Podpora zemědělství vztažená na hektar nastolí na venkově zásadní změny Uvažované zjednodušené platby ponechávají zcela na vůli podnikatelů, jak s finančními prostředky naloží a mnohem více reflektují požadavky trhu.
Podpora zemědělství vztažená na hektar nastolí na venkově zásadní změny
Uvažované zjednodušené platby ponechávají zcela na vůli podnikatelů, jak s finančními prostředky naloží a mnohem více reflektují požadavky trhu.
Systém takzvaných zjednodušených plateb, které Evropská unie nabízí zemědělcům z kandidátských zemí, by patrně ve střednědobém horizontu zcela změnil současnou strukturu vlivu a majetku na české vesnici. Podpora zemědělství prostřednictvím zjednodušených plateb by totiž byla vztažena na hektar půdy, takže do hry by byli mnohem více než nyní zataženi vlastníci půdy. To je také základní důvod, proč ČR usilovně buduje instituce zabezpečující administraci zemědělských dotací z Bruselu v celé jejich složitosti. Zhruba tři čtvrtiny zemědělské půdy jsou totiž v ČR pronajaty, zejména právnickými osobami - transformovanými družstvy, ale i velkými soukromými zemědělci. Tito současní příjemci dotací by systémem zjednodušených plateb přišli zcela určitě o svůj současný vliv. V podtextu odmítání vstupu do EU, které zaznívá právě z úst nájemců zemědělské půdy, může být právě tato skutečnost hlavním důvodem obav agrární lobby ze vstupu do evropských struktur.
Jednodušší dotace budou brzy realitou i v EU
Na potřebě zjednodušení současného složitého systému dotací nejen v případě kandidátských zemí, ale i v členských státech současné Patnáctky, se ovšem shodují pozorovatelé jak vně, tak uvnitř EU. „Bez ohledu na přijetí či nepřijetí reformních návrhů komisaře EU pro zemědělství Franze Fischera se nějaký jednodušší princip financování prosadí v EU stejně již v rámci jejího příštího rozpočtu,“ domnívá se například ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) Tomáš Doucha. Podle jeho vyjádření již „po léta volají odborníci po oddělení plateb od produkce“, což by dotační podpora vztažená na hektar systémově splňovala. Současné podpory jsou přitom vztaženy na jednotlivé komodity, a i proto je stávající mechanizmus dotací složitý a drahý - u každé z podporovaných komodit existuje vlastní komplikovaný systém podpůrných a kontrolních pravidel. To uznávají i představitelé nejvlivnější země EU v zemědělství - Francie. „Při oddělení přímých plateb od výroby je třeba bedlivě posoudit dopady takového kroku na rozvoj venkova,“ shodl se minulý týden v diskuzi s českým ministrem Jaroslavem Palasem francouzský ministr Hervé Gaymard. Podpora vztažená na hektar bez ohledu na komoditu a dokonce bez ohledu na to, zdali její příjemce podniká v oblasti intenzivního zemědělství, nebo zajišťuje veřejný zájem a mimoprodukční funkce zemědělství, je pochopitelně výrazně liberálnější než současný systém. Uvažované zjednodušené platby totiž ponechávají zcela na vůli podnikatelů, jak s finančními prostředky naloží, takže mnohem více reflektuje požadavky trhu. S tím by se přitom zřejmě většina našich prvovýrobců vyrovnala - české zemědělství, ač na pohled velmi konzervativní, je přece jen daleko operativnější v porovnání s přístupem prvovýrobců v EU. Kardinální problém by ovšem nastal v tom, že novým systémem by byla výrazně posílena, ba zcela převrácena, dosavadní pozice vlastníků půdy vůči jejím nájemcům.
