Tahle návštěva byla cílená. Do Prahy přijel jeden z mých partnerů ze vzdálené ciziny. Měl málo času a požadavek vidět vše, co se dá. A protože je také mlsný, hodlal samozřejmě i dobře pojíst. Prošli jsme královskou cestu, tu upili piva, onde sezobli nějakou maličkost. Před námi ale zůstávalo mnoho neshlédnutého. Vzpomněl jsem si, že mne kdosi upozornil na podnik, kde prý „…i našinec padne na zadek…“ před všepojímajícím, širokoúhlým pohledem na metropoli. Představa absolvovat prohlídku města vsedě od plného stolu se mi zamlouvala stále více. Změnil jsem kurs a zamířil k Letenskému zámečku.
Měli jsme štěstí, salonek ve věžičce stavby byl volný. Jen se mi zazdálo, jakoby vrchní při žádosti usadit se právě tam sotva slyšitelně zaskřípal zuby. Brzy jsem měl seznat proč.
Stoupáme slavnostním schodištěm, ale vchod do restaurace míjíme. Je nám vystoupiti ještě asi po padesáti stupních, abychom dosáhli „paluby“ salonku, o kterém byla řeč. Kolega, mladší ode mne o pár pátků, byl nahoře dříve a já zaslechl jakési zajíknutí, doprovázené nesrozumitelným komentářem v jeho mateřštině. V obavě, že je něco v nepořádku, jsem posledních pár schodů zdolal nehledaným tempem a bez dechu stanul na poslední podestě. Málem jsem vyjekl také. Před námi se z místnosti, kol dokola lemované samými okny, otevřel neuvěřitelný pohled na pražské panorama.
Stále ještě ne mocni slova usedáme v pronikavě noblesním prostředí ke stolu pro čtyři – víc prostoru tu není – elegantně prostřenému a v lístcích, které barvou a provedením nenásilně doplňují interiér, hledáme krmi, která by podtrhla akcentovala podmanivost té chvíle. Pro mne to bude silné šnečí consommé s koňakem, za ním se hodlám potěšit pečenými kačeřími prsy á la dijonnaise zdobenými smaženým rozmarýnem a uzavírat budu pošírovanou hruškou á la vin de Beaujoilas, tedy oběd střižený po francouzsku. Můj partner se rozhoduje pro reimskou cibulovanou polévku se šampaňským a hroznovým vínem, filetovaný steak z mečouna s krevetovou omáčkou se šafránem a za tím vším si dopřeje Crepes Suzette.
Čekání si krátíme malou „plzní“, moc nemluvíme, jen němě těkáme zrakem od jednoho okna ke druhému a vnímáme pohled, který není dopřán každému. Vtom se již po schodech ozývají kročeje a dva číšníci přinášejí polévku. Potěšen sleduji, jak kolegáček vnímá přepych míti vlastního obsluhujícího a v duchu si přiznávám, že velká gastronomie dokáže vskutku polechtat ego. Polévka podtrhuje aristokratický rámec oběda. Vývar, silný a čirý, jen lehce potemnělý přítomností koňaku, je obdařen kompozicí chutí tak obmyslnou, že se ústa zdráhají polknout sousto a převalují je po jazyku ve snaze dobrat se i těch nejskrytějších valérů. Masíčko plžů je podepřeno mocí vývaru, vyvážené zkomponovaného jen lehýnkým nádechem zeleninky a tajemnou, vždy jako první prchající stopou po destilátu. Celek je vzácnou kombinací chutí tak jemných, že si je musíte připomínat s každou lžící. Podobně je tomu zřejmě naproti, soused se slastným pomlaskáváním jen obrací oči v sloup. Hlavní chody jsou pokračováním skladby, ovšem provedeným ve „forte“. Na působivých talířích, umně vystavěné, lákají vzhledem i vůní. Plátky „kačeřiny“ jsou propečené tak, jak být mají, růžovoučké, jen s úzkým prstýnkem propečeného masa zkraje. Přelité zlatavou omáčkou a dokomponované zdánlivě jednoduchou, o to však působivější garniturou v zeleném tónu (otýpka „šparglí“, drobné korunky brokolice a jen pár mini karotek pro oživení) chutná stejně dobře, jak vypadá. Nepřetažené, vláčné sousto prsíček rafinovaně podložené jemnou, ale důrazně se připomínající omáčkou, vše okořeněno s velkou dávkou citu a invence je to, co přesně odpovídá nečekaně espritnímu odpoledni. Odnaproti je slyšet španělsky mumlaná slova obdivu směrem k mečounovi. To je, s přihlédnutím k faktu, že mořská kuchyně v domovině mého hosta patří k nejvyhlášenějším na světě, stejné jako olympijská zlatá. Dezerty a káva jsou důstojným závěrem oběda. Opět vystavěné s grafickým umem, chutné a svěží. Moje hruška nejvíc ze všeho připomíná – vzhledem i chutí – pařížskou krásku v nejlepší formě.
Tahle lahoda s úžasným biografem, kdy se Praha za okny s postupujícím sluncem převlékala do stále jiného hávu, stála 2215 korun. Když pomyslím jen na to, že číšníci, aby ukojili naše gurmetské rozmary, museli absolvovat jedenáct set schodů, zdá se mi cena jen malou odměnou za výsledek a snahu zdejšího týmu.
Restaurace Belcredi - Letenský zámeček
Letenské sady 341, 170 00 Praha 7
Tel.: 02 / 333 78 200, fax: 02 / 333 78 199
E-mail: office@letenskyzamecek.cz, www.letenskyzamecek.cz
Otevírací doba: denně 11.00 - 23.00
počet míst: restaurace až 110, salonek ve vížce 4
kuchyně: mezinárodní se změřením na oblast středomoří
Platební karty: renomovaných bankovních domů
Jídelní lístek: čeština, angličtina, němčina
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, němčina, francouzština
Původ nabízených vín: ČR, Francie, Itálie,
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 10 bodů z 10
Prostírání 10 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 10 bodů z 10
Chování personálu 10 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 18 bodů z 20
Celkem: 58 bodů ze 60
Výběr z jídelního lístku:
Pečený ovčí sýr svázaný cuketou a podávaný na salátě s balsamikem Kč 145,-
Šneci v ulitě po burgundsku, toast Kč 185,-
Bouillabaisse z ryb s tygří krevetou Kč 280,-
Lososové copánky pečené na tymiánu a přelévané mango-pyré Kč 290,-
Obří krevety (6 ks) pečené na česneku s šalotkovou omáčkou Kč 880,-
Jehněčí korunky pečené na rozmarýnu s mátovou omáčkou Kč 525,-
Pečená křepelka na starofrancouzský způsob Kč 480,-
Smažený ananas s karamelovým sabayonne Kč 175,-
Výběr z vinného lístku:
Moet & Chandon brut imperial Vintage Kč 3250,-
Müller-Thurgau, pozdní sběr ´00 - Mikulov Kč 540,-
Sancerre Blance La Mousseiere ´99 - Val de Loire, Francie Kč 1150,-
Cabernet Sauvignon ´94 - Kobylí Kč 690,-
No Man´s Land, Melnik ´00 - Melnik, Bulharsko Kč 510,-
Beaune 1er cru, Les Bressandes ´98 - Luis Jadot, Bourgogne, Francie Kč 2250,-
Mas la Plana G.Reserva´96 - Miguel Torres, Španělsko Kč 2450,-