Soudy vnášejí do majetkových práv další chaos, restituenti jsou si rovni a rovnější
Pozemkový fond (PF) prolomil restituční tečku. Nadále totiž vydává půdu lidem, kteří nakoupili od původních držitelů restituční nároky, ačkoli je to v rozporu s verdiktem Ústavního soudu. Takto pohlíží na postup fondu Radislav Šmíd se svým právníkem. Rodina Šmídových vede s touto státní institucí, která vypořádává nároky za půdu zabavenou komunisty, spory právě kvůli vydávání, respektive nevydávání pozemků. Fond ovšem tvrdí, že postupuje v souladu se zákonem. Nepřipouští jakékoliv pochybení, když pozemky vydává na překoupené majetkové nároky za podmínky, že je nový vlastník nazývaný postupník uplatní do dvou let od vyměření.
Kdo má pravdu? Jednoznačnou odpověď v tomto článku nehledejte. V restitucích totiž panuje právní galimatyáš a dopátrat se jasné odpovědi je nemožné. Právníci a odborníci na pozemkové předpisy, které týdeník EURO s dotazem oslovil, se vyjadřovali zhruba v tomto duchu: „Těžko se jednoznačně odpovídá, platné zákony připouštějí různé vysvětlení, nejsou vždy plně v souladu a někdy si dokonce protiřečí. Nejlepší proto bude, když se dotyčný obrátí na soud, který jediný může dát závazný výklad zákona a určit, zda PF postupuje správně, či nikoli.“ Radislav Šmíd už také žalobu připravuje a v nejbližších dnech ji podá. „Chci jednoznačnou odpověď na to, zda PF koná v souladu se zákonem, když přednostně vydává půdu postupníkům, kteří restituční nároky nakoupili až po 31. prosinci 2005 a zda tito lidé mají postavení oprávněné osoby ve smyslu paragrafu 4 zákona o půdě, jak mi na moji stížnost písemně odpověděl odbor kontroly PF,“ uvedl Šmíd.
Typologie restituentů
Soudy však komplikované případy mnohdy ještě dále zašmodrchávají. Daří se jim to dělením restituentů neboli oprávněných osob do několika kategorií, jimž soudci zároveň přiřazují různá vlastnická práva. Jak by asi takové dělení vlastníků obstálo před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, až by na podnět nespokojeného restituenta začal tento oříšek řešit? Velmi pravděpodobně neobstálo, zaznívá v tuzemsku při různých neformálních debatách. S rozdělováním oprávněných osob přitom začal Ústavní soud, když před třemi lety posuzoval stížnost pravicových zákonodárců proti restituční tečce, kterou do zákona o prodeji státní půdy protlačili sociální demokraté a komunisté. Jednou provždy tím chtěli uzavřít proces vydávání pozemků a nevypořádané nároky „zalepit“ finanční náplastí.
Ústavní soudci ale vytvořili dva typy restituentů: jednak přímé, u nichž tečku zrušili, a jednak postupníky, házené do jednoho pytle se spekulanty, pro něž definitivní tečku ponechali. Postupníky letos ještě dále rozdělil Nejvyšší soud, který rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Vyhověl totiž farmářce z jižních Čech, která si skoupenými restitučními nároky chtěla rozšířit své hospodářství, což jí Ústavní soud svým rozhodnutím znemožnil. Nejvyšší soud tedy znovu vrátil ženě právo na náhradní pozemky.
Nároky samozřejmě nakupovali také spekulanti a celebritami mezi nimi se stali ti, kteří se zapojili do takzvaného zvláštního režimu, při němž na PF na chvíli zhasli světla a rozdali nejlukrativnější parcely. To je však jiná kapitola, která položila tehdejšího ministra zemědělství Petra Zgarbu (ČSSD) a pokračuje soudní dohrou. Pohledávky si od původních restituentů kupovali podobně jako zmíněná rolnice i další zemědělci, aby se touto legitimní cestou dostali k dalším hektarům. Nebo i lidé, již nestojí o to, aby jim za domem vyrostly projekty developerů a chtěli se proti nim pojistit vlastnictvím okolních pozemků. Další druh restituenta pak uznává s odvoláním na platné předpisy PF. Jde vlastně o takový mix – osobu, která zapadá do obou popsaných skupin: je to vlastník postoupené pohledávky, který má přitom právo na vydání pozemku s trvanlivostí dva roky od přiznání nároku. To se ale týká nároků vyměřených po průlomovém rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2005. V Česku tedy žijí restituenti rovní a rovnější. A soudy to svými verdikty posvěcují.
Rozpolcené soudy
Příklad první: Nejvyšší soud letos v červnu zamítl žalobu postupníka na PF kvůli tomu, že nevydal půdu na překoupený nárok. Argumentoval přitom nálezem Ústavního soudu z prosince 2005. Příklad druhý: Městský soud v Praze v červnu letošního roku zamítl žalobu otce Radislava Šmída v téže věci. Konstatoval, že postupník nemůže po 31. prosinci 2005 uplatnit právo na vydání náhradního pozemku.
„Úhrada kupní ceny pozemku prostřednictvím postoupených nevypořádaných restitučních nároků je jednou ze standardních možností úhrad kupní ceny. Musí však jít o nároky ne starší dvou let od nabytí právní moci,“ obhajuje přístup PF mluvčí Michal Bureš a odvolává se na zákon o půdě.
Rozdělení „pravých a nepravých“ restituentů vyvolalo i jiné zapeklité situace. Mezi spekulanty totiž zařadil Ústavní soud i potomky původních restituentů, kteří tento danajský dar dostali od rodičů ještě za jejich života. Těmto lidem odmítl PF po verdiktu ústavních soudců půdu vydávat. Přímými oprávněnými osobami bez časového limitu pro uplatnění nároků se dcery či synové původních restituentů stali jen tehdy, když pohledávku na papíře zdědili.
Volání po návratu restituční tečky, kterou tehdy prosadila levice, se opět objevilo počátkem letošního roku – pro změnu z pera pravice. V návrhu ministerstva zemědělství řízeného Petrem Gandalovičem (ODS) k transformaci PF byla úvaha o tlusté čáře v restitucích spojena s argumentem, že by se tím mohla minimalizovat zbytková agenda fondu. Ten má před sebou ještě čtyři roky života. Alespoň s tím počítá vládní předloha zákona, kterou nyní bude projednávat Parlament. Ještě uvidíme, co do ní nakonec naroubují poslanci.
SOUVISLOSTI
- Vypořádání restitucí doprovází nejasné právní prostředí.
- Ústavní soud rozdělil restituenty na dvě kategorie – přímé oprávněné osoby a postupníky. Vypořádání jejich majetkových nároků není rovnocenné.
- Letošní rozsudek Nejvyššího soudu k uspokojení postoupených pohledávek je v rozporu s nálezem Ústavního soudu.