Projekty, které chce Česko financovat z Junckerova investičního fondu, často na jiné peníze nedosáhnou
Nestává se často, aby slovenský premiér Robert Fico dokázal v jedné větě vystřihnout výstižný komentář rokování, kolem něhož jeho kolegové z Evropské unie poněkud mlží. Na předvánočním summitu evropských lídrů v Bruselu, kde se probíral plán na zřízení Evropského fondu pro strategické investice (EFSI), se mu to ale bezezbytku povedlo. „Kdyby ekonomická hodnota předkládaných projektů byla čistá a jednoduchá, dávno by si financování našly jinde,“ prohlásil Fico s tím, že efektivita nového fondu nazvaného podle předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera nemůže být měřena jen hospodářským přínosem akcí, do nichž investuje. Dokonale tím odhalil základní potíž EFSI, jehož podrobnosti by státníci z EU měli dohodnout ještě tento měsíc.
Známé jsou prozatím jen obrysy politické dohody a především stanovené cíle. Fond by se měl rozběhnout letos v létě a do konce roku 2015 pak počáteční unijní kapitál v hodnotě vložených 21 miliard eur pomocí soukromých peněz „vypákovat“ až na cifru 315 miliard eur. Ohledně základního kapitálu ovšem panují nejasnosti – dosud není rozhodnuto, jakým mechanismem se bude na fondu podílet Evropská investiční banka, která má dodat garanci ve výši pěti miliard eur. Nejasné zůstává i finanční zapojení jednotlivých členských zemí. Například Slováci jsou proti tomu, aby museli podporovat EFSI dodatečnými zárukami – již jen kvůli tomu, že podobný fond snažící se o přísun soukromých peněz k finančním transferům z EU provozují na národní úrovni.
Čtyřnásobná poptávka Jediné, o co nouze není, jsou samotné projekty, které se ucházejí nejen o přerozdělované peníze z rozpočtu EU, ale i o soukromé investice. Do Bruselu jich členové EU naposílali kolem dvou tisíc. Kdyby se mělo dostat na všechny, musel by mít Junckerův fond čtyřnásobnou kapitalizaci. Pokud má EFSI pracovat se skutečně privátním kapitálem, nebude ale takové nafukování fondu namístě.
V předložených projektech často chybí důvod, proč by se o ně měl soukromý investor vůbec ucházet. Nemluvě o tom, že často je jejich financování problematické i pro „obyčejné“ evropské dotace, které se v mnoha položkách obejdou bez privátních investic, a mají tak měkčí kritéria hodnocení než zvažované propojení soukromých a unijních peněz.
Typickým příkladem může být balík 46 projektů o celkovém objemu 12,4 miliardy eur, které Česko počátkem minulého měsíce poslalo do Bruselu jako adepty na peníze z Junckerova fondu. Polovinu sumy si nárokují energetické projekty, další čtvrtinu pak dopravní stavby. O zbytek by se měly postarat projekty z oblasti digitální ekonomiky, sociální infrastruktury a životního prostředí. Peníze z EFSI v ideálním případě poplynou například na program Zelená úsporám a pomohou financovat bydlení pro seniory i mladé rodiny. O poslední miliardu eur se uchází ministerstvo průmyslu a obchodu, které by z EFSI chtělo podpořit malé a střední podniky.
České ležáky Český výběr příliš nepřekvapí. Najdeme v něm položky, které leží v ministerských zásobnících projektů určených pro klasické dotace EU, inovativní nápady, jež se o finance z Bruselu pokoušejí poprvé, ale i problematické ležáky. Sem patří třeba čistička odpadních vod v Praze-Troji, jejíž financování ze strukturálních fondů EU před rokem svým posudkem odmítla unijní hodnotící skupina programu Jaspers . Podobně problematická je i dostavba úseku dálnice D11 z Hradce Králové do Jaroměře, který měl být původně vybudován s přispěním kohezních fondů. I tady měl ovšem Brusel výhrady. Hradecká dálnice má alespoň tu výhodu, že je součástí celoevropské sítě TEN-T. Česko pro Junckerův fond ovšem vytipovalo i stavby, které v TEN-T nejsou, a na evropské peníze tak fakticky nedosáhnou. Namátkou jde třeba o úseky rychlostních silnic R4 a R7 nebo několikakilometrové přibližovací silnice k hlavním tahům, přezdívané v evropské stavařské hantýrce „last mile“.
Podobné léta plánované, ale stále nerozjeté investiční akce nalezneme i v energetické záložce. O peníze z EFSI se bude ucházet také plán na výstavbu paroplynové elektrárny v Mělníce. Ambiciózní projekt přitom společnost ČEZ na konci roku 2013 pozastavila kvůli celkové nerentabilitě.
Některé položky z českého národního výběru naopak mají šance dobré. Evropská komise přeje projektům, které se snaží o diverzifikaci energetických zdrojů v kombinaci s propojováním soustav napříč zeměmi EU.
Naději proto mají projekty, které plánují také naši sousedé na opačné straně hranice. Patří sem například stokilometrový vysokotlakový plynovod Mozart, kterým chce společnost České plynovody napojit jižní Moravu na rakouské trubky systému WAG. Hned dva plynařské projekty v režii Net4Gas (Stork II a Moravia) pak mají jako páteřní severojižní linka podporu zemí visegrádské skupiny.
Do boje o přízeň Junckerova fondu míří i nápady, které zatím existují jen v počítačích projektantů nebo v laboratořích, mohly by ale přispět k revoluci ve výrobě a skladování energie. Například společnost GSCeP, součást energetického koncernu CE Group, poslala do Bruselu hned dva své rozpracované projekty – kavernový zásobník plynu v Dolní Rožínce a skladování energie pomocí stlačeného vzduchu. Ve stadiu výzkumu je i další badatelský projekt, pro nějž chceme peníze nejen my, ale i Maďaři a Slováci – plynem chlazený rychlý jaderný reaktor Allegro.
Megatunel pod Šumavou V kategorii energetiky najdeme i vůbec nejdražší položku, kterou Česko do Junckerova fondu doporučilo. Za dvě miliardy eur by měla mezi Lipnem a rakouským Aschachem na Dunaji vzniknout vodní přečerpávací elektrárna. Téměř dvacet let starý projekt působí ale spíše jako provokace – nejenže by si vyžádal krajně kontroverzní prokopání 27kilometrové šachty pod Šumavou, ale navíc nikdy neměl politickou podporu. Ani u nás, ani v Rakousku.
A právě nedostatek politické podpory na evropské úrovni bude pro některé projekty znamenat stopku. Na rozdíl od peněz ze strukturálních a kohezních fondů, které jsou přerozdělovány podle národního klíče, čeká Junckerův fond otevřený souboj projektů.
Nejen v regionální, ale i finanční konkurenci.
A to rozhodně neznamená předkládat do Bruselu nápady, které kvůli své nedotaženosti nebo nerentabilitě na jiné zdroje financování nedosáhnou.
Europoslanec a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer (TOP 09) si proto myslí, že bychom vůči možnostem EFSI neměli být příliš optimističtí. „Doba, kdy jsme si za evropské peníze stavěli téměř cokoli, již skončila. Česko není typickým příjemcem a vůbec bych se nedivil, kdybychom nakonec vyšli naprázdno,“ soudí s tím, že máme problémy dosáhnout i na klasické dotace z EU. Tedy peníze přerozdělované za mnohem měkčích podmínek. Zároveň apeluje na to, abychom projekty posuzovali nikoli podle čistě národnostních hledisek, ale z širší evropské perspektivy.
„Přínos investice dejme tomu do Německa může být nakonec pro nás vyšší, než kdyby peníze doputovaly k nám,“ zdůrazňuje Niedermayer.
Poněkud pestřejší pražský výběr projektů pro Junckerův fond tak nemusí být nutně špatný. Ovšem jen za předpokladu, že konečný přínos nebudeme měřit jen v čistě českých statistikách.
Nejdražší projekty z Česka
Celkové náklady (v mld. eur)
Přečerpávací elektrárna Lipno-Aschach 1,5–2
Podpora malých a středních firem 1,0
Chytré elektroměry 0,7–1,4
Propojovací úseky TEN-T 0,6
Opravy bytových domů 0,5
Zdroj: Evropská komise
Česko hledá investory
Návrhy českých projektů pro EFSI podle oblastí, v mld. eur
Vědomosti a digitální ekonomika 4 0,6
Energetická unie 26 6,2
Doprava 9 3,1
Sociální infrastruktura 3 1,0
Zdroje a životní prostředí 3 0,5
Malé a střední podniky 1 1,0
Česko poslalo do Bruselu balík 46 projektů o celkovém objemu 12,4 miliard eur. Najdeme v něm inovativní nápady, jež se o finance z Bruselu pokoušejí poprvé, ale i problematické ležáky.
Celkem projektů: 46 Celková investice: 12,4 miliard eur
Zdroj: Evropská komise
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
