Podle čínského zvěrokruhu se nacházíme v roce vepře, živlem roku je oheň. Jde prý o velmi šťastnou konstelaci opakující se jednou za šedesát let. Číňané očekávají hojnost a prosperitu. Pro evropské spotřebitele se však čínské prase stává symbolem inflace a rostoucích životních nákladů. Ceny některých potravin jdou skokově nahoru, řádově o desítky procent. Zatím se to projevilo hlavně u mléka a obilí, ale už brzy se má nákaza „přelít“ i do masa a pečiva. Jedním z důvodů je právě vysoká poptávka v nejlidnatějších zemí světa – v Číně a Indii. Čeští producenti mají radost, konzumenti nikoliv.
Zemědělské suroviny se pouze připojují k trendu, který pozorujeme na globálním komoditním trhu již delší dobu. Ropa, ocel, měď, hliník, zinek, stavební materiály a další - celosvětové zásoby mizí v Asii jako v černé díře. A ceny rostou závratnou rychlostí. Vše souvisí s přesunem průmyslové výroby za levnější pracovní silou a s postupným bohatnutím části východní populace. Takzvaný vyspělý svět se paradoxně stává pouhým dodavatelem surovin a polotovarů pro „rozvojové země“, kde se dnes realizuje ona tolik adorovaná přidaná hodnota. Málo se ale připomíná pravá podstata nižších nákladů na pracovní sílu: potlačování lidských práv, nedodržování sociálních, pracovních a ekologických standardů, otrocká práce, zaměstnávání dětí…
Čínská komunistická nomenklatura spojená s relativně úzkou vrstvou loajálních podnikatelských kruhů nijak zvlášť neřeší, v jakých otřesných podmínkách obyčejní lidé, hlavně v západních provincích, žijí. O zisky se odmítá dělit, neinvestuje do zlepšení životního prostředí, peníze používá ke svým politickým cílům, k podmaňování si planety. A civilizovaný svět taktně mlčí. Naivně si myslí, že na láci východního zboží vydělává, jenže v konečném důsledku o hodně přichází. Až si ráno budeme mazat dražší rohlík dražším máslem, možná si leccos uvědomíme.
