevře hru velké politiky, bude globalizující se kapitál, a nikoliv politika států? A nastupuje snad Kantova vize kosmopolitní světoobčanské společnosti? Co když skutečně přichází „čas posunu velkých kulturních problémů, kdy se i věda připravuje na to, že změní své stanovisku i svůj pojmový aparát, aby z výše myšlenky pohlédla na proud událostí,“ jak předvídal Max Weber.
Vize sociální Evropy
Profesor Stéphane Garelli publikoval v letošní ročence světové konkurenceschopnosti IMD cestovní mapu klíčových změn do roku 2050. Hlavní výzvy? Vysoké deficity rozpočtů USA a eurozóny, rozdílné hospodářské oživení, propad jižních zemí Evropy, dlouhodobá nezaměstnanost USA, Evropy, exploze globálních dluhů, který je stále více držen asijskými a arabskými zeměmi, které zdaleka neslibují jejich reinvestování do zemí původu. Protekcionismus ovládá světové trhy a levná pracovní síla z průmyslu je nahrazována levnou sílou kvalitních mozků z Číny, Ruska, Indie, tedy zemí, které společně „vyprodukují“ 14 miliónů ambiciózních, motivovaných a pracovitých absolventů univerzit ročně. Absolventů, kteří díky informačním technologiím řeší úkoly přicházející z celého světa. Soutěž hodnotových systémů, růst sociálních výdajů Asie, absolutní snižování chudoby, růst Afriky, atomizace hodnotového systému Evropy.
Kdo by se dnes chtěl ještě dívat nazpátek a věřil by sebevědomé vizi nové sociální Evropy, kterou vzývali Jacques Delors a Pouly Nyrup Rasmussen v roce 2007: „Nemusíme startovat v dostihu ke dnu pořádaném globalizací a konkurenčními tlaky. Nemusíme se účastnit zničující fiskální konkurence mezi státy. Můžeme spojit sociální spravedlnost a jistotu s plnou zaměstnaností, růstem a konkurenceschopností.“ Opravdu můžeme?
Dostali jsme signál pro tvrdé reformy
Jak se tedy dá připravovat na budoucnost, jak může Česká republika vyjít s čistým štítem z této šlamastiky, která čeká celý kontinent? A co když krize a rostoucí nejistota jsou pro nás tolik potřebným signálem k dokončení či zahájení změn, reforem a činů, které jsme tak dlouho odkládali? Inspiraci hledejme v rozdělení Evropy, které je parné z (ne)schopnosti (a odvahy) reformovat hospodářství od počátku tohoto století a tvrdých, bolestivých a neoblíbených reforem, do kterých se zakously země severu Evropy a Německa, země, které si uvědomily osudovost rostoucích příležitostí a hrozeb globálního světa.
Téma vize, globalizace, inovace a konkurenceschopnosti se stalo tématem poctivých diskuzí, ve kterých se hledal národní konsenzus. A co platí navíc pro nás? Slovy básníka, sochaře, malíře a architekta Michelangela Buonarrotiho: „Naším největším nebezpečím není stanovení si příliš vysokých cílů, jichž nedosáhneme, ale nízkých cílů, které splníme.“
Desetina úspěchu je plán, rozhodne jeho naplnění
Letošního 27. září vláda České republiky jednomyslně schválila Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky. Mohlo by jít o zážeh změn, tvůrčí destrukce, řečeno slovy Schumpetera, o prvních deset procent úspěchu, jak říkávají ve firmách. Těch devadesát dalších bude až její realizace… Slovy Henryho Mintzberga, pravá strategie se krystalizuje ze série rozhodnutí a v pravý čas sestupuje jako neposkvrněné početí… Ale měřítkem a arbitrem našeho úspěchu budou činy, změny a dokončení toho, o čem léta jen hovoříme.
Možná dnes nevidíme ostře řezané rysy tváře světa za pár let. Ale není příliš obtížné si uvědomit, že jediná zkušenost z vítězství díky lepšímu řešení či větší kreativitě je neskonale více než sto nových definic konkurenceschopnosti, které budeme psát do vládních materiálů a omílat na seminářích.
Ostře řezané rysy budoucnosti napovídají, že globální příležitost je více než domácí zahrádka, že podpora státu zkasírovaná úplatkem na parkovišti není tou lampou, která nám posvítí na cestě slušného a smysluplného života. Bude vždy splatná méně než čisté svědomí, které slovy Karla Čapka bude milovat bližního i hrozit se ho jako sebe. Mohlo by pro nás platit to, co říká Antony De Mello: Tlučte a bude vám otevřeno? Ale proč chcete čekat, že se dveře otevřou, když třeba nikdy nebyly zavřeny…
