Údaje o velkých rozdílech cenových hladin mezi Českou republikou a Evropskou unií jednak přiživují strach z cenového skoku, který má Česko po přijetí do unie potkat, jednak v sofistikovanějších diskusích slouží jako argument pro nevyhnutelnost robustního posilování české měny. Ale co když lze tyto údaje zpochybnit?
Statistické metody.
To, že v datech o cenových úrovních dochází někdy k větším korekcím, je vidět při porovnání výsledků za léta 1999 a 2000: Například Německo vykazovalo v roce 1999 104 procent cenové úrovně zemí OECD, v roce 2000 toto číslo kleslo na 96 procent. Podobně u Švýcarska jde o pokles ze 126 na 117, zato u Norska o vzestup ze 119 na 129 procent. Jsou to státy s nízkoinflačním vývojem, takže vysvětlením pro takové skoky mohou být jen nové statistické přístupy, opravující minulé výsledky.
Česko versus Rakousko.
U České republiky lze pozorovat v průběhu devadesátých let zvlášť výrazný skok. Východiskem pro změření odstupu naší cenové hladiny od evropské (a následně úrovně hrubého domácího produktu v paritě kupní síly) bylo dvoustranné srovnání s Rakouskem za rok 1993. Na další vývoj mohly působit jen dva klíčové faktory: rozdílná inflace a rozdílná tempa hospodářského růstu. Od vlivu nepatrných změn nominálního kursu a počtu obyvatelstva lze odhlédnout. Bylo-li tedy výchozí srovnání kredibilní, pak by skutečný další vývoj, tedy růst HDP a příslušného cenového indexu (deflátoru HDP), vyústil do zcela jiných čísel a relací, než se nyní zveřejňují:
Rakouský HDP v minulých letech rostl podstatně rychleji, než tomu bylo v Česku; přesto statistika uvádí, že jsme se svou ekonomickou úrovní Rakousku výrazně přiblížili. Naproti tomu vykazovaná dynamika cen je v České republice pomalejší, než by odpovídalo skutečnému vývoji cenových indexů. A protože relace mezi Rakouskem a Evropskou unií zůstaly velmi stabilní, lze podobné závěry předpokládat i při hodnocení konvergence Česka k celé Evropské unii.
Extrém.
Vskutku skokové přiblížení naší ekonomické úrovně bylo neoficiálně vysvětlováno jakýmsi promítnutím rostoucí kvality českého HDP. Jenže proč se týž faktor kvality nepromítl také do posuzování cen? Nestojí za důkladné vysvětlení prazvláštní vývoj, který nás dostal do extrémní relace mezi úrovní cen a úrovní ekonomické vyspělosti? Vždyť větší poměr mezi vysokou výkonností a cenami má už jedině Lucembursko, ale to je stát těšící se velice nízkým nepřímým daním. U naprosté většiny zemí však platí dosti těsná závislost mezi výkonností a cenovou úrovní.
Dlouhodobý proces.
Provázanost velmi otevřené české ekonomiky s Evropskou unií je již natolik silná, že podstatný krok při adaptaci cen mezinárodně obchodovatelných statků (tradables) má Česká republika zřejmě za sebou. U neobchodovatelných statků pak půjde o dlouhodobý proces, právě tak jako jím bude postupné přibližování ekonomické vyspělosti zemí evropské patnáctky. I z těchto důvodů lze údaj o našich 37 procentech cenové úrovně Rakouska či 39 procentech úrovně Evropské unie těžko považovat za indikátor přicházejícího intenzivního zdražování.
Přibližně.
OECD připouští metodologickou nedokonalost srovnávání cenových hladin a měření úrovně HDP na obyvatele v paritě kupní síly měny. Lze si například představit nesmírné obtíže spojené s hledáním výrobků a služeb mezinárodně srovnatelných co do svých kvalitativních parametrů. V této souvislosti lze považovat za ilustrativní takzvaný „Big Mac“ index srovnávající ceny absolutně stejného výrobku (hamburgeru) prodávaného za stejných podmínek v provozovnách McDonald´s v různých zemích. Jeho cenu totiž nelze zdaleka redukovat jen na odraz nákladů na potravinářské suroviny, ale i za odraz cen pronájmů, energií, mezd personálu, daní… The Economist uvedl, že v roce 1999 vycházela cena v Česku prodávaného Big Mac na 59 procent průměrných cen v Evropské unii, v Polsku na 50 procent…
Rozdílné údaje také plynou z použití různých měn. Proto pro rok 1993 byly konečné výsledky konstruovány jako geometrický průměr parit zjištěných v národní měně a v měně srovnávané země. Je tedy dost důvodů, abychom nepohlíželi na publikovaná čísla jako na absolutně přesně zjištěnou a navěky neměnnou skutečnost.
Jde o peníze.
Němci, Švýcarovi či Norovi je vcelku lhostejné, zda statistika o několik procent posune hodnocení jeho země nahoru nebo dolů. U nás to ale tak nevinné není. Kromě již zmíněného falešného závěru o nevyhnutelném velkém cenovém skoku při vstupu České republiky do Evropské unie jde také o to, že HDP změřený paritou kupní síly měny je kritériem pro čerpání fondů Evropské unie. Případné umělé nadhodnocení by nás v budoucnu přišlo draho.
