Komunisté jsou po deseti letech marginální silou
Slovo „revoluce“ není na Ukrajině populární. „Na rozdíl od Rusů, kteří se za každou cenu snaží maximalizovat úspěch, Ukrajince vede povaha spíše k minimalizaci ztrát,“ říká Rostyslav Chotin, šéf ukrajinské sekce BBC. Této charakteristice odpovídají i výsledky nedávných parlamentních voleb. Nikdo výrazně nezvítězil, nejsilnější politické síly se musejí dohodnout. Platí to i pro prezidenta Leonida Kučmu, který definitivně ztratil možnost úřadovat po roce 2004 i ve třetím volebním období. Jeho přívrženci v zákonodárné Radě dvě třetiny hlasů potřebných ke změně ústavy jistě neposbírají.
Volby ovšem přinesly i další důležité změny. Například: poprvé od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 se komunisté stali marginální silou. Jejich patnáct procent křesel představuje jednu z nejnižších parlamentních účastí ve všech zemích bývalého Sovětského svazu. Ukrajina se v jistém smyslu posunula doprava.
Reformistický blok Viktora Juščenka Naše Ukrajina volby vyhrál. Ve 450 členné Radě získal 112 křesel. Jeho největší soupeř, uskupení Za jednotnou Ukrajinu vedené šéfem prezidentské kanceláře Volodymyrem Lytvynem, posbíral 102 křesel. Nezávislí kandidáti obsadili 93 míst, komunisté 66 a tři menší strany 77. Z těchto tří menších stran je po volbách nejaktivnější Fórum národní spásy Julije Tymošenkové. Významná opoziční politička, která se již delší čas snaží o svržení prezidenta Kučmy, vyzvala 10. dubna vítěze voleb Viktora Juščenka, aby jejich strany v Radě zformovaly protiprezidentskou koalici. Očekává se totiž, že většina z třiadevadesáti nezávislých poslanců bude podporovat Lytvynovo seskupení Za jednotnou Ukrajinu (Současný premiér Anatolij Kinach pochází z této strany a u vlády zůstane. Podle Ukrajinských zákonů není po volbách nutná změna kabinetu, mění se pouze složení Rady.) Jenže Viktor Juščenko není až tak opozičním politikem, jak ho delší čas popisují některá česká a západní média. Jeho blok Naše Ukrajina prozatím odmítl vyjádřit jakékoli politické sympatie; jeho hlavním cílem je prý zlepšení ekonomiky země. Analytik BBC Stephen Eke tvrdí, že rozdíly mezi uskupeními Lytvyna a Juščenka jsou velmi nadsazovány.
Třetí v korupci.
Viktor Juščenko sám sebe opozičním politikem nikdy nenazval. Naopak. Jednou se dokonce označil za „prezidentova syna“. Podle již citovaného Rostyslava Chotina z BBC odráží Juščenkův postoj převládající náladu v zemi: „Po 350 letech nesamostatnosti je jakousi kolektivní ukrajinskou filozofií budování státu. Lidé prozatím nejsou ochotni oponovat symbolům nezávislosti, jakým je například prezidentský úřad.“
Ostatně, Viktor Juščenko byl v letech 1999-2001 premiérem Ukrajiny. Jsou s ním spojeny nejen hospodářské reformy, které nebyly bez úspěchu, ale především i podpora od Leonida Kučmy, kterou pro své mnohdy nepopulární kroky potřeboval. Juščenko uplatňoval restriktivní rozpočtovou politiku, pokoušel se o rozsáhlou privatizaci a lákal do země zahraniční investory. V roce 2000 se ekonomika pod jeho vedením poprvé dočkala růstu HDP, a to o 5,4 procenta (v roce 2001 dosáhl růst devíti procent). Zahraniční investice se v roce 2000 zvýšily na 583 milionů dolarů, což bylo o 150 milionů více než v roce 1999 a inflace, která v roce 2000 dosáhla 25,8 procenta, se v roce 2001 snížila na 6,1 procenta.
I přes důvěru západních investorů, kteří si snad ve všech rozhovorech pro média přejí, aby se právě Juščenko stal nástupcem Leonida Kučmy, ani on nezabránil mnohým neúspěchům. Transparency International označuje Ukrajinu jako třetí nejzkorumpovanější zemi na světě. Privatizace uvízla takřka na mrtvém bodě. Investoři přestali Ukrajině kvůli prezidentovým skandálům věřit.
