Město by nemělo samo masivně stavět dostupné byty, nemá na to know-how.
Politici by měli především vytvořit podmínky, aby fungoval normální trh, ne vymýšlet drahé experimenty, které zaplatíme všichni ze svých kapes, upozorňuje Dušan Kunovský, šéf společnosti Central Group, největšího tuzemského rezidenčního stavitele.
* Politici obvykle tvrdí, že developeři nijak městu nepřispívají, území vytěží a zmizejí. Existují návrhy, že by měli třeba dávat městu část bytů. Co vy na to?
Je třeba se podívat, jaký systém kde na Západě funguje, jestli je opravdu funkční a jakou měl genezi. Pokud ale dobré zkušenosti ze zahraničí adaptujeme na naše podmínky, můžeme například v Praze vytvořit fond veřejných investic, do kterého by za jasných a transparentních pravidel investoři přispívali podle předem dohodnutého klíče, u větších staveb třeba podle podlažních ploch. Neměla by se ale z tohoto příspěvku stát fakticky jen další dodatečná daň pro developery. Fond by měl mít aktivační charakter. Peníze z něho by se využívaly právě na investice spojené s infrastrukturou nebo se školstvím. Měly by jít do potřeb, které využijí nejen ti, kdo se přistěhují, ale i stávající obyvatelé. V tuto chvíli transparentní městem stanovený systém nahrazují jednotlivé dohody developerů s městskými částmi. My například na Žižkově pro naši Parkovou čtvrť postavíme školku se šesti třídami, která se nákladově bez ceny pozemku pohybuje na úrovni 60 milionů korun, a zdarma ji převedeme městské části.
* Nedostupnost bydlení bude patrně velkým tématem nadcházejícího volebního období. Jak by k tomuto problému měli politici podle vás přistoupit?
Developeři jsou jediní, kdo od revoluce buduje bytový fond. A chceme za to jen to, aby doba od koupě pozemku po realizaci projektu netrvala průměrně více než deset let, jako je tomu nyní. Město nemůže být developerem. Veřejný sektor nebude nikdy tak efektivní jako firma, nemá naše know-how, které jsme získávali dvacet let. Ze strany veřejné správy by bylo kromě vlastní výstavby také scestné chtít dostupnost bydlení řešit nějakými dotacemi. To by bylo v rozporu s legislativou Evropské unie a absolutním šlápnutím vedle. Než aby pražští politici uvažovali nad stavbou nových dostupných a sociálních bytů, měli by raději vymýšlet program, jak do budoucna naložit s těmi statisíci panelovými byty, které jsou teď už často za hranicí své životnosti. Stát se samozřejmě musí postarat o své občany v sociální nouzi, ale zde je jediným možným a spravedlivým řešením transparentní a motivační systém příspěvku na bydlení.
* Bydlení dnes nechybí jen sociálně slabým, ale nedosáhne na něj ani střední třída…
Samozřejmě nové bydlení nebude nikdy pro všechny, ale to asi nemůže být. Jediné, co může udělat byty dostupné pro maximum lidí, je puštění několika větších konkurenčních bytových projektů současně na trh. Pokud zároveň bude existovat dostupné hypoteční financování na normálním trhu nedeformovaném nějakou zbytečnou regulací, ceny bydlení se výhledově mohou dostat na dosažitelnou úroveň. Město může mít nějaké speciální programy pro profese potřebné pro jeho chod, jako jsou hasiči, policisté nebo učitelé, podobně jako v Mnichově, který se také stal neúnosně drahým. Nemělo by ale jít o plošnou záležitost.
* Co okopírovat třeba řešení z Vídně, která umí ovlivňovat bytovou politiku?
Ve Vídni se povoluje nebo se staví deset až dvanáct tisíc bytů ročně, což je čtyř až pětinásobek Prahy. Navíc bez deficitu bytů, který se u nás nastřádal za posledních sedm let. V Praze nám chybí zhruba 17 tisíc bytů a je tu stále obrovský nepoměr nabídky a poptávky. Loni se povolilo dva a půl tisíce a prodalo se jich pět a půl tisíce. A prodalo by se jich víc, poptávka už byla regulovaná vyšší cenou bytů. Ta letí nenormálně nahoru - za poslední dva roky vzrostla o 40 procent, a průměrně tak metr čtvereční nového bytu v Praze dnes stojí 94 tisíc korun. Je potřeba říci, že Praha si za bytovou nouzi může částečně sama. V různých fázích povolování je zamrzlých zhruba 90 tisíc bytů, většinou na brownfieldech.
* Co by tedy podle vás pomohlo?
Město musí trhu vytvořit podmínky tím, že bude dostatek stavebních pozemků, musí měnit současný zastaralý územní plán a mít nový ambiciózní územní plán, který umožní stavět byty. Stát pak musí maximálně zjednodušit schvalovací procesy. Co ale může město udělat hned, je zřídit jeden metropolitní stavební úřad pro velké projekty. Ten by metodicky vedl malé úřady a úředníci by se nebáli rozhodovat. Takový úřad tu už do roku 2003 byl a my věříme, že by dokázal zrychlit povolovací procesy až o polovinu. Město také musí neprodleně sejmout stavební uzávěru z rozvojových území a umožnit konkurenci mezi jednotlivými developery. Nic jiného nezdravý růst cen bytů nezastaví. To by si měli politici uvědomit dřív, než začnou konstruovat složitá a drahá řešení, která zaplatíme všichni ze svých kapes.
O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz
