Dvě špatné zprávy přišly minulý týden z Německa. Nejprve se objevilo stanovisko odmítající spuštění Temelína a potom ještě vedení BMW rozhodlo, že svou novou fabriku postaví raději v Lipsku než Kolíně. Na první pohled jde o záležitosti spolu zcela nesouvisející a nesouměřitelné. Přesto však mají jedno společné. Jak šéfové bavorské automobilky, tak ministr životního prostředí vzali v úvahu politický rozměr svého rozhodování. Těsné a neformální vztahy průmyslu s politickou sférou jsou u našeho největšího souseda záležitostí zcela běžnou, možná dokonce něčím, bez čeho by celý sys–tém jen těžko fungoval. Takže to nakonec muselo dopadnout tak, jak to dopadlo. Dnes potřebují pomoci východní německé země, zítra bude třeba potřebovat pomoc BMW. Co je proti tomu levnější pracovní síla a Kmochova dechovka.
Se stanoviskem k Temelínu to není moc odlišné. Co na tom, že v Německu je v provozu řada jaderných zařízení, jejichž bezpečnost je na technicky mnohem nižší úrovni než v Temelíně. Zelení ve vládní koalici museli překousnout bombardování Jugoslávie, tak jim musí být alespoň umožněno pocumlat už dost upatlaný bonbonek kontroverzní jaderné elektrárny. Specificky německý způsob projednání vládního stanoviska, kdy o všem rozhoduje pouze příslušné ministerstvo a nikdo další nehlasuje, je pro takový postup zcela ideální nástroj.
Jenže na špatné zprávy se dá reagovat dobrým i špatným způsobem. Oba se uplatnily i v tomto případě. Žel ten správný předvedli v méně důležité záležitosti Kolínští. Nic se neděje, zóna bude i bez bavoráků. Nakonec už volala Toyota, jestli by nebylo pár hektarů. Žádná ukřivděná prohlášení zhrzené milenky. Jak kontrastní obrázek oproti uražené ješitnosti českého premiéra. Místo klidného prohlášení, že o jaderné bezpečnosti se česká strana bude bavit kdykoli s kýmkoli, vylezla z kabinetu nedůstojná a agresivní reakce vyděšeného zvířátka. Do svých věcí si nenecháme mluvit a s tím Schröderem se taky bavit nebudu.
Pozorovatel z toho má jednoznačný pocit: Zeman snad chce opravdu německou vládu dohnat k tomu, že nám Temelín zatrhne. Je to přitom úplně zbytečné. Německo v komentáři k dokumentu projevilo značnou vstřícnost, a navíc zásadový pevný postoj se dá projevovat i civilizovaně. České argumenty jsou v případě bezpečnosti nepochybně dost silné, i když budou pronášeny klidným hlasem. Naopak agresivita značí nejistotu a oslabuje vyjednávací pozici. A vyjednávat se musí. Strach lidí z jádra a špičkových technologií je často pochopitelný. Zvláště v zemi, kde vzhledem ke krátké průmyslové tradici je problém postavit na Kaprunu lanovku, která by nezabíjela lidi.
To není problém Německa, které má s jadernou energetikou desítky let trvající zkušenost. Zde se nepochybně dá účinně vyjednávat. Vždyť nakonec to funguje i s těmi Rakušany. V jejich případě také náš premiér tak dlouho bouchal do stolu, až musel po kolenou do Melku. Kam se asi bude muset plazit tentokrát?
