Státní dluh České republiky roste do astronomických výšek. Přitom od roku 1993 Česko ze svého dluhu nesplatilo ani korunu. Kdo za takový růst dluhů může? Největší parlamentní strany – ODS a ČSSD – svalují vinu jedna na druhou.
„Není jiná oblast, kde se dá tak manipulovat s čísly jako v případě veřejných financí,“ říká Petr Zahradník.
Martin Siebert
Státní dluh České republiky už přesáhl jeden bilion korun. Z dluhu Česko zatím nesplatilo vůbec nic, jen úroky stojí sedmdesát miliard korun ročně, což je třetí nejvyšší částka, kterou stát vydá ze svého rozpočtu. „Od roku 1998 jsme na úrocích z dluhu zaplatili ze státního rozpočtu bankám již 400 miliard korun. Kdybychom měli vyrovnané rozpočty, mohli jsme tyto peníze daňovým poplatníkům ušetřit,“ konstatuje předseda Strany svobodných demokratů Petr Mach. Úroky ze státního dluhu jsou dnes jedním z podstatných zdrojů deficitu.
Dluh je součtem deficitů Kdo a jak takový dluh způsobil? Vytvořily ho minulé vlády. Dluh je součtem deficitů z minulosti, vznikl především hromaděním schodků státního rozpočtu. Jednoduše řečeno: Česko víc utratí, než vydělá. A pro vládu bývá snadnější financovat zvýšené výdaje vypůjčenými penězi než zvyšováním daní, které odrazují voliče. „Můj názor je, že nezpochybnitelným způsobem se dá dokázat, že část dluhu vznikla v důsledku krize v bankovním sektoru a zbytek jsou strukturální deficity,“ říká ekonom Miroslav Zámečník. Vina je podle něj zřejmá ze statistik Ministerstva financí, stačí se podívat na údaje, jaký byl v určitém roce růst HDP a jaký schodek státního rozpočtu. „Je to vypovídající statistika od doby, kdy se zprivatizoval bankovní sektor a nesloužil politické objednávce,“ dodává Zámečník. Tyto statistiky ukazují, že nejvíce rostl státní dluh za vlád sociálních demokratů, a to i v době, kdy se ekonomice dařilo a kdy hrubý domácí produkt v roce 2004 byl 4,3 procenta, 6,4 procenta v roce 2005 a 7 procent v roce 2006. Podle analytika Petra Zahradníka se však nárůst dluhu může projevit s jistým zpožděním, proto není vždy tak snadné označit jednoznačně viníka. „Není jiná oblast, kde se dá tak manipulovat s čísly jako v případě veřejných financí. Například položka odložené náklady konečný výsledek hodně zkreslí,“ upozorňuje. „Podíl na vysokém státním dluhu mají všechny vlády,“ je přesvědčen. Vysoké náklady za transformaci ekonomiky Podle Zahradníka měly velký vliv na zadlužení také transformační náklady v první vlně devadesátých let, které problém odstartovaly. Náklady transformace české ekonomiky představují 680 miliard korun. Jen sanace bank přišla na 370 miliard. Jejich výše byla podle Zahradníka vyšší, než by mohla být, kdyby se transformace řídila kompetentně a „s větším důrazem na morálku“. Skutečné hospodaření státu bylo v té době neprůhledné, protože docházelo k mimorozpočtovému financování v podobě různých fondů a vládních agentur, jako byly například Fond národního majetku nebo Česká konsolidační agentura. „Díky“ přesměrování některých výdajů mimo rozpočtový systém se dosahovalo vyrovnaných nebo méně deficitních rozpočtů. Až v roce 1998 vláda ve spolupráci se Světovou bankou vypracovala reformní strategii, optimalizovala správu pohledávek a ztráty z fondů promítla do příslušných rozpočtů. Rekordní schodek vytvořila vláda Vladimíra Špidly v roce 2003, ale důvodem byly i vysoké škody při povodních. Ekonom Pavel Kohout označil viníka přímo: „Naprosto jednoznačně je vinen Jiří Paroubek, protože v roce 2005, kdy ekonomika splatila transformační náklady a ocitla se ve fázi největšího ekonomického růstu, nebyl jako premiér schopen na rok 2006 navrhnout ani vyrovnaný, ani přebytkový rozpočet. Promrhal možnost, jak udělat pořádek ve státních financích. Místo toho se začalo utrácet,“ prohlásil. Peníze z privatizace se projedly**
Státu pomáhaly také peníze z privatizace, které občas zalepily díry ve státní pokladně. Největší příjem v roce 2005, tedy za vlády sociálních demokratů, pocházel z privatizace Českého Telecomu – 82,6 miliardy korun. Přitom dnes ČSSD kritizuje, že i v časech, kdy se vlády Václava Klause chlubily vyrovnaným hospodařením, byly spotřebovány i příjmy z privatizace v letech 1993 až 1998 ve výši 185 miliard a přebytek důchodového pojištění za léta 1993 až 1996 ve výši 40 miliard korun. Původní záměr, aby tyto mimořádné příjmy pokryly mimořádné výdaje – například na vyrovnání s církvemi, odstraňování ekologických škod nebo nutnou penzijní reformu–, se rozplynul. „Část výnosů z privatizace byla prostě projedena,“ kritizuje Zahradník. „Otázkou je, zda se měly privatizační výnosy vydávat na věci, které má stát plnit z běžných příjmů,“ dodává. Je přesvědčen, že tyto mimořádné finanční prostředky měly být uloženy na nějakém transformačním privatizačním účtu a sloužit na jednorázové výdaje, jako je dopravní infrastruktura, ekologická zátěž nebo důchodový systém.
Pravicoví politici, ekonomové i analytici však nejvíce kritizují, že deficity rostly i v dobách ekonomického růstu. Tedy v době, kdy vládla sociální demokracie.
Předseda ČSSD Jiří Paroubek dnes obviňuje Topolánkovu vládu, že zvýšila zadlužení za doby své vlády v letech 2008 a 2009 o 286 miliard korun. Loňský reálný schodek je 224,5 miliardy korun. Jenže zapomíná dodat, že světová hospodářská krize postihla všechny země a vysoký propad HDP nezavinila ani Topolánkova, ani následující Fischerova vláda.
S příchodem celosvětového hospodářské krize se objevily snahy uspořit státní výdaje. „Začal s tím ministr financí Miroslav Kalousek, pokračoval jeho následník Eduard Janota, ale jejich návrhy musejí projít parlamentem a tam to nepadá na úrodnou půdu,“ míní Zahradník. Proto viníkem není jen exekutiva, ale i politická reprezentace v parlamentu. Tím pádem i my všichni. „Na vině jsou voliči. Málo si naše politiky hlídáme a skáčeme jim na populistické špeky. Když na politiky budeme drsnější, zlepší se i naše veřejné finance,“ tvrdí ekonom Aleš Michl.
Téměř vše, co šlo, už stát prodal, ale mimořádné příjmy bývalé vlády prošustrovaly. Kde se vezmou peníze na odstraňování ekologických škod nebo penzijní reformu, je ve hvězdách. Podnikatelé mají obavy, že právě oni tyto náklady zaplatí zvýšenými daněmi.