Pozor na ně

Menší státy by se měly mít na pozoru

Formování příští Evropské komise ve druhé polovině letošního roku slibuje napínavý zážitek. Menší státy by se ale měly mít na pozoru. Němci a Francouzi se nijak netají, že si budou chtít pojistit svůj vliv na ekonomické záležitosti. V době, kdy rozšíření Evropské unie s novou silou rozproudilo debatu o daňové harmonizaci, reálně hrozí, že Berlín a Paříž budou v Bruselu nekompromisně prosazovat své jednostranné pohledy.
Vývoj posledních měsíců je bohužel varující. V nynější komisi Romana Prodiho to obě evropské velmoci neměly jednoduché. Přesto nestranní komisaři museli ustupovat pod tíhou telefonátů z Paříže a Berlína. Pedro Solbes, který byl donedávna komisařem pro měnové záležitosti, nedokázal účinně bránit porušování rozpočtových pravidel v Německu a Francii.
Ostříž Mario Monti, který má v komisi na starosti hospodářskou soutěž, se pustil do souboje s Paříží kvůli slibu státní pomoci firmě Alstom. Vše skončilo tak, že Monti nyní prosazuje úzkou spolupráci Alstomu s německým Siemensem, jež má francouzské firmě zajistit životaschopný plán, který by státní pomoc ospravedlnil. Evropská antimonopolní politika tedy spočívá ve vytváření hypermonopolu.
Slušně si ale vede nizozemský komisař pro vnitřní trh Frits Bolkestein. Jednoznačně odmítá německo-francouzský plán na harmonizaci daní z příjmu. Paříži a Berlínu naznačuje, aby se spíše zamyslely, zda by jejich ekonomice nepomohl slovenský model relativně nízké rovné daně. Ve vládách Gerharda Schrödera a Jean-Pierre Raffarina se už určitě přemítá, jak zabránit tomu, aby v příští komisi měl tak významný vliv někdo jako Bolkestein.
Nebojácný komisař jde ovšem ještě dál, než by se mohlo na první pohled zdát. Také chce harmonizaci, ale úplně jinou. Sazby daní z příjmů by měly zůstat rozdílné, ale společná pravidla by platila pro výpočet základu daně. Ať máme pěkně přehled o tom, jaká je reálná výše daní v té či oné zemi a můžeme vše hodnověrně porovnávat. Schröder musí skřípat zuby… Zdá se, že i v Česku může Bolkesteinova idea získat své příznivce. Určitě stojí za zvážení.
Buďme spravedliví. Myšlenka harmonizace daní není úplný nesmysl. Ve chvíli, kdy by hrozilo vydírání ze strany korporací, které by vedlo k divoké daňové konkurenci mezi státy, bude mít jednotná sazba rozhodně smysl. Ostatně třeba Irové si začínají stěžovat, že příliš nízké daně mohou být bariérou v pokračování politiky, která keltskému ostrovu přinesla hospodářský úspěch. Bude méně peněz na školství a výzkum.
V kontinentální Evropě však jde o něco zcela jiného. Méně vyspělé země – především noví členové - si potřebují udržet daňovou konkurenční výhodu, aby byly schopné dohánět evropský průměr. Bohatší státy jako Německo by si zase měly uvědomit své možnosti a přizpůsobit výši daní potřebám ekonomického růstu. Evropský sociální model zůstane zachován pouze v případě, že se sociální podpory nasměrují tam, kde jsou nejvíce zapotřebí.
Češi by rozhodně neměli servilně ustupovat argumentaci německého kancléře, který už nechce přispívat velkými částkami na pomoc zaostalejším zemím, jež mu prý zatápějí nízkými daněmi. Česko a další noví členové unie se musejí snažit o to, aby evropskou podporu regionům co nejlépe zužitkovaly. Irsku se před časem evropské peníze skutečně velmi hodily při odstraňování rozpočtového deficitu a v kombinaci s nízkými daněmi přispěly k výraznému růstu. Mohou-li nízké daně pomoci i současným příjemcům financí ze strukturálních fondů, proč ne? Nebo snad nejde o efektivní využití evropských peněz a konkurenční schopnost celé unie?
Pravidla pro své rozvojové fondy ostatně Evropská unie měla dávno před svým rozšířením, zatímco nějakou harmonizaci daní z příjmu před vstupem do unie od současných nováčků nikdo nevyžadoval. Němci musejí počítat s tím, že o případných změnách se nyní budou dohadovat se všemi ostatními čtyřiadvaceti členy unie.
V Evropě se nyní spekuluje o tom, že Němci a Francouzi vytvoří „tvrdé jádro“ zemí, které nastoupí na cestu sjednocování daní jako první. Češi by se neměli těmito úvahami příliš vzrušovat. I když je dobré být tam, kde se rozhoduje o budoucnosti, v tomto případě z přílišného spěchu nic smysluplného nekouká. Spíše se zabývejme tím, zda bychom nemohli podpořit kandidaturu nějakého nového Bolkesteina na komisaře.