Strávil jsem dva dny v největší čínské drůbežárně. I když to může znít děsivě, nebezpečí ptačí chřipky již v Číně pominulo, jak jsme se dozvěděli na veřejnoprávním televizním kanálu CCTV 11, takže o ní dnes již v Číně nikdo nemluví ani nepíše.
Měl to být víkend, na kterém se s kolegy lépe poznáme, byl dlouho plánován a byly připraveny různé sportovní a kulturní aktivity, včetně již tradičního karaoke. Po několika hodinách jízdy autobusem severně od Pekingu nám při příjezdu na místo trochu zatrnulo. Domnívali jsme se, že ta kuřecí farma bude jen někde poblíž.
Jenže rekreační objekt se nacházel přímo uvnitř po rozšíření největší - podle slov ředitele a majitele - drůbežářské farmy na světě. Projeli jsme střeženou bránou s dezinfekčními rošty a okamžitě nás obklopili pracovníci s rouškami, kteří začali náš autobus dezinfikovat stříkacími pistolemi. Když jsme mohli vystoupit, vedly naše první kroky opět po dezinfekčních roštech do utěsněné místnosti, kde jsme strávili zhruba deset minut za svitu podivných zářivek. Jediným uklidněním nám bylo, že majitel drůbežárny podstoupil celou proceduru s námi. Dezinfekce byla asi účinná, protože po jejím absolvování nastal rázný obrat k lepšímu v mé neutuchající rýmě. Možná to byl ale jen placebo efekt…
Po dezinfekčním bobříku odvahy a pevných nervů se vše obrátilo k lepšímu. Ubytovali jsme se v moderní části drůbežárny, jež slouží jednak pro příležitostné návštěvy, ale hlavně pro zaměstnance, kteří v drůbežárně pracují na týdenní směny. Farma je totiž umístěna v pustině daleko od civilizace, takže zaměstnanci v areálu tráví vždy několik dní, aby nemuseli dojíždět a nemuseli být neustále dezinfikováni. Jestli si zaměstnanci užívají stejného komfortu, jaký byl poskytnut nám, nemají si vůbec na co stěžovat. Pokoje po dvou s veškerým příslušenstvím byly dobře zařízeny a nechyběla ani televize. Dále mají zaměstnanci v areálu k dispozici basketbalové hřiště, rybníček s rybami na sportovní lov, několik pingpongových a kulečníkových stolů a samozřejmě nezbytnou společenskou místnost pro besedy a zpěv karaoke. To vše nám bylo k dispozici a vše jsme řádně využili.
Po ubytování následovala asi dvouhodinová prohlídka drůbežárny, na níž jsme dostali odborný výklad přímo od jejího ředitele. Jedná se o zařízení, kde kuřata prakticky nepřijdou s lidmi do styku. V každém z podlouhlých domů bydlí padesát tisíc kuřat, každé v této kuřecí ozdravovně stráví zhruba rok a pak pokračuje na výlet, ze kterého již není návratu. Takových domů bylo v areálu funkčních pět, což dá bratru čtvrt milionu kuřat. Každý z kuřecích paneláků je vybaven klimatizací. Bez ní by to ani nešlo, protože teplota vzduchu v těchto částech Číny běžně v létě dosahuje 35 stupňů nad nulou a v zimě i 20 pod nulou. Veškeré parametry životního prostředí kuřat jsou neustále sledovány a měřeny. Zaměstnanci tak mají pod kontrolou nejen teplotu a vlhkost vzduchu, intenzitu osvětlení, ale dokonce i koncentraci amoniaku v jednotlivých ubikacích. Což je obzvlášť důležitý parametr, protože určuje, jak moc bude drůbežárna své okolí obtěžovat zápachem. Ke cti provozovatelů byla intenzita amoniaku držena na tak nízké úrovni, že podle čichu byste vůbec nepoznali, že jste v samém srdci drůbežárny.
Překvapilo nás, že každý kuřecí barák je opatřen několika internetovými kamerami, takže máte-li správné heslo a dostatečně rychlé připojení, můžete pohlédnout čínské slepici přes internet přímo do obličeje. Toho prý majitel využívá při služebních cestách, když se od svých milovaných zvířat musí vzdálit.
Kromě pouček technického rázu nás majitel vyzkoušel i kvízem - a musím říct, že česká část výpravy porazila čínské kolegy v biologických znalostech doslova na hlavu a paní učitelka Zlámalová by na mě jistě byla hrdá. Na otázku, kolik vajec denně jedna slepice průměrně snese, jsme správně odpověděli 0,8, nezapomínajíce na menstruační pauzu, kterou všechny slepice bez rozdílu musejí prožít. Neznalost v tomto směru bych našim čínským kolegům ještě prominul, protože výuka přírodovědy je zde tradičně spíše prudérní a opomíjí to nejdůležitější, co se v přírodě děje. Naprostý debakl ale naši kolegové zažili, když se domnívali, že vejce snáší i kohout. Ani tady jsme se nedali nachytat, takže nám průvodce kromě pochvaly za odměnu ukázal ještě několik dalších rozestavěných slepičích baráků. Jestliže se odvážné plány majitele splní, brzy bude v areálu kvokat 2,6 milionu opeřenců, kteří snesou denně zhruba 2,1 milionu vajec. Seřazena podélně za sebou vytvoří linii 106 kilometrů dlouhou, podél níž byste mohli pochodovat vojenským krokem 22 hodin bez přestání…
Buďte zdrávi a dejte si tři vejce do skla.
Petr Pištělák – Divoký drak (divoky.drak@yahoo.com)
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
ČLÁNKY DO MAILU