Gruzínský prezident Michail Saakašvili nepochopil, že USA nemají přátele, ale zájmy
Není snadné po přemnohých komentářích na toto žhavé téma napsat něco nového. Co však naplat, když to nikdo nezdůraznil, přes hojná srovnávání gruzínské krize s československým srpnem 1968. Něco totiž mají tyto dvě situace společného, navíc ještě s maďarským povstáním roku 1956. Prostě to, že se nic nestalo. Tedy z americké strany. V Československu roku 1968 nikdo neočekával, že by se Američané přetrhli zachraňovat humanizovaný socialistický experiment. Ale v Maďarsku a v Gruzii bylo očekávání americké intervence silné, ne-li dokonce fatální.
Možná pointa
Těžko se vyhnout dojmu, že gruzínská akce byla načasována do zákrytu s olympijskými hrami, přičemž možná pointa směřovala i k rozhodování o umístění radaru a všech souvisejících i nesouvisejících vojenských instalací. To by totiž nesměl gruzínský prezident Michail Saakašvili mít úzké vazby na současného poradce pro zahraniční politiku prezidentského kandidáta Johna McCaina, neokonzervativce Randyho Scheunemanna, který sehrál nepěknou roli při rozpoutání války v Iráku. Jako předseda Výboru pro osvobození Iráku měl totiž na starosti styky Bílého domu s představiteli iráckého exilu, odkud pocházela „svědectví“ o Attově schůzce v Praze, iráckých zbraních hromadného ničení a snaze al-Káidy nakoupit štěpný materiál v Nigeru. Než se tato tvrzení prokázala jako zcela vylhaná, sloužila k pokusům odůvodnit zahájení války v Iráku.
Naše i gruzínské procitnutí
Gruzínské procitnutí by mohlo být i procitnutím naším. Z všeobecně objímající říše snů, zdání, dogmat a přání zřetelně vystupuje chladně bdělý prezident Václav Klaus. Po vyjádření jeho pouze na zdravém rozumu závislého stanoviska k vyhlášení samostatnosti Kosova to již není překvapení. Je velmi příjemné a důstojné, když hlava státu provádí nikoli bombastickou, módní a závislou, ale autentickou zahraniční politiku. Nabízí se zopakovat krásnou pointu Ludvíka Vaculíka z Českého snáře, když kdysi zaznamenal zkypřenou zeminu kolem stromů na nábřeží: „Hned jsem pohlédl na Hradčana vlídněji.“
Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg si před časem v soukromých rozhovorech o uznání Kosova bral na pomoc příměr z Našich furiantů. „Ten nejbohatší a nejvlivnější sedlák zapráská bičem a ostatní se podřídí,“ vysvětloval v narážce, jak to s Američany chodí (Právo, 16. srpna 2008). Schwarzenberg tak z vlastní zkušenosti odvodil reálnou povahu zahraničněpolitických projevů americké demokracie. Jefim Fištejn zase píše ve svém komentáři eufemisticky (ČRo 6, 15. srpna 2008), že nedostatečnosti gruzínské demokracie nelze používat jako argument proti Gruzii. Proti Rusku však tento eufemismus („nedostatečnosti demokracie“) bůhvíproč nepoužil. Skutečnost je však taková, že stejným neduhem trpí všichni, kteří se chovají dle Schwarzenberga „furiantsky“ - totiž jako bohatí a vlivní sedláci v roli světových četníků.
Základní problém
Dostáváme se tím k základnímu problému dnešních dnů - „dvojímu metru“. Dle bývalého srbského velvyslance v Praze Alexandara Iliče byla nedávná demonstrace v Bělehradě pouze okrajově proti vydání Radovana Karadžiče do Haagu. Drtivá většina demonstrovala proti dvojímu metru, který Západ používá vůči Srbsku. A používá jej nejen proti Srbsku. Udržitelnost tohoto přístupu je iluzorní. Proto jsou nesporné paralely mezi uznáním Kosova a podobnými snahami Abcházie a Jižní Osetie trumfy v ruských rukách a sehrají ještě velkou roli.
Gruzínský prezident Saakašvili by měl vystřízlivět z dojmu, že je téměř součástí Západu, že je tudíž kamarád a jako takový si (domněle se Západem za zády) může leccos dovolit. Nepochopil, že Spojené státy americké nemají přátele, ale zájmy. Saakašvili opravdu není žádný demokrat. A i kdyby byl, nebyl by Západem podporován jako takový, ale prostě jen jako figurka, která v určitou dobu sedí na zájmovém místě. A jenom do doby, kdy z jeho podpory bude mít Západ perspektivu spíše užitku než starostí. Není proto bezdůvodné se domnívat, že jeho čas se velmi ponachýlil.
