ŘEDITEL DISTRIBUCE FILMOVÉ SPOLEČNOSTI BONTONFILM ALEŠ DANIELIS - Do tuzemských kin přišlo letos za první pololetí o 1,4 milionu lidí méně než ve stejném období loňského roku. Aleš Danielis, ředitel distribuce ve filmové společnosti Bontonfilm a člen Rady Unie filmových distributorů, však není pesimista. Pokles přičítá jen sezonní odchylce.
Letos v prvním pololetí hlásí Unie filmových distributorů pokles návštěvníků tuzemských kin o 1,4 milionu. Jak je to možné?
Jednoznačně to lze vysvětlit tím, jaké filmy se v té době dostaly do distribuce.
Signalizuje to něco vážného?
Nemyslím, že tento pokles by byl tak výrazný oproti minulým letům. Je to o 600 tisíc víc než v roce 2005 a oproti roku 2006 je tam pokles jenom o 700 tisíc lidí. Takže to není tak dramatické.
Přesto – co ten pokles způsobilo?
V loňském roce přišlo do kin 12,8 milionu diváků. To je nesmírně vysoké číslo, nejvyšší od roku 1993. Zajímavé však je, že jenom dva filmy dohromady přilákaly víc než dva miliony diváků. Byly to Vratné lahve Jana Svěráka a Obsluhoval jsem anglického krále Jiřího Menzela. Oba přišly do kin v prvním pololetí. Takže to opravdu byla výjimečná situace.
Jaký výsledek u tuzemského filmu považujete za dobrý?
Víc než milion návštěvníků je u českého filmu úspěch. Takový snímek se tu objeví asi jednou za tři roky.
A pro srovnání, jakou návštěvnost očekáváte u historické epopeje Juraje Jakubiska Bathory?
Počítal bych se 700 tisíci diváky, protože už do 4. srpna překročil úroveň 400 tisíc.
Domníváte se, že jako koprodukční film má dobré šance i v zahraničí?
Ano, věřím tomu. Záleží na tom, v jakém měřítku. Film Bathory může být zajímavý pro diváky z východu, hlavně Maďary, ale může mít co říci i Rumunům a Polákům.
Otázka je, zda dokáže zaujmout i jinde. Samozřejmě, na produkci se podíleli i Britové a Němci, jenže například v Německu to neanglicky namluvený film s neněmeckou tématikou nebude mít lehké. Jinak hlavní zisk u takového filmu většinou pochází z televizních práv, prodeje videonahrávek a podobně.
Nicméně bylo by úžasné, kdyby se film na západě prosadil. Protože už jenom dostat ho tam znamená velkou publicitu a přineslo by to mnohem vyšší zisky z prodeje nosičů. A vedle toho jsou tu i televize. Když si film vede úspěšně v distribuci, jsou ochotny zaplatit víc.
KASOVNÍ TRHÁK? POUZE SVĚRÁKŮV KOLJA
Nedávno se stalo, že se někdo pokoušel pořídit kopii filmu Bathory přímo při promítání v kině. Jak velkým problémem je pro distributory pirátství?
ALEŠ DANIELIS (55)
V letech 1973 až 1977 studoval Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění, konkrétně katedru produkce a řízení. Po škole pracoval v Ústřední půjčovně filmů – nejprve v programovém útvaru, od 1. ledna 1989 jako náměstek ředitele. Po revoluci byl distribučním ředitelem Lucernafilmu, v letech 1994 až 2003 ředitelem filmové distribuce a členem představenstva Bontonfilmu. Deset let přednášel na FAMU jako externí učitel katedry produkce.
To se těžko určuje. Myslím, že nejvážněji důsledky tohoto jevu postihují střední produkci. Dřív existovala spousta průměrných filmů, které si své diváky našly. Dnes je to tak, že hlavní část zisků pro distributory přináší jen asi dvacítka nejlepších filmů. Z těch pochází 70 procent všech tržeb. Internetoví piráti jim neublíží, protože jsou to filmy takové kvality, že si na ně lidi vždycky radši zajdou do kina, aby je viděli na velkém plátně.
