Dnes je český venkov se svými přibližně 62 procenty obyvatel chápán, jako by to byl prostor, kde se nemusí nic plánovat, obdělávat půda, sít obilí, sklízet a podobně.
Nyní často postačí sekat trávu, někdy ani to ne, stačí, bude-li krajina vypadat jako pastvina. Za tuto činnost dnes bohatě platí ministerstvo zemědělství penězi Evropské unie. Má-li někdo 50 tisíc hektarů – a tací lidé existují, především politici – pak postačí několik traktorů s řidiči a potřebné závěsné zařízení a majitel má vyděláno. To je stav současného zemědělského venkova v severních příhraničních Čechách v Libereckém kraji.
Mohu posoudit dvě oblasti, které mám celoživotně zažity. Je to oblast jihozápadní – krajina pod Brdy, Spálenopoříčsko. Tam jsou pole obdělaná, sady prořezané, lesy jakžtakž udržované. V roce 1974 jsem byl autorem územního plánu mého rodiště Spáleného Poříčí a k tomu příslušného spádového okolí. Tehdy byl tento územní plán hodnocen jako ojedinělý. K realizaci došlo až po roce 1989. Dnes je Spálené Poříčí město. Před několika lety bylo oceněno prezidentem republiky jako nejlepší v Česku. Přijeďte se podívat! Mohl bych dlouho vyprávět, co vše jsem musel podstoupit, včetně posměchu, urážek, politických ataků, nepochopení… Dnes mám jakési zadostiučinění. Komu je nutno poděkovat za stav změn v tomto kraji? Občanům, starostovi, všem členům různých spolků. Oni jsou ti, co realizují kdysi nerealizovatelné nápady.
Druhý příklad máme za humny. Žiji v obci Zdislava v Podještědí, asi 20 kilometrů od hranic s Polskem a Německem. Každý, kdo znal východní socialistické Německo (NDR), musí si pamatovat tu hrůzu šedivosti a bezútěšnost tehdejšího stavu. Dnes je to kvetoucí, upravený venkov, podobající se zahradě. Překrásně opravené či nově vybudované repliky domků a hlavně zeleň, cyklistické stezky vedoucí mimo silnice. Malé obce mají obchůdky, pekárny, služby, pole vzorně zasetá, příkopy vysekané, památky upravené. Je to oslava krásy venkova, kterou Češi neznají.
Dovoluji si připomenout, že zadluženost všech infrastruktur obcí v Česku je 3,5–4,5 bilionu korun. Páni politici! Ptám se: Kdy a jak tuto skutečnost začnete řešit? Kdybyste tuto děsivou sumu měli, ptám se: Kdo tato témata vyprojektuje, zorganizuje a zrealizuje? Uvědomujete si časovanou bombu, jež leží na bedrech venkova?
Mysleli jsme, že to vyřeší lidovci, kteří se hlásili k venkovu. Nevyřešili! Naopak fungující zemědělství vyvrátili i s kořeny. Věřili jsme, že to budou občanští demokraté. Ti maximálně společně se sociálními demokraty skoupili za lacino pozemky venkova a tak se stali velkoměstskými velkostatkáři. Mysleli jsme, že zeleným půjde především o venkov. Než něco vydumali, tak se pomalu rozpadli.
Při zpracování průzkumu venkovských obcí a jejich spádového území moderními metodami diagnostiky krajiny je naprosto zřejmé, že venkov v příštích 30 až 50 letech převezme mnoho funkcí lidského konání, které se původně odehrávalo pouze v městských průmyslových aglomeracích. Tím spíše však musíme velice rozvažovat, jak využít krajinu, abychom ji hned na počátku neproměnili na smetiště nebo stavební prostor, jenž sám o sobě může ničit krajinu a celý ekosystém současného venkova. Jistě si všichni ještě dobře pamatujete, co znamenalo v době totality takzvané zprůmyslnění zemědělské výroby a jaké důsledky tyto „vědecké“ praktiky pro krajinu měly.
Čtenářům této úvahy o venkovu předkládám jednu radu z úst J. W. Goetha: „Příroda se nikdy nemýlí, příroda nežertuje. Vždy se mýlí pouze člověk.“ Já dodávám: Příroda je Bůh a Bůh je příroda. Je to pravda, která se nikdy nezmění, ať ji lidé chtějí či nechtějí uznat.