Neznámá data
Předlistopadová, ale i dosavadní polistopadová tuzemská agrární politika zatím jednoznačně hájila zájmy uživatelů půdy proti zájmům jejich vlastníků. V praxi jde o obhajobu zájmů, podle VÚZE, řádově desetitisíců lidí proti milionům vlastníků. Kolik je ale v ČR vlastníků půdy skutečně, v současné době nikdo neví. „Nevíme ani, kolik lidí žije na venkově a má půdu, která je pronajata, nevíme počet vlastníků půdy, je to zcela nezmapovaná oblast. Dosavadní statistiky tyto ukazatele nesledovaly,“ konstatuje Doucha. Nedosti na tom. V současné chvíli nemá ČR ani přesný přehled o tom, kolik je vlastně k dispozici zemědělské půdy. Rezortní statistiky operují s rozlohou 4,28 milionů hektarů, statisticky nejrozsáhlejší polistopadové šetření situace v zemědělství AGROCENZUS 2000, vykázalo ale jen asi 3,6 milionu hektarů. Jasno do čísel by tak mělo přinést definitivní vyhodnocení rozlohy zemědělské půdy na základě leteckého snímkování, které bylo provedeno pro potřeby Administrativního integrovaného systému IACS. „Dosavadní údaje ukazují na to, že plocha zemědělské půdy se bude pohybovat mezi 3,8 až 3,9 milionů hektarů,“ upozornil Doucha. Mnohé neznámé tak podle jeho slov ztěžují odhad dopadů systému zjednodušených plateb do podmínek ČR. „Pracujeme na tom, ale v první fázi to budou stejně jen velmi hrubé hypotézy,“ tvrdí Doucha. V případě zjednodušených plateb totiž do hry vstoupí celá řada parametrů, které se dosud v dotační podpoře zemědělství neuplatňovaly. Kromě kategorického odmítání takového systému z řad dominantních tuzemských nájemců půdy přitom není na tento problém znám ani názor samotných zemědělců. V řadě teritorií nejsou navíc dokončeny pozemkové úpravy a vlastnictví půdy je tudíž neidentifikovatelné - za takové situace nevědí mnozí zemědělci, ale ani potenciální vlastníci, jaký majetek je vlastně ve hře. Jedno je ale jisté - změna formy financování zemědělství formou dotací vztažených na hektar by zásadně změnila stávající panství nad využitím zemědělské půdy. Rozhodně by takový systém nahrál vlastníkům na úkor nájemců, zcela jistě by nastolil při využití půdy tržnější podmínky a ve svých důsledcích by podpořil mimoprodukční funkce zemědělství. Pro dosavadní české zemědělství tedy zásadní změna - avšak změna, která se předpokládá a velmi brzy, nejspíš od roku 2007, nastane i v samotné EU.
Co by měl udělat stát
I proto by bylo nanejvýš vhodné, aby stát vyčlenil dostatek finančních prostředků na zlepšení identifikace vlastnictví půdy v ČR - je to totiž v tom nejvlastnějším zájmu samotných zemědělců. Naprosto zásadní pomocí by také byl jakýkoli nediskriminační mechanizmus umožňující získat zemědělským podnikatelům identifikovanou půdu do svého vlastnictví. Ministerstvo zemědělství přitom operuje s projektem agrární či pozemkové banky, která by vytvořila pro zemědělce výhodné podmínky především systémem výhodných úvěrů a dlouhodobého rozložení splátek za nakupovanou půdu. V takovou banku by se měl přeměnit současný podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF) - ten ale zatím poskytuje zvýhodněné úvěry na jiné programy a přestože by v době vstupu ČR neměl fungovat (Unie takové nástroje jako PGRLF nezná), je otázka, jestli jej rušit již před vstupem. Fond si totiž zemědělci veskrze pochvalují, takže jeho transformace by z tuzemských mechanizmů podpory zemědělství vyřadila jeden z mála opravdu funkčních nástrojů. Dalším problémem je to, že pozemková banka bude potřebovat na svůj rozjezd nemalý kapitál. Kde jej ovšem při současném napjatém státním i rezortním rozpočtu vzít a nekrást, je velká otázka. V souvislosti s vlastnictvím půdy je navíc na tuzemské scéně stále otevřená otázka, kdo skutečně v ČR hájí zájmy vlastníků. V ČR sice existuje médii a politiky naprosto opomíjená zájmová organizace zejména soukromých zemědělců, Svaz vlastníků půdy a soukromých rolníků (SVPSR), ta však sdružuje velmi omezený počet lidí podnikajících na půdě. Přesto je právě SVPSR zřejmě jediným subjektem, který se snaží nastolit v domácích podmínkách rovnovážnější pozici mezi vlastníky půdy a jejími nájemci.
