EVROPŠTÍ SOCIALISTÉ Jedna z nejvýraznějších postav Unie, bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors, znovu svolává své věrné do boje. Ve hře je zavedení celoevropské minimální mzdy. A tento zkušený politický matador se do předem prohraných bitev nepouští.
EVROPŠTÍ SOCIALISTÉ Jedna z nejvýraznějších postav Unie, bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors, znovu svolává své věrné do boje. Ve hře je zavedení celoevropské minimální mzdy. A tento zkušený politický matador se do předem prohraných bitev nepouští. Současné Evropě vládnou z větší části levostředové koalice, ale ani typicky socialistické návrhy nemají v Bruselu na růžích ustláno. Například jen před několika týdny skončilo krachem dvouleté jednání o přísnějších pravidlech vymezujících maximální délku pracovní doby. I když totiž srdce evropské levice tíhne ke stále důraznější ochraně práv zaměstnanců, ekonomická realita zostřující se globální soutěže těmto snahám příliš nepřeje. I ti největší kritici dravého kapitalismu zjišťují, že přílišná ochrana pracovního trhu a jeho nepružnost oslabuje výkonnost hospodářství a nakonec nejhůře dopadne na samotné zaměstnance. A ZASE NIC Zpřísnění celoevropské úpravy délky pracovní doby bylo jednou z priorit právě skončeného rakouského předsednictví Unie, Vídeň se ale rozhodně úspěchem neblýskne. Ani závěrečné dvanáctihodinové jednání ministrů zemí pětadvacítky ze začátku června totiž nepřineslo konstruktivní dohodu a i nadále tak platí dosavadní úprava, napadaná dvěma hlavními tábory. Unie průmyslových a zaměstnavatelských svazů UNICE upozorňuje na to, že už dnes se v Evropě pracuje o 230 hodin ročně méně než v Japonsku nebo o 160 hodin méně než v USA. Stejný postoj zaujímají i Velká Británie a noví členové Unie. Konfederace evropských odborových svazů ETUC zase uvádí, že současná úprava umožňuje za určitých podmínek až osmdesátihodinové pracovní týdny. A oporu úspěšně hledá u Francie, Španělska nebo Švédska (podrobnosti v Profitu č. 13/2006). Dva roky trvající jednání tedy nakonec skončilo na mrtvém bodě. „Udělali jsme vše, abychom dosáhli nějakého kompromisu. Ale některé strany nebyly ochotny ustoupit ze svých pozic, takže jsme se nedokázali posunout kupředu,“ shrnuje výsledek jednání rakouský ministr hospodářství Martin Bartenstein. Tento oříšek se znovu pokusí rozlousknout nové finské předsednictví. Tamní ministr práce Tarja Filatov by však musel předvést takřka zázrak, aby hluboce znesvářené tábory přiměl k nějakému skutečně efektivnímu kompromisu. PROČ HASIT, CO NEPÁLÍ? I přes tento neúspěch vystoupil před několika dny bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors s několika dalšími sociálními iniciativami. „Současná evropská krize je čistě politická, nikoliv sociální nebo ekonomická. Pokud by měli alespoň trochu rozumu, tak by naši političtí představitelé mysleli častěji evropštěji. Ale nikoliv vymýšlet nějaké ideje, potřebujeme konkrétní příklady toho, čeho může Evropa dosáhnout,“ říká. Kromě zdůraznění nutnosti jednotného postupu v otázce imigrace nebo požadavku na posílení role sociálního dialogu nanesl svou představu evropské minimální mzdy, která by měla být určena proporcionálně pro každý stát pětadvacítky. „Evropské instituce musí přimět zaměstnavatele, aby se vrátili ke stolu, k jednání o konkrétních tématech jako zavedení společné minimální mzdy nebo posílení evropských pracovních rad,“ požadoval na setkání představitelů Strany evropských socialistů. Další účastnice, bývalá eurokomisařka pro sociální věci Anna Diamantopolou, pokračuje v podobném duchu: „Klíčem k sociální kohezi je rovnováha mezi solidaritou a ekonomickým soupeřením. Evropské země by například neměly soutěžit jedna s druhou v takových tématech, jako jsou daně. Konkurenční boj by měl být ponechán firmám, v rámci společného trhu.“ Minimální mzda na národní úrovni už dnes funguje ve většině evropských zemí, i když někde jen ve vybraných sektorech. Například u našeho německého souseda je uplatňována pouze ve stavebnictví. Ne všude ji také direktivně určuje stát, často je nastavována jednáním jednotlivých sociálních partnerů. Delorsův návrh by tedy pravděpodobně stávající situaci nijak zásadně nezměnil, na druhou stranu ale také až na několik osamělých hlasů chybí celoevropské volání po takovéto úpravě. JAK DÁL Samotná šance celé iniciativy na úspěch je v současné chvíli těžko odhadnutelná. Pozitivně ji vnímají socialisté, druhá nejsilnější strana v Evropském parlamentu, kteří právě rozbíhají mohutnou kampaň za posílení sociálních jistot v Unii. Šanci získat podporu má také u některých států s vysoce nastavenou úrovní ochrany zaměstnanců, které mohou trpět přesouváním firem do zemí s nízkou úrovní minimální mzdy a tedy s potenciálně nižšími náklady. Kladně se k této otázce vyjadřuje například lucemburský ministerský předseda Jean-Claude Juncker, který by navíc souhlasil i s celoevropskými standardy chránícími zaměstnance před propouštěním. Rozhodně ale návrh nenajde podporu u všech pětadvaceti států Unie, což je nutná podmínka jeho přijetí. Pokud Delors nemá v záloze nějaké překvapení, prosadí tento návrh jen velmi těžko. HRUBÁ MINIMÁLNÍ MZDA V UNII A USA
Belgie 1234,21 eura
Česká republika 280,11 eura
Estonsko 191,73 eura
Francie 1217,88 eura
Irsko 1326,00 eura
Kypr 631,44 eura
Litva 159,29 eura
Lotyšsko 128,06 eura
Lucembursko 1503,42 eura
Maďarsko 247,26 eura
Malta 561,91 eura
Nizozemsko 1272,60 eura
Polsko 233,01 eura
Portugalsko 385,90 eura
Řecko 589,47 eura
Slovensko 182,14 eura
Slovinsko 511,87 eura
Španělsko 540,90 eura
Velká Británie 1272,28 eura
USA 666,00 eura
Poznámka: U zemí s hodinovou minimální mzdou údaj přepočítán na 40hodinový týden s 52 týdny v roce. V případě Francie se údaje týkají 35hodinového týdne. Pramen: Eiro, Europa.eu.int a FedEE
