Řada podnikatelů spoléhá na Sarkozyho, ale jeho agresivní styl vyvolává obavy
Potřebujeme prezidenta, který vypadá jako Margaret Thatcherová, prohlásil před časem „otec francouzského kapitalismu“ Claude Bébéar, zakladatel gigantické pojišťovny Axa. Mnozí francouzští podnikatelé mu dávají za pravdu - byť ne vždy se to ve své zemi odváží říci úplně nahlas. A čekají, zda po letošních prezidentských volbách na přelomu dubna a května „francouzská Thatcherová“ opravdu vystřídá dosluhujícího Jacquesa Chiraka.
Země, jíž celý svět dodnes závidí její kulturu, propadla pesimismu. Ekonomice schází potřebná dynamika, lidé se bojí ztráty sociálních výhod a není to tak dávno, co nepokoje na předměstích francouzských měst vyvrátily veškeré iluze o vcelku bezproblémovém soužití přistěhovalců s většinovou společností. Francouzi se dodnes považují za zakladatele evropské integrace, ale přitom tamní občané mají strach z konkurence pracovníků z ostatních zemí rozšířené Evropské unie. A mnozí ekonomové vidí kořeny problémů v potlačeném podnikatelském duchu, nepružném trhu práce, vysokých daních a sociálních odvodech.
Naděje jsou spojovány s Nicolasem Sarkozym, bývalým ministrem vnitra, financí a hlavním favoritem voleb. Syn maďarského přistěhovalce se prezentuje jako velký reformátor. Mluví o snižování daní i flexibilnějším trhu práce. Sarkozyho nemůže nikdo podezírat z toho, že by mohl po volbách ztratit chuť do prosazování nových věcí. „Sarko“ je totiž od přírody hyperaktivní, potřebuje neustálý boj. To musí být naprosto jasné všem, kdo ho někdy zahlédli.
Odpoví vám na vše.
Jenže právě Sarkozyho šílená aktivita nahání mnoha lidem hrůzu. Řadu Francouzů odrazuje jeho „příliš agresivní styl“. Sarkozy zná okamžitě odpověď na každou otázku. Skeptičtěji naladěným lidem to začalo být podezřelé. Na svých mítincích ovšem tento pravicový politik sklízí obrovské ovace. Jeho příznivci šílí nadšením při každém jeho slovu.
Ekonomové jsou přece jen opatrnější. Sarkozy má sice ze všech kandidátů nejblíže k liberálním receptům, ale ani on ve skutečnosti není žádnou kopií Thatcherové - jako ostatně nikdo ve Francii. Muž, který dokázal přeměnit vládní stranu UMP Jacquesa Chiraka ve svou volební mašinu, se nezdráhá používat argumenty, jež jsou v jiných zemích brány jako silně levicové. Volá po ochraně Evropské unie před konkurencí výrobků z ostatních částí světa, hájí společnou zemědělskou politiku a kritizuje Evropskou centrální banku, protože příliš přísně hlídá inflaci eurozóny. Před Bruselem a jeho antimonopolním úřadem (tím je sama Evropská komise) chce chránit velké francouzské firmy. Sama Paříž má mít nadále volné ruce v tom, poskytne-li státní pomoc tomu či onomu podniku. Sarkozy už jako ministr financí v roce 2004 pomáhal zachraňovat strojírenskou firmu Alstom. Výtky z Bruselu nebral příliš vážně.
Kudy cesta nevede.
Sarkozy dokonce naznačuje, že srovnání s Thatcherovou vymysleli ti, kdo se ho snaží poškodit. Je to pochopitelné, spojování se železnou dámou z Londýna k volebnímu vítězství ve Francii nevede. Čím dál tím více Francouzů tuší, že bez reforem čekají zemi krušné časy. Mnohé z nich však tato situace přesto vede spíše ke snaze za každou cenu hájit sociální stát starého typu. A Sarkozy jim to často ani nevymlouvá a některými svými populistickými argumenty je naopak utvrzuje.