Vidíte nyní nějaké dostupné řešení problému s pirátstvím?
Podle mě se to vyřešit nedá. V některých zemích navrhovali začít distribuovat DVD souběžně se zaváděním filmů do kin, ale já si nemyslím, že by to proti pirátství pomohlo.
Dá se říct, že se některý český film stal kasovním trhákem?
Obávám se, že máme-li na mysli větší obchodní úspěch, pak snad s výjimkou Svěrákova Kolji (1996) o žádném trháku nevím. Naproti tomu tu bylo několik filmů, které se v zahraničí pravidelně hrají, hlavně v uměleckých kinech. Z režisérů jmenujme třeba Jana Švankmajera, kterému v amerických kinech hrají prakticky každý z jeho filmů. Také film Ondřeje Trojana Želary (2003) dosáhl v zahraničí slušného úspěchu. Ale neustále musíme tyto úspěchy vnímat jen asi v takovém měřítku, jako je třeba úspěch švýcarského nebo belgického filmu v Česku.
Myslíte, že by se ještě letos mohl objevit snímek, který by dokázal konkurovat filmu Bathory?
Teď mě nutíte dělat reklamu konkurenci (smích). Upřímně řečeno, všichni jsou zvědavi, co přinese film Nestyda režiséra Jana Hřebejka a autora scénáře Michaela Viewegha. Pravda, očekávání jsou optimistická, nicméně letošní jaro ukázalo, že standardní česká komedie má svá omezení. Bylo jich hned několik, od nichž se očekával úspěch, a zatím totálně zklamaly.
Kdybyste měl natočit film a chtěl byste, aby to byl kasovní trhák, jaký musí být?
V zásadě máte dvě možnosti. V každém případě ovšem potřebujete scénář od dobrého scenáristy. Dobrý komerční film vyžaduje zvláštní nadání. Zadruhé to musí být něco úplně nového a zajímavého pro velmi úzkou cílovou skupinu, jenže to je velice těžké a obtížně se to dá zopakovat. Nebo to musí být film, který je zajímavý pro všechny.
Nejúspěšnější české filmy měly úspěch proto, že dokázaly přivést do kin lidi, kteří tam normálně nechodí. Takoví lidé třeba nemusí být vaším filmem vyloženě pobláznění, ale hlavně nesmějí odradit od cesty do kina své známé.
Víte o nějakém filmu, od kterého se všeobecně očekával úspěch, ale skončil fiaskem?
Je těžké definovat, co se tu myslí pod pojmem fiasko. Někdo třeba tvrdí, že film Karamazovi Petra Zelenky byl zklamáním, ale já bych to neviděl tak černě. Není to žádná lehká komedie, ale velmi těžký, psychologický film plný symboliky. Myslím, že 600 tisíc diváků je výsledek, nad jakým by třeba ve Francii skákali radostí.
Samozřejmě problém je, když někdo natočí komedii, která by měla přinést komerční úspěch, ale podaří se přimět jenom 150 tisíc diváků, aby se zvedli z pohovky a šli se na ni podívat. To je podle mě mnohem horší.
MULTIPLEXY ZMĚNILY ZAŽITOU PRAXI
Jak se vyvíjí situace s multiplexy? Už se trh stabilizoval?
Nepochybně můžeme počítat tím, že v regionech budou multikina přibývat. V současné době je tu 22 nových multikin včetně 11 pražských. Ale už bylo oznámeno otevření nových kin v Pardubicích a Liberci a pravděpodobně dvě taková kina vyrostou v Jihlavě. Přesto i nadále zůstává spousta lokalit, kde by bylo také žádoucí zřídit nové multikino. Například by to hodně pomohlo Karlovým Varům.
Není to v rozporu s běžnou zkušeností, kdy člověk často přijde do multikina a promítací sál je skoro prázdný?
V Praze je jiná situace. Tady kapacity nechybějí. Ale systém je takový, že kapacity musí znatelně převyšovat poptávku. Takže prázdný sál v multikině je v pořádku.
