Marie Terezie údajně neměla novoty příliš v lásce. Přesto se proslavila hlavně reformami, z nichž nejvýznamnější byla ta školská. Vydáním Všeobecného školního řádu roku 1774 se změnil systém školství a cesta ke vzdělání se otevřela všem dětem.
Foto: flickr.com
Školství v českých zemích bylo ještě v polovině 18. století ve velmi neutěšeném stavu. Učitelé byli většinou málo schopní a jejich příjmy zůstávaly na úrovni chudáků a žebráků. Nuzný školní žold dostával učitel nepravidelně a většinou v naturáliích – hrnek zrní, malé dárky jako bochník chleba či pár vajec. Škola byla obvykle bídná chatrč, ve které zároveň spával obecní pastýř. Mnohé obce měly dokonce pouze školu vandrovní, která se stěhovala ode dvora ke dvoru. Učilo se hlavně přes zimu, protože od jara do podzimu musely děti pomáhat na poli. Mnozí sedláci považovali školu za zcela zbytečnou a nenechávali do ní chodit své ratolesti vůbec.
Změna školského systému přišla až za Marie Terezie koncem 18. století. Císařovna povolala z protestantského Pruska opata Johanna Ignaze Felbigera, který připravil na svou dobu velmi moderní školskou reformu. Vyhlášena byla vydáním Všeobecného školního řádu 6. prosince 1774 a znamenala významný posun v českém školství. V podstatě reagovala na ekonomickou nutnost, kterou s sebou přinášel postupný nárůst manufakturní a strojové výroby. Složitější a náročnější výrobní postupy vyžadovaly pracovníky aspoň se základním vzděláním a ekonomický zájem se navíc shodoval s filozofií tehdy dominujícího osvícenství.
Základem reformy bylo vybudování škol ve všech farních obcích. V menších městech a vesnicích měly být zřizovány jedno- nebo dvoutřídní školy triviální (podle tří základních předmětů, takzvaného trivia: čtení, psaní a počtů), ve větších městech to měly být trojtřídní školy hlavní, rozšiřující znalosti z triviálních škol, a v Praze a Brně školy normální, dovršující obecné vzdělání.
Nepovinná povinnost
Všeobecný školní řád z roku 1774 je obecně vnímán i jako předpis, který v českých zemích zavedl povinnou školní docházku. To ale není úplně přesné, protože norma výslovně nenařizovala, aby děti do školy docházely. Důvody byly zřejmé. V monarchii totiž ještě neexistovala dostatečně hustá síť škol. Úřady nicméně počítaly s tím, že počet studujících dětí bude postupně narůstat. Docházka byla navíc ovlivňována i řadou dalších okolností. Už roku 1778 vydalo například zemské gubernium nařízení, že žádný mistr nesmí přijmout učedníka, který pravidelně nechodil do školy. Roku 1786 byl pak dokonce vydán dvorský dekret, který stanovil, že doba této docházky musí být minimálně dva roky.
Výraznou novinkou Všeobecného školního řádu bylo i to, že zřizované školy měly poskytovat vzdělání nejen chlapcům, ale také dívkám. Nově pro ně tedy byly ustanoveny první dívčí třídy a brzy se dočkaly i vyučování, kterého se účastnily společně s chlapci.
Učitelé v roli žáků
Na rozdíl od dříve preferovaného individuálního přístupu k žákům se základní metodou stala hromadná výuka. Bylo tedy nutné, aby učitelé byli na novou praxi náležitě připraveni. Museli proto absolvovat přípravné kurzy, které trvaly od tří do šesti měsíců a byly zakončeny zkouškou. Systém měl sice ještě nedostatky, byl ale prvním krokem k tomu, aby mezi učiteli nepřevládali vysloužilí vojáci, zběhlí studenti nebo jen náhodně vybraní místní občané.
Všeobecný školní řád (1774)
Reforma vyhlášená 6. prosince 1774 císařovnou Marií Terezií výrazně změnila školský systém v českých zemích. Zavedla školy triviální, hlavní a normální, zvýšila kvalitu učitelů i vlastní výuky, jejíž styl nově určovala Methodní kniha. Povinnou školní docházku norma striktně nevyžadovala, počítalo se ale s postupným zvyšováním počtu žáků, což se v průběhu 18. a 19. století také dělo. Zákonem byla docházka upravena až roku 1869.
Styl výuky určovala Methodní kniha, kterou sepsal sám autor reformy Felbiger. Vyšla roku 1775 a zdůrazňovala například postup od lehčího k těžšímu, velký význam přikládala společnému čtení a nabádala také k rozhovoru o probraném učivu. Obecně se dá říct, že tato příručka stála vysoko nad průměrem tehdejší pedagogické praxe. Na téměř čtvrtstoletí se proto stala hlavním rádcem většiny učitelů. Jediným problémem bylo, že při narůstajícím počtu škol neměli všichni učitelé k dispozici vlastní výtisk a řídili se pouze tím, co se o knize doslechli nebo si z ní vypsali. Roku 1789 byla proto vydána brožurka s názvem Jádro methodní knihy, kterou mohli kantoři využívat místo původní příručky.
Od řádu k zákonu
Všeobecný školní řád z roku 1774 byl bezesporu největší reformou v dějinách českého školství. Jím zahájené pozitivní směřování školské politiky se ale bohužel nepodařilo udržet dlouhodobě. Obavy z volnomyšlenkářství, složitá mezinárodněpolitická situace období po francouzské revoluci i časté změny na postu panovníka (na trůnu se v rychlém sledu vystřídali Josef II., Leopold II. a František I.) oslabily účinek reformy a školství začalo nabírat zpátečnický směr. Ten vyvrcholil přijetím Politického zřízení školského roku 1805, ve kterém dali představitelé habsburské monarchie jasně najevo, že mnohem víc než vzdělané lidi potřebují poslušné poddané. Základní koncept reformy se ale přesto podařilo naplnit a povinná školní docházka byla na území Čech a Moravy definitivně uzákoněna roku 1869.
