Čtenáři Profitu měli možnost seznámit se v seriálu Flexibilita trhu práce se způsoby zaměstnanosti v Česku i v zahraničí. V části věnované zkráceným pracovním úvazkům byla zmíněna i situace v Nizozemí. Rád bych se se čtenáři podělil o vlastní zkušenost s nizozemských systémem.
Čtenáři Profitu měli možnost seznámit se v seriálu Flexibilita trhu práce se způsoby zaměstnanosti v Česku i v zahraničí. V části věnované zkráceným pracovním úvazkům byla zmíněna i situace v Nizozemí. Rád bych se se čtenáři podělil o vlastní zkušenost s nizozemských systémem.
Ihned v roce 1991, ještě před nástupem na vysokoškolská studia v Praze, jsem s nadšením vyrazil za první zahraniční pracovní zkušeností do Amsterdamu. Po poměrně dlouhém hledání se mi podařilo najít místo pomocného kuchaře v netradiční restauraci, která nabízela své služby dvakrát týdně rozmanité skupině hostů - od lidí bez domova až po řidiče městské dopravy. O rok později jsem se znovu vrátil na místo své úspěšné „praxe“. Tentokrát jsem přidal k práci v kuchyni ještě večerní mytí nádobí a míchání malty na stavbě pekárny. Vše samozřejmě načerno. Pracoval jsem od rána do večera včetně sobot a nedělí, každý den počítal našetřené guldeny a naprosto nechápal některé místní obyvatele. Ti totiž tvrdili, že když jim na přiměřený život stačí pracovat pouze třikrát týdně, tak budou pracovat třikrát týdně. O tom, že systém zkrácené pracovní doby či zkráceného pracovního týdne funguje podobně téměř na všech institucích včetně vysokých škol, jsem se přesvědčil v průběhu svých studijních pobytů v Nizozemí o deset let později. Je běžné, že lidé mají volno kromě víkendu ještě další den v týdnu či často chodí do práce třeba jenom dopoledne. Nizozemí je zemí s největším množstvím zaměstnanců na kratší než plný pracovní úvazek. To umožňuje kromě vysoké flexibility také pracovat třeba matkám s malými dětmi. Současně mohou jejich manželé zůstat minimálně jeden den v týdnu doma a s dětmi pomáhat. Zkrácené pracovní úvazky mohou být řešením a osobně jsem se přesvědčil, že mají pozitivní vliv na kvalitu mimopracovního a rodinného života. Současně jsme se v seriálu dozvěděli, že v ČR by si téměř 40 % pracovníků přálo pracovat kratší pracovní dobu a věnovat se více rodině. To je ale zatím téměř nemožné. U mnoha firem, ať už místních či mezinárodních, není totiž výjimkou, že lidé pracují do pozdních večerních hodin. Velmi často jsou o víkendech pořádána školení či pracovní výlety utužující soudržnost kolektivu. O skutečné náplni některých „pracovních“ víkendů raději pomlčíme. Pravdou je to, že zvláště mladého člověka práce pohltí, ať chce či nechce. V rozhovoru s mojí dobrou známou, mladou ženou, která pracuje v přední telekomunikační firmě, moc vět o jejích mimopracovních aktivitách nepadlo. Je plně vytížena, jelikož obdržela příkazem úkoly nad rámec pracovní náplně vymezené smlouvou. Když se večer vrátí domů, je schopna už pouze spát. Na sport, čtení či kulturu není čas. Na moji námitku, že může argumentovat rodinou či podobně, se zasmála. „Řekli by mi, že když chci mít rodinu, tak si mám najít jinou práci. A lépe placenou a zajímavější bych těžko našla.“ Asi je to pravda. Když chce mít mladý člověk zajímavou a dobře placenou práci, pořídit si bydlení či snad uvažovat o rodině, nesmí se na pracovní dobu ohlížet. Přesto se ale nemohu ubránit pochybnostem nad tím, že někdo může pracovat opravdu efektivně 12 hodin denně, třeba včetně sobot a nedělí. A když ano, jak dlouho to asi vydrží? Znám jich pár, co měli v 35 letech infarkt či zkolabovali. A jakou budou tito „pracanti“ vyžadovat zdravotní péči, až jim bude šedesát? Někdy méně znamená více. Možná, že by nebylo špatné se v tomto směru nechat alespoň částečně inspirovat zahraničím.