Názor vlastníků půdy
Podle předsedy SVPSR Jaromíra Morávka je současná situace v ČR taková, že stávající nájemci zemědělské půdy si „dělají v podstatě s cizím majetkem co chtějí“. „Převažuje nájemnictví nejen na zemědělské a lesní půdě, správcovství, ale transformované podniky nebo podniky vzniklé z privatizace státního majetku vykazují také více procent míry vnitřní zadluženosti. Tyto nově vzniklé formy podnikání, závislé na námezdní práci, cizím kapitálu a cizím základním výrobním prostředku, již nechtějí cizí majetek ani vrátit, ani splatit a navíc chtějí stále více ze společných peněz ze státního rozpočtu, do kterého téměř nic nepřispívají. Zmíněnými cizími penězi jsou u této skupiny zemědělských podniků především nemovitosti, ke kterým nemají řádný nabývací titul,“ tvrdí Morávek. Takovým nabývacím titulem nutným pro zápis do katastru nemovitostí jsou pro subjekty po transformaci družstev kolaudační rozhodnutí na základě vlastní investiční výstavby, kupní a darovací smlouvy. Ve zvláštních případech bylo možno na základě postupních smluv sdružit majetkové podíly a na základě takto sdruženého majetku bylo možno nabýt dohodnutou nemovitost právními subjekty vzniklými mimo transformované družstvo. Ale to jen za splnění podmínek převoditelnosti majetkových podílů a vypořádání náhrad. „K takovému ujednání ale většinou nedošlo a kupodivu se stalo úplnou samozřejmostí, že všechny nemovitosti zůstaly v katastru nemovitostí zapsány na transformované družstvo bez nabývacího titulu a družstvo s nimi dále nakládalo jako se svými. Také ostatní zemědělský majetek, ačkoliv nebyl družstva, mělo družstvo v účetnictví a nakládalo s ním jako se svým, tedy většinou jej i zmenšovalo anebo i defraudovalo. Správcovství tak nebylo zákonně vykonáváno a správci často až flagrantně začali porušovat povinnosti při správě cizího majetku,“ zdůraznil Morávek. Důsledkem této situace je podle SVPSR stav, kdy je v ČR dotována „výroba pro výrobu bez ohledu na trh“. „Životní prostředí a obnovu venkova ale netvoří a ani nemohou tvořit nájemci, ale jen vlastníci a obyvatelé venkova. Vždyť při tvorbě krajiny, obnově a údržbě venkova jde většinou o investice - a investovat do nemovitostí, kterými zemědělské a lesní pozemky jsou, může jen jejich vlastník,“ domnívá se Morávek. Takovéto investice jsou podle něj i součástí veřejných statků a zaslouží si veřejné peníze a podporu celé (i evropské) společnosti. Většina pravých vlastníků nehospodaří ale podle SVPSR na svém, protože je vytlačována nájemci, kteří udržují právně neexistující velkoplošné hony, často bez jakéhokoliv právního důvodu, tedy i bez nájemní smlouvy. Paradoxní stav naprosto ilustruje i spor o to, čí je tráva nebo třeba stromy. Stávající nájemci totiž tvrdí, že vlastníci pozemků nejsou zároveň vlastníky trvalých porostů na nich vzešlých, ačkoliv trvalé porosty podle Morávka „nejsou věcí hlavní, tedy nejsou subjektem práva, ale součástí věci hlavní, tedy pozemků“.
Zásadní pomocí by byl jakýkoli nediskriminační mechanizmus umožňující získat podnikatelům identifikovanou půdu do vlastnictví.
FOTO: ARCHIV
