Politika má svá nepsaná pravidla. Mezi ta skálopevná patří povinnost odvolat se v pravou chvíli na Tomáše Garrigue Masaryka. Co naplat, že jeho prezidentská kariéra (nemluvě o té mnohem ideově bohatší vědecké) se smrskla do otřepaného hesla Nebát se a nekrást. Mimochodem – slogan to není autentický, i když je fakt, že proti novinářské zkratce Masaryk nic nenamítal.
Tam, kde ostatní Evropané vzpomínají na to, že „už staří Římané“, dáváme my k dobrému, co na to řekl Masaryk. Lépe řečeno, co by na to Masaryk pravil.
Miloš Zeman v roce 1996 tehdejšího prezidenta Václava Havla nabádal, aby nepověřoval ODS v čele s Václavem Klausem sestavením vlády, ale na kobereček si svolal šéfy všech stran. „Masaryk by je pozval,“ argumentoval Zeman nad sklenkou becherovky. Inu, Masaryk by udělal mnoho věcí. Určitě by ho ale nenapadlo nechat si požehnat v katedrále, což Zeman během své inaugurace udělal.
Ani příměry s Alicí Masarykovou, která také jako „první slečna“ suplovala roli první dámy, nejsou příliš trefné. Masarykovu dceru by jistě nenapadlo vozit své přátele v hluboké noci vládní limuzínou.
Možná největší lapálií s TGM ale je, že nemáme důstojné místo, kde na něj vzpomínat. Za což Zeman nemůže. 17. listopadu chodíme na Národní, kde se narychlo vyčistí a vybílí jinak nevábné a zapáchající podloubí. Pak je tu celá řada jiných míst kolektivní paměti národa – balkón Melantrichu na Václavském náměstí, lágry Lety a Vojna, Hrádeček. Lány nikdo za Masarykův pomník v krajině nepovažuje.
A tak nakonec skončíme u nešťastného pomníku TGM na Hradčanském náměstí, který byl před svým odhalením v roce 2000 vláčen v podobě makety Prahou, aby se otestovalo, kde ve veřejném prostoru zafunguje. Nezafungoval nikde. A stejně nefunkční je odvolávání se na Masarykův odkaz. I když kdyby se každý řídil jen tím Nebát se a nekrást, možná by to úplně stačilo.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky: