OLDŘICH KUŽÍLEK: „Na informace o způsobech nakládání s veřejnými prostředky má právo každý občan,“ tvrdí autor zákona o svobodném přístupu k informacím a jeho nejznámější prosazovatel v praxi Oldřich Kužílek.
OLDŘICH KUŽÍLEK: „Na informace o způsobech nakládání s veřejnými prostředky má právo každý občan,“ tvrdí autor zákona o svobodném přístupu k informacím a jeho nejznámější prosazovatel v praxi Oldřich Kužílek. Podnikatele, kterým úřady odmítají například sdělit důvody, proč neuspěli s žádostí o dotaci, vyzývá, aby se na něj kdykoli obrátili. * Vaše jméno je spjato se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Jak jste se k této tematice vlastně dostal? Myšlenka vznikla v polovině devadesátých let a měla vyjádřit snahu o to, aby úřady pracovaly v průhledné struktuře, aby byly povinovány občanům na požádání vydávat podklady o své práci a především o důvodech svého rozhodování. Napsali jsme proto v roce 1996 s Michaelem Žantovským příslušný zákon, který byl v roce 1999 přijat. Dnes se věnuji jeho implementaci a metodice, jak zákon využívat v praxi. * Co tato praxe znamená?
Především prezentaci dalších aktivit, které s touto problematikou souvisejí. Pořádáme různá školení pro úředníky veřejné správy, vstupujeme do jednotlivých sporů, vytváříme komentáře a návody, jak postupovat v běžných situacích, které při získávání informací mohou nastat. Všechny zmíněné aktivity zajišťuje projekt „otevrete.cz“, který je financován z dárcovských prostředků. Na provozovaném portálu, který je možná raritou i ve srovnatelném světovém měřítku, máme mimo jiné i poradnu, kde občanům odpovídáme i na konkrétní dotazy.
* Pořádáte dokonce nějakou soutěž. Co je jejím smyslem? Ano, jde o soutěž zaměřenou na orgány veřejné správy s názvem „Otevřeno-Zavřeno“, která už si získala značnou popularitu. Je založena na nominacích veřejnosti, která na základě svých zkušeností posílá daný úřad či úředníka buď do kolonky zavřeno, pokud se brání poskytovat informace, nebo do kolonky otevřeno, pokud se snaží vycházet občanům vstříc. Myslím si, že za dobu trvání této soutěže už si získala své místo a renomé a že je i ze strany úřadů respektována. Některé z nich se na nás dokonce obrátily s dotazem, jak napravit své dosud nelichotivé hodnocení. * Které typy úřadů jsou k lidem nejotevřenější? A naopak, které se svým povinnostem vyhýbají? Obecně lze říci, že státní orgány poskytují informace hůře než některé obce a kraje. Ale zdůrazňuji ono slovo některé, protože největší spory se týkají právě obcí. Například stavební odbor pražského magistrátu je proslulý i snad desetkrát opakovaným odepřením téže informace, a to po deseti prohraných soudech. Pražané tak uhradí možná sto tisíc korun na soudních poplatcích za truc jedné úřednice. Obecně lze pak říci, že v místech, v nichž se odehrává nějaký konflikt, dochází vysloveně až k brutálnímu odepírání jakýchkoli informací, na něž má právo každý. Řešíme třeba případy, kdy starosta odepírá jednotlivým zastupitelům vydat zápis ze schůze zastupitelstva, jehož jsou členy! * Obecní záležitost se ale nakonec nedotkne každého občana, zato činy vlády a jiných celostátních úřadů ano. Jaká je praxe zde?
Bohužel, stejně tak velké pošlapávání práv na informace je na úrovni vlády a některých ministerstev. Například ministerstvo dopravy nedávno zcela „projelo“ soud s občanem, který žádal informace o výstavbě dálnice D47. Rozsudek uvádí, že v případě úplatné smlouvy není možné odepřít informaci o ceně, která bude hrazena z veřejných rozpočtů. Součástí ceny ovšem je ale i prominutí plateb, které by jinak byly příjmem státního rozpočtu. Odmítání podávat informace se ale týká také některých státních podniků a státních organizací, jako je kupříkladu Ředitelství silnic a dálnic. To jsou samozřejmě všechno povinné subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ale ony se domnívají, že když jsou organizovány na základě obchodního zákoníku, že se tím staly neveřejnými. Podstatné ale v tomto případě je, zda jde o společnost hospodařící s veřejnými prostředky.
* Musí o poskytnutých penězích z veřejných prostředků informovat i společnosti privátní, například firma o přidělené dotaci?
Taková firma nemá povinnosti poskytovat informace, ale hlavní údaje o poskytnutých prostředcích může každý získat u toho orgánu, který dotaci poskytl.
* Jaký je informační přístup u různých fondů, agentur a dalších organizací, z nichž jdou prostředky na podporu podnikání? Ačkoliv tyto organizace jsou povinnými subjekty, často to nedodržují. Měly by všechny informace poskytnout. Není možné, aby poskytnutí veřejných prostředků bylo považováno za obchodní tajemství, jak třeba protiprávně odůvodňuje odepírání informací Státní fond životního prostředí. Některé fondy, například Státní fond dopravní infrastruktury, zase odrazují žadatele tím, že po nich chtějí za informace přemrštěnou úhradu. * Jsou podnikatelé dostatečně informováni o nabídce různých dotací, programů a podpor? To není přesně oblast, kterou bych sledoval. To je věc daná určitými předpisy, zákony a zvyklostmi, které obecně upravují informovanost o konkrétních formách podpory. Je ale obtížné určit, zda je forma zveřejnění tak jasná, aby se v ní orientoval každý podnikatel. Málokterý úřad si ale uvědomuje, že aktivní snaha o zveřejňování co nejvíce informací mu ve výsledku přinese úsporu času při vyřizování dotazů. * A co konkrétního můžete podnikatelům nabídnout vy? Já mohu pomoci ve chvíli, kdy se na mne podnikatel obrátí s tím, že neuspěl s žádosti o dotaci či veřejnou zakázku a že by rád věděl, kdo a za jakých podmínek uspěl. V takovém případě musí zájemce dostat úplnou informaci o vítězné nabídce, o tom, za jakých podmínek a proč získal veřejnou zakázku či jiný veřejný transfer jiný subjekt. Že na to právo má, ostatně potvrdil již výše zmíněný výrok Nejvyššího správního soudu v kauze dálnice D47. Právě existence správního soudnictví je v otázce práva na informace klíčová - v soudních sporech podle našich statistik vítězí v 98 procentech případů žadatelé o informace. * Má vláda nebo jiný státní orgán právo odvolat se v zamítnutí žádosti o poskytnutí informace na smluvní závazky sjednané na přání dalších účastníků, například jiných států? Skutečné obchodní tajemství se reálně v takovýchto dokumentech prakticky vůbec nevyskytuje. Ani není proč. Kterýkoli podnikatel by byl blázen, kdyby je dával do smlouvy. Pokud se výjimečně vyskytne, může mít jen nepatrný rozsah, který nechť je vypuštěn a zbytek smlouvy poskytnut žadatelům. Jakákoli ujednání typu „obě strany uchovají v důvěrnosti“ jsou od počátku prostě neplatná, protože jsou v rozporu se zákony, byť by druhou stranou byla vláda jiného svrchovaného státu. * Nemusí ale třeba žadatel o informaci prokázat nějakou svou osobní zainteresovanost v případu, o nějž se zajímá, nebo má právo jakoukoli neutajovanou informaci získat kdokoli?
Pro žádost o informaci je důvod zcela nepodstatný a neuvádí se.
* Transparency International nedávno ve své zprávě o strukturálních fondech kritizovala vedle neprůhlednosti i neochotu zadavatelů informovat o svých rozhodnutích a důvodech pro schválení vítězných projektů. Máte stejné zkušenosti?
Zaznamenal jsem případ, kdy žadatel chtěl po Kraji Vysočina informace o dotaci na rozvoj internetu v obci Okříšky. Něco mu sice z krajského úřadu poslali, ale kopie žádostí a vyúčtování ne, což nebyl správný postup. I v případě, že plátcem dotace je Evropská komise, platí úplně stejná práva žádat o informace a zároveň povinnost je poskytovat. Zrovna nedávno jsem na ministerstvu pro místní rozvoj přednášel pracovníkům o tomto problému. Z analýzy jasně plynulo, že prakticky všechny informace musejí být poskytovány. Zejména o vybraných vítězích, a také o důvodech odmítnutí projektů.
* Blíží se volby do Poslanecké sněmovny. Může se stát otázka svobodného přístupu k informacím i zajímavým předvolebním programovým bodem?
Určitě by to nebylo rozhodující téma, nicméně jsem přesvědčen, že v určité míře by to mohlo volby ovlivnit. Spíše by se ale jednalo o záležitosti regionálního charakteru, kde se politický boj prolíná i s problémem boje o informace. Například SNK-ED má otevřenost státní správy a přístup k informacím přímo ve svém programu, důraz na tuto problematiku klade například i Strana zelených. Co je ale zajímavé, pozitivní vývoj vidím v poslední době i u ODS, v níž už vyprchal takový ten etatistický pocit, že stát nemusí nikomu nic sdělovat. Část ODS rovněž slyší na argumentaci, že přístup k informacím vytváří tlak na omezení rozpínavosti státu. Omezuje různé hospodářské aktivity ať již obcí, nebo krajů, tedy především podnikání s obecním majetkem. Právo na informace je tak mimo jiné i správným bičem na obecní socialismus. Regionálním politikům proto vždycky radím - jestli se nechcete starat o poskytování informací týkajících se podnikatelských aktivit vaší obce nebo kraje, prodejte 51 procent majetku v těchto firmách privátnímu sektoru.
OLDŘICH KUŽÍLEK | |
Narodil se v roce 1956. Absolvent dvou vysokých škol, stavební fakulty ČVUT Praha a Divadelní fakulty AMU, svou politickou kariéru zahájil hned po listopadu 1989. Byl poslancem Federálního shromáždění a později Poslanecké sněmovny, kde působil až do voleb v roce 1998. Jeden z bývalých vůdčích politiků ODA je v současnosti obecním zastupitelem za SNK-ED v Praze 6. V letech 1996 až 2000 působil jako moderátor v Rádiu Limonádový Joe. Je jedním ze dvou spoluautorů zákona o svobodném přístupu k informacím. V současnosti podniká jako poradce pro otevřenost veřejné správy.