Pokud však jde o podporu velkých francouzských podniků, včetně těch pod přímou státní kontrolou, je nutné připustit, že Sarkozyho postoj má jisté racionální základy. Tyto francouzské firmy dobývají světové trhy, jsou úspěšné. V tomto smyslu francouzský model funguje. Ve Francii je však přitom právě na velké úspěšné korporace kladena vina za ekonomické potíže, protože přenášejí pracovní místa do zahraničí. A propouštění v zemi galského kohouta jim vyčítá i sám „liberál“ Sarkozy! Velký problém Francie spočívá ovšem spíše v tom, že chybí příznivé podnikatelské prostředí, v němž by lépe prosperovaly malé a střední podniky. Podíl menších firem na celkovém ekonomickém výkonu země je - ve srovnání třeba s Německem - dost malý. Není divu, že se na jejich podporu hodlá silně zaměřit kupříkladu centristický kandidát Francois Bayrou.
Žena se vším všudy.
Možná že to byly rozpory v ekonomickém programu Nicolase Sarkozyho, jež nakonec přivedly některé ekonomy k tvrzení, podle něhož francouzské ekonomice nejvíce prospěje socialistka Ségolene Royalová. Ta je považována za největšího soupeře Sarkozyho a předvolební průzkumy ji řadily na druhé místo. To by znamenalo, že ve druhém kole prezidentských voleb by se s bývalým ministrem vnitra střetla právě ona. Francouzské deníky citovaly výzvu sedmadvaceti ekonomů, podle nichž právě program Royalové znovu přivede Francii na cestu nového a udržitelného růstu. Kandidátka levice má totiž v úmyslu masivně investovat do výzkumu a školství, reformovat státní správu a také snižovat veřejný dluh. Royalová vždy vystupovala poměrně nezávisle na vedení Socialistické strany, v jejímž čele paradoxně stojí její druh Francois Hollande. „Ségo“ tudíž ani nelze přímo vinit z toho, že by měla něco společného se značně kritizovanou myšlenkou pětatřicetihodinového pracovního týdne, kterou prosadil bývalý socialistický premiér Lionel Jospin.
Není tedy onou francouzskou Thatcherovou právě Royalová? Nepřipomínala by právě první francouzská žena-prezidentka bývalou britskou premiérku? Ani náhodou. Zásadní rozdíly jsou už v postoji obou dam ke svému „ženství“. Zatímco železná dáma Thatcherová se snažila ukázat, že je ještě tvrdší než muži, Royalová se dnes hodně prezentuje jako žena, matka (má s Hollandem čtyři děti), která dokáže řešit problémy citlivěji než muži, a tím také změnit celou francouzskou politiku. Její styl ostře kontrastuje se Sarkozyho agresivitou, byť ani Royalová není žádná „ovečka“.
Blair v sukni?
K ekonomickému programu Thatcherové má ve skutečnosti Royalová ze všech hlavních kandidátů francouzských voleb nejdále. Prosazuje řadu sociálních požadavků včetně zvyšování minimální mzdy, penzí a míní dotovat pracovní místa pro mladé lidi bez vzdělání. Tento její plán ji možná sebral řadu příznivců, neboť je označován za paralelu toho, s čím před časem přišel premiér Dominique de Villepin. Podpora tvorby nových pracovních míst by totiž byla spojena s dočasnými pracovními úvazky. Tuto myšlenku už jednou rozzuření francouzští mladíci odmítli jako diskriminační. Jak známo, Villepin musel pod tlakem ulice od svých záměrů ustoupit.
Přízeň některých ekonomů k Ségolene Royalové lze asi vysvětlit tím, že jde o představitelku Keynesovy školy, která sází na příznivé dopady zvýšených rozpočtových výdajů. Vzdálenost k Margaret Thatcherové je tedy enormní. I mnoha Francouzům je však divné, kde Royalová hodlá brát na své plány peníze, když chce zároveň snižovat dluh. A tradiční socialisté mají zase strach z toho, že by se jejich kandidátka mohla stát pouze „francouzským Tony Blairem“.
Třetí vzadu.
