Diskuse o příčinách hospodářských potíží České ekonomiky je mnohdy pojímána jako hledání viníka, což vede k riziku jednorozměrného vidění. Podle jednoho názoru jde o typickou cyklickou krizi způsobenou prudkým utlumením domácí agregátní poptávky především v důsledku restriktivní měnové politiky. Druhá skupina poněkud méně ucelených názorů připisuje současné potíže nejrůznějším strukturálním a institucionálním problémům včetně kuponové privatizace, nedostatečné restruk- turalizace podniků, zanedbání legislativního rámce tržní ekonomiky a podobně.
První názor ukazuje nevyhnutelně na prohřešky centrální banky, která svojí měnovou politikou vykonává důležitý vliv na domácí agregátní poptávku. Druhá interpretace klade vinu za strukturální a institucionální nedostatky vládě, a to především té, která seděla v křeslech do konce roku 1997.
Argument, že rozdíly v institucionálním uspořádání a strukturálních reformách nemohou být natolik velké, aby vysvětlovaly rozdíl v tempech hospodářského růstu mezi ČR na jedné straně a Maďarskem a Polskem na straně druhé, se zdá být na první pohled vcelku přijatelný. Pokud měříme pokrok v institucionálních a strukturálních reformách počtem přijatých zákonů, vytvořených institucí tržní ekonomiky, procentem liberalizovaných cen či privatizovaných podniků, najdeme možná mezi uvedenými zeměmi rozdíly, ale jistě ne dramatické.
Pokrok v institucionální a strukturální oblasti však lze vedle tohoto „nominálního měření měřit i „reálným způsobem, to je hospodářským růstem, který je udržitelný v tom smyslu, že nevede k rych-lému navýšení deficitu bilance zahraničního obchodu a zahraničního zadlužení. Bohužel, rychlý hospodářský růst, který generovala česká ekonomika v letech 1995 a 1996, byl zjevně neudržitelný, protože narazil na vnější bariéru. Vysoké tempo růstu domácí poptávky, které udržovalo vzestup HDP, vedlo zároveň k rychlému zvyšování dovozů a ke zvyšování schodku běžného účtu platební bilance.
Otázka je, proč vedl rychlý růst domácí poptávky sice do určité míry k vyššímu tempu růstu nabídky, ale především k prudkému zhoršování vnější nerovnováhy. Lze argumentovat, že důvodem byl nadhodnocený kurs koruny, který činil vývoz málo konkurenceschopný a dovozy v porovnání s domácími výrobky poměrně levné. Daná úroveň měnového kursu je ale jenom jedním z faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost. Dalším důležitým prvkem je poměr mezi růstem mezd a vzestupem produktivity práce. Především v letech 1995 a 1996 se přitom vyvíjel tento ukazatel nepříznivě. Podobně bychom se mohli ptát, proč nevedl růst hrubých investic o více než 20 procent v roce 1995 k vyšším tempům růstu produkce v letech následujících.
Makroekonomický vývoj nelze pochopit a hodnotit bez znalosti strukturálních a institucionálních podmínek fungování ekonomiky. Vzhledem k dopadu rychlého růstu mezd a domácí poptávky na prohloubení vnější rovnováhy je důležité vědět, proč mohlo v podnicích docházet k nepřiměřenému růstu mezd a jednotkových mzdových nákladů. Vzniká dojem, jako by v řadě podniků neměl nikdo zájem na dlouhodobé prosperitě, jako by v nich neexistovala skupina lidí, která by měla zájem a schopnost zamezit, aby sepostupně dekapitalizoval podnik.
Podobně je důležité znát, proč nevedly vysoké investice k výraznějšímu růstu produkce. Podle mého názoru je nutné hledat vysvětlení těchto skutečností mimo jiné ve vlastnické struktuře podniků a bank, v systému podnětů a institucionálních omezení, ve kterém se rozhodují managementy podniků a který ovlivňuje relativní zisky různých druhů činností. Na vině je i chování odborů, které ovlivňují mzdová vyjednávání a přitom jen málokdy dbají na soulad vývoje mezd a produktivity.
Rychlý růst platů do roku 1996 samozřejmě podporoval růst soukromé spotřeby. Snadno dostupné bankovní úvěry zase podporovaly rychlý růst investic. Druhou stránkou růstu mezd ovšem byly vysoké dovozy a nárůst vnějšího zadlužení, přičemž rychlý vzestup úvěrů na investice vedl k rychlému navyšování zadlužení podniků u bank.
Prudké snížení tempa růstu domácí poptávky v letech 1997 a 1998 bylo způsobeno jak rozpočtovými opatřeními, tak opatřeními s cílem zmírnit růst mezd a rovněž přísnější měnovou politikou. Zhruba lze říci, že měnová politika na jedné straně a fiskální a mzdová politika na straně druhé jsou zodpovědné za vývoj domácí poptávky stejnou měrou. Zrychlení poklesu domácí poptávky v roce 1998 jde již především na vrub poklesu spotřeby domácností.
Jaký závěr z této stručné analýzy vyplývá? Podle mého názoru nelze vyloučit riziko, že opatření zaměřená na rychlé obnovení růstu domácí poptávky mohou spolu s oživením růstu produkce vést i k opětovnému zvětšení schodku platební bilance. Jde ale o míru. Pro zemi s ekonomickou úrovní, jakou má Česká republika, zřejmě není optimální současný schodek běžného účtu pod úrovní dvou procent HDP. Obecně relativně méně vyvinuté země nabízejí potenciálně ziskovější příležitosti než vyspělé ekonomiky, a měly by proto přitahovat zahraniční kapitál. A jedním z důsledků přílivu tohoto kapitálu pak je schodek běžného účtu.
Jisté oživení domácí poptávky s pomocí opatření měnové a fiskální politiky v té podobě a v té míře, jak jsme toho svědky, je za současné situace v pořádku. Nebylo by však moudré snažit se dosáhnout ihned podobných temp růstu domácí poptávky jako v letech 1995 a 1996, protože bychom mohli opětovně narazit na vnější bariéru. Důležité je, aby se na mikro-úrovni prosadila efektivnější alokace investic a aby znovu nedošlo k tomu, že mzdy porostou výrazně rychleji než produktivita práce.
Testujme tyto hranice, pokračujme důrazně v realizaci opatření, která posunují tyto hranice dále, jako je například privatizace bank a ostatních státem držených podílů, ale dělejme to opatrně, abychom se opět nedostali do situace, v jaké jsme byli na jaře 1997.
