Stroje lidem práci nebraly, neberou a brát nebudou. To dělá jen špatná správa věcí veřejných
Strach, že stroje seberou lidem práci, obchází svět už nějakých dvě stě let, život přitom celou dobu ukazuje, že opak je pravdou. Podíl ekonomicky aktivních jedinců v populaci výrazně vzrostl a doby, kdy ženy pracovaly jen výjimečně, jsou dávno pryč. Trh prostě jejich práci potřeboval, a tak ji získal. Jestliže dnes dramatický rozvoj informačních technologií a robotů likviduje četné profese, jde to sice o dost rychleji, než když o práci přicházeli topiči na lokomotivách, ale to je tak jediný rozdíl, z něhož lze pouze usuzovat, že zkrátka i schopnost lidí měnit profesi musí drobet zrychlit. To je pro leckoho možná překvapivý závěr hlavního tématu tohoto vydání týdeníku Euro, se kterým se bude ztotožňovat jen těžko, ale protiargumentů moc není.
Prázdno uprostřed
Na druhé straně je zde faktor, se kterým v době rozbíjení parních strojů nebylo nutno počítat. Tím je potřeba dost vysoké kvalifikace lidí, kteří se chtějí uplatnit na trhu práce. Ty bez kvalifikace a bez ochoty ji získat čeká dost špatná budoucnost. Jsme na prahu doby, kdy lidé schopní pracovat se špičkovými technologiemi budou dosahovat velmi vysoké produktivity a z dnešního pohledu také dramaticky vysokého mzdového ohodnocení, zatímco druhá část populace bude pracovat v oborech s velmi nízkou produktivitou, a tudíž i s velmi nízkou mzdou. A mezi tím, tedy tam, kde je dnes velká část střední třídy, bude asi dost prázdno. Tahle polarizace nevyhnutelně povede k růstu sociálního napětí v zemích vyznávajících vymoženosti sociálního státu, který však na výzvy 21. století není z definice schopen reagovat.
A když k tomu připočteme aktuální situaci počínajícího masového osídlování Evropy utečenci z Afriky a Blízkého východu, mezi nimiž je těch syrských lékařů a iráckých inženýrů pomálu, zadělává si starý kontinent do příštích desetiletí na hodně horkou polévku. Pokusy o její pozření totiž mohou skončit těžkými popáleninami. A státy s řádově nižšími sociálními standardy na východě Asie, ale možná začas i jinde, vystřídají Západ v jeho civilizační misi rychleji, než jsme si dosud ochotni připustit.
Tuniský standard
Globální problém má samozřejmě lokální souvislosti. Například české školství, které usiluje o to, aby devadesát procent populace mělo maturitu a sedmdesát vysokou školu, čemuž se přizpůsobují nároky na úroveň vzdělání a ignoruje se, že se asi během deseti let budeme nuceni vrátit k bytovým jádrům, protože koupelnu nám nebude mít kdo obložit, pokud se nespokojíme se standardem tuniských hotelů. Jakou asi životní úroveň bude moci generovat společnost složená z mizerně vzdělaných vysokoškoláků a bez kvalifikovaných řemeslníků? A k tomu budeme udržovat základní životní standard úplně jinému procentu nezaměstnaných a nezaměstnatelných lidí, než je dnešní růžová realita.
Ne, stroje lidem práci nebraly, neberou a brát nebudou. To dělá jen špatná správa věcí veřejných, sociální inženýrství a nedůvěra v trh.
O autorovi| PAVEL PÁRAL paralp@mf.cz
