Český telekomunikační úřad (ČTÚ) na svých internetových stránkách zveřejnil koncem minulého týdne seznam členů komise, která bude vyhodnocovat připravovanou soutěž o tři licence na provozovatele bezdrátových FWA sítí. Nebylo by na tom nic překvapujícího, kdyby původně seznam nechtěl uchovat v tajnosti. Předseda ČTÚ David Stádník ještě 11. července prohlašoval, že vzhledem k obavám z možného ovlivňování komisařů seznam zatím neposkytne. Pokud prý bude zájem, předá jej až po skončení tendru.
Zákon o svobodném přístupu k informacím žádný takový důvod nezveřejňování nezná, a proto se týdeník EURO v souladu s touto normou dožádal informace znovu, tentokrát písemnou formou.
Skutečnost, že složení komise nakonec veřejnosti předloženo bylo (viz strana 10), dokládá nejen fakt, že si telekomunikační odborníci jednoznačné požadavky zákona včas uvědomili a napodruhé zareagovali osvíceněji. Je i dalším potvrzením toho, že se vyplatí, když občané po úřadech informace důsledně vyžadují a nenechají se odradit jejich počáteční neochotou.
Nezbývá než poděkovat, že si vedení ČTÚ neopodstatněnost svého postoje uvědomilo. Působilo by divně, kdyby instituce, která zásadní měrou přispívá k rozvoji informační společnosti, sama informace ukrývala. Doufejme jen, že v otevřené a vstřícné politice hodlá i v budoucnu pokračovat. Mělo by patřit k erárnímu bontonu, že takovéto údaje se sdělují automaticky, bez písemných žádostí.
U řady povolání je zcela samozřejmé, že se lidé pod svá díla podepisují a za případná pochybení nesou i následky. Není důvodu, proč by do této neanonymní skupiny neměli patřit i úředníci. Možného ovlivňování při soutěži se mohou bát jen ti manipulovatelní a korumpovatelní. Slušný člověk s vlastním rozumem svou vnitřní svobodu nikdy ztratit nemůže.
V souvislosti se zákonem o svobodném přístupu k informacím se zatím žádný byrokrat před soud nedostal. Na precedentní rozsudek se teprve čeká. Určitě by bylo dobré, kdyby se taková premiéra co nejdříve odbyla. I další lidé placení z našich daní by si uvědomili, že informace získávané ve veřejné sféře jsou až na výjimky veřejné, ne privátní. Pouze údaje, které se bezprostředně dotýkají bezpečnosti státu a čistě soukromých záležitostí (rasový původ, náboženské a politické přesvědčení, sexuální orientace), se nezveřejňují.
Úřady mají tendenci řadu skutečností zahalovat rouškou „obchodního tajemství . Z tohoto důvodu například nebyl zveřejněn seznam podnikatelů, kteří se začátkem roku zúčastnili vládní mise do iráckého Bagdádu. Je otázkou, jak by takovou argumentaci přijal soud. Z logiky věci je obchodním tajemstvím pouze to, co může firmu poškodit na trhu ve vztahu k zákaznkům či konkurenci. Jestliže se někdo obává, že by mu na veřejnosti mohla uškodit cesta do země Saddáma Husajna, nemá tam vůbec jezdit.
Každý podnikatel, který od státu a obcí něco dostal (dotaci, licenci, zakázku) nebo ze spolupráce s nimi nějakým způsobem těží (dodává jim své zboží a služby – poradenské, právní, úklidové, dopravní, telekomunikační), musí počítat s tím, že jeho jméno bude zveřejněno. Pokud o to nestojí, není nic snazšího než s erárem nespolupracovat. Pak bude mít pokoj. Od novinářů i od občanů.