Podívejme se do historie: Dříve se ve většině kin hrávalo dvakrát denně, vpodvečer a od 20 hodin. Těmto časům dává většina diváků přednost dodnes. Multiplexy tuhle praxi ale změnily, nabízejí mnohem různorodější nabídku začátků. Tam ale není žádný problém přidat během dne nějaké to promítání navíc. Mají budovu, nájem, služby a personál – všechno je zaplaceno. Takže rozdíl v nákladech – jestli přidáte jedno promítání nebo ne – je minimální a oni si mohou dovolit riskovat, že budou hrát jenom pro jednoho člověka. Pro diváky, kteří jsou na to zvyklí, to není neobvyklé. Prostě přijdou do kina v kteroukoliv dobu a vyberou si. Bylo by smutné, kdyby taková možnost zmizela. A manažeři multikin si to moc dobře uvědomují.
Samozřejmě situace, kdy je představení vyprodané – jako se to nedávno stávalo u filmu Bathory – je zcela výjimečná. Domnívám se, že tu opravdu platí srovnání s tím, jak se vyvíjela situace v nabídce televizních programů. Také jich bylo pořád víc a vyplácelo se to.
Mají v tomto prostředí šanci přežít kina zaměřená na uměleckou produkci?
Myslím, že mají velkou šanci. Dnes se nacházejí v lepší situaci než kdy dřív. Ve městech, kde koexistují s běžnými multiplexy, je jejich výhoda v tom, že mají prostor pro rozumnou alternativu. Pokud mají inteligentní vedení, vědí, jaké kompromisy mohou dělat, aby nabídka byla konzistentní, tedy čitelná pro diváka. Aby věděl, co může čekat, a nebyl zklamán při prvním filmu.
Stejný systém už dlouho funguje u hudebních a divadelních produkcí – když se někdo vypraví třeba do O2 Areny, ví přibližně, jaký program může čekat. A také ví, že se to bude lišit od toho, co dávají v Rudolfinu.
Mohou tedy umělecky orientovaná kina s multiplexy soutěžit?
Ano, mohou. Například pražská Lucerna nebo Světozor patří k nejúspěšnějším kinům v České republice.
Podle vás tedy je například v Praze ještě prostor pro další umělecké nebo alternativní kino?
Upřímně řečeno, nevím. V Praze jich je už osm. Pokoušeli jsme se rozjet jedno Na Perštýně, ale narazili jsme na značné těžkosti. Šlo o to, že jako komerční subjekt jsme neměli žádné veřejné granty pro uměleckou produkci, jako obvykle mají jiná taková kina. Je pravda, že jsme konkurenci potěšili, když jsme to kino zavřeli.
Ale možná, že to v budoucnosti bude snazší. Do uměleckých kin chodí jiný druh diváků, ale umělecká kina nemají žádný monopol. Takže tu možná je stále šance pro nově příchozí zkusit to dělat jinak a pro jiné publikum.
Dá se takové podnikání provozovat bez finanční pomoci?
Ne, to si nemyslím. Vždycky potřebujete nějakou podporu z radnice, z regionu nebo z nějakých fondů. Není to podnikání, na kterém by se dalo zbohatnout.
Pomáhá multiplexům karlovarský filmový festival?
Myslím, že si dokázali vybudovat mezinárodní renomé. Máme zkušenost se sháněním různých filmů, někdy i starých filmů, pro různé festivaly. Snad mohu říci, že spolupracujeme prakticky se všemi festivaly. Ale jenom v případě, že řeknu „potřebuji ten film pro festival v Karlových Varech“ nikdo se mě neptá, co to je. U těch ostatních naopak vždycky musíme něco vysvětlovat. V tomto ohledu jsou Karlovy Vary opravdu jedinečné.
Můžeme ještě letos očekávat nějaké zásadní zdražování vstupenek?
To nepředpokládám. Situace je stabilizovaná a konkurence se vyrovnala. Samozřejmě, když se postaví nové kino, obvykle se nasadí vyšší ceny. Ale například v Praze se vstupné už dlouho drží na stejné úrovni, až na menší úpravy začátkem letošního roku, způsobené zvýšením daně z přidané hodnoty na devět procent.
