V prvních letech svobody na počátku devadesátých let se v období právního vakua pohybovali zločinci a podvodníci jako ryby ve vodě.
Díry v zákonech jim umožňovaly investovat a vyprat špinavé peníze pocházející z nelegálních obchodů. Zločinecké rozkrádání majetku a nakupování vlivu ve druhé půlce devadesátých let poškodily českou ekonomiku i politický systém.
Podle ministerstva financí dosahují jen dokladované škody způsobené praním špinavých peněz v Česku ročně padesáti miliard korun. Odhad celkových škod způsobených kriminalitou se pohybuje mezi 100 až 150 miliardami ročně. Rizikům plynoucích z investování a praní špinavých peněz v Česku se věnoval ve 46. čísle Profitu v roce 1993 článek s názvem Špinavé peníze – Nejlíp pere Czech Made. Autor Kazimír Jánoška uváděl: „Podle reportáže zpravodaje italské agentury ANSA z konce léta se Čechy během několika let staly rájem mafiánských bossů z půlky světa, kteří zde investují a perou své špinavé peníze. Mafiánské sítě v různých oblastech činnosti rozhodili v Praze především Rusové, Italové, Ukrajinci, Jugoslávci, Čečenci, Bulhaři a dokonce i Číňané, kteří zjistili, že v České republice jsou nejvýhodnější podmínky pro usazení se ve střední Evropě a pozvedli na mezinárodní úroveň i svět českého zločinu.“
V té době podle odhadu expertů České národní banky činil nezdaněný kapitál, který již vstoupil do finančního systému Česka, jednu až deset miliard korun. „Specialista z odboru finančního zpravodajství Ústředny kriminální policie ČR Ivan Moroz odmítá zmíněné odhady jakkoli komentovat. Pro něj je podstatné především to, že Česká republika skutečně patří k zemím, kde lze špinavé peníze nejsnáze vyprat. U nás totiž nemají peněžní ústavy povinnost hlásit vklady od určité výšky, jako je tomu například v USA nebo v Austrálii,“ psal Profit. Předpisy před patnácti lety totiž bankám ještě neukládaly – tak jako to už tehdy bylo zavedeno například v Anglii či Francii – oznamovat případy, u nichž vzniklo podezření, že peníze pocházejí z organizovaného zločinu. Bylo jasné, že k razantní změně bude muset dojít i u nás. „Pomýšlet na vstup do Evropského společenství a přitom veřejně prohlašovat, že problém špinavých peněz v ČR není až tak akutní, že je to bublina nefouknutá neodpovědnými novináři, to může dělat skutečně jen politik – amatér. Skuteční profesionálové totiž dobře vědí, že proti špinavým penězům je zapotřebí bojovat všemi zákonnými prostředky. Akceptováním jejich přítomnosti v národní ekonomice se totiž vystavujeme dvojímu riziku:
PROČ SE PENÍZE PEROU V PRÁDELNÁCH?
Pro legalizaci nezákonně získaných peněz se vžil termín praní. Pochází z USA, kde ve 30. letech minulého století vlastnily zločinecké gangy veřejné prádelny, jejichž výnosy uměle nastavovaly svými příjmy z prodeje drog, alkoholu a jiných výnosných činností.
Že budeme civilizovaným světem podezíráni z podpory organizovaného zločinu v zahraničí, že špinavé peníze dřív nebo později zkorumpují veškerý mocenský i bankovní systém v naší zemi,“ psal Profit před patnácti lety. A dodával, že měřen tímto metrem je pak postoj zákonodárné a výkonné moci k možnosti jejich volného propírání víc než otázkou dobrých mravů v kulturní zemi. Je citlivým ukazatelem morálního i ekonomického stavu společnosti.
Banky musí upozornit, když na kontě něco nehraje
Co jsou to vlastně zač ty špinavé peníze? Lze je nějak odlišit od těch čistých? To byly otázky, o nichž se na naší vnitropolitické scéně před patnácti lety vášnivě, ale prakticky bezvýsledně diskutovalo. „A diskutovat se zcela určitě bude až do té doby, než Parlament ČR přijme příslušnou právní normu, která jednak jasně definuje, co to jsou špinavé peníze, a jednak umožní kriminalistům, kteří vyšetřují trestní činy ve spojení s jejich praním, získávat údaje dosud kryté bankovním tajemstvím,“ dodával Profit. O nesnadné práci policistů hovořil v Profitu v roce 1993 specialista Ústředny kriminální policie ČR Ivan Moroz. „Možnost prověřovat podezřelá bankovní konta až po zahájení trestního stíhání pachatele není de facto k ničemu. Systém praní špinavých peněz je totiž vymyšlen tak důkladně, že je postižitelný pouze přesně v okamžiku, kdy peníze probíhají přes takzvaná vyčkávací bankovní konta. Pak už jsou naše šance minimální, neboť celá propírací větev je okamžitě likvidována, konta jsou rušena, firmy zavřeny, případně prodány či předány jiným majitelům. A než řeknete švec, je v účtech tak dokonalý guláš, že máte jen malou naději někomu zpětně něco prokázat. Indicie, které naznačují, že se může jednat o praní peněz, jsou v reálném čase ještě hůře rozeznatelné. Na první pohled je může poznat jen ten, kdo pracuje na úseku elektronického transferu, tedy bankovní úředníci. Například ve Velké Británii mají bankovní úředníci ze zákona povinnost upozornit kriminalisty, že na tom či jiném kontě něco nehraje. Neučiní-li tak, vystavují se riziku, že po odhalení celé propírací větve budou považováni za spolupachatele.“