Nedůvěra v politickou korektnost prezidenta a jeho okolí provázely pochopitelně i letošní volby. Kampaň byla označena za nejšpinavější v desetileté historii nezávislé Ukrajiny. Vyvrcholení přišlo den před otevřením volebních místností: ve svém domě byl zastřelen sociálnědemokratický kandidát Nikolaj Škribljak. V zemi, kde je prezident podezříván z nájemné vraždy novináře Georgije Gongadzeho, nemohla být předvolební vražda vnímána jinak než jako politicky motivovaná. Vždyť k dispozici jsou vzpomínky i na řadu dalších incidentů. Například: letos v lednu byla za podivných okolností zraněna při automobilové havárii opoziční vůdkyně Julija Tymošenková a Vjačeslav Čornovil v roce 1999 v podezřelé a nikdy nevyšetřené havárii dokonce zahynul.
Ukrajinské volby letos sledoval rekordní počet pozorovatelů. Jeden tisíc zahraničních pozorovatelů doplnilo 25 tisíc místních dobrovolníků. Tato armáda kontrolorů ohlásila kolem 100 tisíc organizačních prohřešků včetně chybějících volebních lístků či zastrašování. Dánská poslankyně Hanne Severinsenová, členka mise Rady Evropy, řekla novinářům, že „organizace voleb byla absolutně nekompetentní“. Fronty čekajících byly podle ní tak dlouhé, že mnoho Ukrajinců volby raději vzdalo.
I přes tyto nedostatky označil americký velvyslanec v Kyjevě ukrajinskou situaci za pokrok. Ona shovívavost je možná vysvětlitelná i tím, že Američané vedou žebříček zahraničních investic. Před Nizozemskem, Kyprem (offshore společnosti zde registrované) a Ruskem.
Bez energetiky a bez peněz.
Co se ekonomického výhledu týká, ukrajinský státní rozpočet pro rok 2002 je prvním za posledních deset let, který naplňuje pravidla Mezinárodního měnového fondu (MMF). Deficit se v něm odhaduje ve výši 1,7 procenta, růst je odhadnut na šest procent. Bude-li dodržován, splní Ukrajina podmínky pro získání vytoužené půjčky od MMF ve výši 375 milionů dolarů.
Za jeden z nejdůležitějších úkolů považují mezinárodní analytici dokončení privatizace. V loňském roce privatizovala ukrajinská vláda majetek v hodnotě 400 milionů dolarů, což představuje pouze třetinu zamýšleného objemu. Kabinet nedodržel slib především proto, že prezident zablokoval privatizaci několika továren vyrábějících vojenské materiály, letecká zařízení a turbíny. Leonid Kučma rovněž zakázal výprodej ukrajinské energetiky. A to zřejmě ze dvou důvodů. Jednak by to znamenalo zvýšení cen elektřiny, což by před volbami mohlo být nebezpečné, jednak došlo ke změně orientace: zatímco do roku 2001 se zdálo, že se o ukrajinskou energetiku podělí západní společnosti, nyní jsou zde stále aktivnější ruské firmy a zřejmě to budou ony, kdo se privatizace nakonec zúčastní.
Je proto ironií, že se Rusko na jiném energetickém poli zřejmě postará o to, že Ukrajina přijde o nemalé zisky. Letos v lednu se Rusko dohodlo s Polskem na oživení starší myšlenky postavit nový ropovod z Ruska přes Bělorusko a Polsko. Do této chvíle proudí devadesát procent ruské ropy přes ukrajinské území a případná „polská cesta“ by zemi velmi postihla. Zatímco Rusové by se zase jednou snažili maximalizovat zisk, Ukrajinci by hledali způsob, jak minimalizovat ztráty. Protože naděje, že průměrný příjem Ukrajince brzy snese srovnání s průměrným příjmem Rusa, by se jistě snížila. Ukrajinci si v průměru vydělají polovinu toho, co obyvatelé sousedního Ruska.
Politicky se nyní očekává, že Viktor Juščenko volebního vítězství k odporu vůči prezidentovi Kučmovi nevyužije. Spíše se opře o výhodnou vyjednávací pozici danou volebním výsledkem a pokusí se o dvě věci: o prosazení rychlejšího dokončení ekonomických reforem a o přípravu na prezidentské volby v roce 2004. Leonid Kučma se tedy obávat nemusí. Na straně jedné dál bude tvrdit, že vede Ukrajinu do Evropy, na straně druhé dál bude ovládat zemi. Metodami pravděpodobně ne zcela evropskými.