Taková nálepka by se však svým způsobem hodila spíše na „třetího vzadu“ ve francouzských volbách - centristického kandidáta Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) Francoise Bayroua. Tento chovatel koní a představitel francouzského venkova připustil, že se mu Blairova politika vcelku líbila - do doby, než podpořil americký útok na Irák. Bayrův program se snaží mixovat sociální politiku s ráznými opatřeními ve prospěch podnikatelů. Kromě podpory menších firem se Bayrou zaměřuje na redukci dluhu a odstraňování byrokracie. Zajímavé je, že jeho sliby by podle dostupných údajů stály Francii méně nejen než ty Royalové, ale i Sarkozyho.
Ačkoli byl Bayrou zpočátku považován za jednoho z outsiderů voleb, začal v průzkumech atakovat druhou pozici socialistické kandidátky. Čím tak oslnil své nové příznivce? Především plánem ukončit nesmiřitelný boj levice a pravice a vytvořit vládu široké shody, v níž by byli zastoupeni představitelé obou částí politického spektra. Nešlo by přitom o klasickou velkou koalici jako třeba v Německu - vládu by přece sestavoval centrista. Problém je v tom, že Bayrou na rozdíl od Sarkozyho a Royalové za sebou nemá silnou politickou formaci a pozice jím dosazeného premiéra by mohla být velmi vratká.
Komentátoři navíc začali mluvit o „paradoxu Bayrou“. Tento politik by sice jako centrista měl šanci porazit ve druhém kole oba své soupeře (pravděpodobně by získal podporu poraženého kandidáta v prvním kole), ale mnohem těžší pro něj bude se do druhého kola vůbec probojovat.
Je Francie vpravo?
Nicolas Sarkozy tvrdí, že o výsledku letošních voleb se bude rozhodovat na pravém křídle. Celé politické spektrum - včetně socialistky Royalové - se údajně posunulo doprava, což je ve Francii nezvyklé. Je však nutné dodat, co se vlastně tímto „pravičáctvím“ myslí. Nejde ani tak o liberální ekonomické projekty (jak by očekával Čech či Brit). Francouzský posun doprava se projevuje ve vlasteneckých postojích (jak by asi očekával Maďar či Polák), slibech tvrdého zásahu nejen proti organizovanému zločinu, ale i proti nepřizpůsobivým přistěhovalcům. Ségolene Royalová šokovala mnohé socialisty, když začala propagovat vyvěšování vlajky a zpěv francouzské hymny, Marseillaisy, na stranických shromážděních. Sám Sarkozy nenechává nikoho na pochybách, že zvlášť ve druhém kole voleb má v úmyslu oslovit i voliče krajní pravice, kteří mají rádi hesla o zastavení přílivu imigrantů do Francie.
Není vyloučeno, že této situace by mohl v prvním kole využít Jean-Marie Le Pen, vůdce krajně pravicové Národní fronty, který se už v minulých prezidentských volbách překvapivě probojoval do druhého kola. Le Pen tvrdí, že Sarkozy (a další) pouze kopírují jeho staré návrhy. „Proč by měli lidé volit kopii, mohou-li volit originál?“ ptá se Le Pen. Pochopitelně přitom neopomene dodat, že Sarkozy je potomkem přistěhovalce.
Bohužel se zatím nezdá, že by letošní kampaň přinášela velkou naději vzhledem k možná až sisyfovským úkolům, jež francouzské politiky čekají, nechtějí-li přihlížet vnitřnímu rozkladu bývalé velmoci. Vlivný francouzský komentátor Nicolas Baverez dokonce tvrdí, že příštích pět let je pro Francii poslední šancí na prosazení reformy pokojnou cestou. Nepodaří-li se to, vypuknou občanské nepokoje. Je pravděpodobné, že příští francouzský prezident bude muset zajít velmi daleko za rámec svého nynějšího předvolebního programu. A je možné, že třeba takový Sarkozy s tím počítá. Vše nasvědčuje tomu, že francouzským podnikatelům říká i jiné věci než ty, se kterými burcuje lidi na svých shromážděních.