Bylo veřejným tajemstvím, že přinejmenším některé z padesáti tuzemských bank pracují s penězi naprosto nejasného původu. Na straně druhé však ani zbylým finančním ústavům nebyla proti srsti tehdejší legislativní úprava ochrany takzvaného bankovního tajemství. „Projdou-li nelegálně nabyté prostředky přes ně, vydělají minimálně na poplatcích za jejich převedení z jednoho konta na druhé. Riziko, které přitom podstupují, je vskutku minimální. Naše zákony totiž umožňují jaksi jen teoreticky zabavit konto, na němž jsou evidentně uloženy špinavé peníze,“ postěžoval si Moroz. A upozornil na postoj amerických specialistů k odhalování špinavých peněz. „Proti jejich propírání je zapotřebí bojovat, neboť na konci stojí korupce státního aparátu a s ní i následná destabilizace a demoralizace celé společnosti.“
Vyprat špinavé peníze je čím dál těžší
Podle odborníků se v devadesátých letech propírala v Česku asi tři procenta z 900 miliard až jednoho bilionu dolarů, které vyprodukoval organizovaný zločin ve světě v průběhu jednoho roku. V té době byl souboj kriminalistů se zločinci specializovanými na praní špinavých peněz teprve v počátcích. Jeho výsledky byly velmi skromné, protože kvůli nedokonalé legislativě jeho aktéři občas jenom smutně přihlíželi, jak si dva nebo tři elegáni vybírají u bankovní přepážky třeba třicet milionů z konta takzvané zahraniční pomoci ČR. Není proto také divu, že řada privatizovaných podniků byla rozkradena a více než polovina bank vytunelována. Kšefty s topnými oleji vynesly některým stamiliony korun, jiní za ně zaplatili životem.
Dnes je situace naštěstí odlišná. I čeští představitelé a zákonodárci vytáhli ve druhé polovině devadesátých let do boje proti praní špinavých peněz. V červenci 1996 nabyl účinnosti zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a v rámci ministerstva byl vytvořen Finanční analytický útvar, který měl za úkol přijímat a analyzovat hlášení od finančních institucí o podezřelých obchodech. Na rozdíl od Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské činnosti, která se do té doby praním špinavých peněz zabývala, má i vůči finančním institucím speciální pravomoci. Dalším impulzem pro boj s legalizací zločineckých peněz byly teroristické útoky ze září 2001. Po celém světě vznikaly nové zákony, které umožňují lepší kontrolu bankovních transakcí i původu peněz.
Přísnější pravidla proti praní špinavých peněz platí od září letošního roku i v Česku. Rozšířen byl zejména okruh subjektů, které mají povinnost hlásit podezřelé transakce. Jde zejména o auditory, daňové poradce, externí účetní, soudní exekutory, notáře a advokáty. Zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu ukládá lidem povinnost identifikovat se při každé obchodní transakci převyšující částku 1000 eur (asi 25 tisíc korun). Podle dosavadních předpisů musely banky žádat o doklady jen u sum přesahujících sto tisíc korun. Údaje o jménu klienta mají finanční instituce uchovávat pro případ, že by později transakci začala vyšetřovat policie a bylo by nutné zpětně dohledat, kdo peníze poslal. Stejnou povinnost mají i podnikatelé, pokud přijmou platbu v hotovosti v hodnotě nad 15 tisíc eur (asi 370 tisíc korun). Kdyby zákon platil před pár lety, musel by například tehdejší premiér Stanislav Gross prokázat skutečnou identitu všech dárců, kteří mu půjčili na jeho byt.
Zpřísnit se má také dohled nad finančními transakcemi u „politicky exponovaných osob“, například ministrů, poslanců a senátorů, soudců či vysoce postavených diplomatů a vojáků. Bohužel se přísnější kontrola vztahuje jen na zahraniční funkcionáře, nikoli na české politiky. To čeští zákonodárci nepřipustili.
Boj proti prádelnám nikdy nekončí
Změny se dotkly i malých střadatelů. Česká spořitelna, která vedla přes šest milionů anonymních vkladních knížek, musela od roku 2003 tyto knížky zrušit. Nařídili jí to zákonodárci, aby se Česko vyhnulo zařazení na seznam zemí, které málo bojují s praním špinavých peněz. V Evropě se takové knížky už dávno nepoužívaly kvůli snadné možnosti jejich zneužití.
Ani přísnější zákony zcela nezabrání praní špinavých peněz. Svědčí o tom nedávná prohlídka pražského sídla společnosti Aktiv Change, která se specializuje na směnárenství a pronájem nebytových prostor, kvůli podezření na praní špinavých peněz. Protikorupční policie se domnívá, že ve firmě mělo být zlegalizováno více než pět miliard korun. Přesné údaje o výši propraných peněz ve světové ekonomice není možné zjistit. Odhady se pohybují mezi 600 až 800 miliardami dolarů až k 1,5 až 2 bilionům dolarů za rok. V Česku obvykle nepocházejí špinavé peníze z prodeje drog nebo prostituce, ale spíš z finančních podvodů, krácení daní, pašování nebo zneužívání informací v obchodním styku.
