Jan Pavel II. oslaví v říjnu dvacet pět let pontifikátu
Bývalý sportovec a lyžař Karol Wojtyla nepopiratelně fyzicky schází. Nesmrtelnost či ochrana před projevy stáří není dána ani papežům. Přesto se Jan Pavel II. zdá být v posledních týdnech plný energie a bojovnosti. Muž, který letos v říjnu oslaví pětadvacet let svého pontifikátu, přitvrdil slovník. „Bůh,“ říká první polský papež v dějinách, „se odvrátil od lidstva páchajícího stále horší zlo. Bůh nijak neprojevuje svou přítomnost a blahosklonnost.“
To, že se Jan Pavel II. vyslovuje proti válkám a konfliktům tohoto světa, není nic překvapivého. Překvapivé není ani to, že řada jeho výroků se podobá výrokům politika. Vždyť když v roce 1978 zvolili kardinálové po smrti Jana Pavla papežem právě jeho, volba byla na celém světě interpretována jako pokus oslabit sovětské komunistické impérium. Ovšem výroky o tom, že lidstvo zůstalo samo se svým úpadkem a hříchy, neboť rozzlobený bůh se od něj odvrátil, nejsou běžné ani ve výbavě papeže tak konzervativního, jakým Jan Pavel II. bezesporu je.
Politika stolce
.
Co k tomu papeže vede? Je pravdou, že svět se skutečně zdá být ohrožen více než v oněch uplynulých pětadvaceti letech. Svět nedávno zakusil 11. září 2001, všudypřítomný terorismus a vojenské jednotky mašírující do blízkosti Zálivu nevěstí nic dobrého. Jsou lidé (myšleno obecně) skutečně takovými necitelnými válečníky, aby se od nich papež (spolu s vlastní interpretací božího hněvu) odvrátil? A vyrostly snad dnešní konflikty z ničeho? Nebo snad jen z touhy válčit? Nemají vlastní historii, v níž především obyčejní lidé hrají roli subjektů – a nikoli bezcharakterních, nelidských, krvelačných či bezbožných hybatelů?
Někteří korespondenti, kteří píší o záležitostech Vatikánu, tvrdí, že současná tvrdost Jana Pavla II. souvisí nejen s výročím, které letos oslaví, ale i se skutečností, že vatikánští historikové pomalu uzavírají papežův odkaz, se skutečností, že se mezi případnými kandidáty – při vší úctě ke Karolu Wojtylovi – spekuluje o papeži příštím. Neboli: že každá papežova řeč musí znít tak, aby mohla být řečí poslední. Tato psychologická úvaha samozřejmě může mít jistou platnost. Těžko ale uvěřit tomu, že by papež, který proslul vírou v lepší svět, hodlal opustit své ovečky bez toho, aby jim ponechal naději. A tak pravdu budou mít spíše ti, kteří soudí, že Jan Pavel II. „pouze“ znovu využívá politického vlivu papežského stolce – jen o něco razantněji než dříve.
Palcovými titulky.
V každém případě, ať už má papežova tvrdost jakýkoli důvod, ve světě smrtelníků může vyvolat hned dvojí druh odporu. Za prvé: každý obecný apel, jenž se snaží stát nad konkrétními stranami konkrétního konfliktu, může být interpretován jako prázdný, anebo dokonce nespravedlivý. Za druhé: každý obecný apel musí být nadán autoritou takřka nedotknutelnou. A tu ve světě ateismu a náboženské mnohosti nemá ani Jan Pavel II., natožpak katolická církev. Církev, o jejíchž představitelích si svět v posledním čase četl až příliš mnoho palcových titulků.
Kde je pokání?
Jakousi ironickou metaforou skutečnosti, že katolická církev musí před jakýmikoli světodějnými politickými iniciativami nejprve očistit sebe samu, představuje letošní 13. leden. Zatímco Jan Pavel II. hovořil ve Vatikánu ke sboru diplomatů a požadoval po správcích tohoto světa naplnění mnoha dobrých cílů, média informovala o výsledcích vyšetřování sexuálních deliktů spáchaných na dětech katolickými kněžími ve Spojených státech: nejméně 1200 amerických kolegů Karola Wojtyly za sebou od roku 1930 zanechalo více než čtyři tisíce obětí sexuálního násilí. Co teď, Jane Pavle?
Ačkoli ne papežovou vinou, katolická církev loni obnažila tolik úpadku a bezbožného hříchu jako málokterá známá organizace. Kde bylo veřejné pokání? Kde byla srozumitelná a upřímná odpověď? Měřeno rozsahem odhalení, takřka je nebylo vidět. Ba naopak. Katoličtí hodnostáři se v médiích mnohdy vyhýbali odpovědím, tvrdili, že jde buď o vnitřní záležitosti církve, anebo o záležitosti příslušných policií, váhali s odvoláním odpovědných stejně dlouho jako kterákoli světská politická strana přistižená kupříkladu při korupci.
Bouřlivý rok.
Výsledek tohoto „korporátního“ jednání se pochopitelně dostavil. Podle průzkumů veřejného mínění, které zveřejnil Gallupův ústav letos v lednu, klesla důvěra Američanů v katolickou církev na nejnižší úroveň za posledních šedesát let, přičemž i katolíci sami vyjádřili se svou církví velkou nelibost: pouze čtyřicet procent dotázaných katolíků řeklo, že katolické církvi věří. A proč? Nejen kvůli sexuálním deliktům konkrétních kněží, kteří selhali, ale především proto, že jejich nadřízení prováděli totéž, co světští politici v nesnázích: cover up (tutlat, tutlat, tutlat). Tento smutný příběh se ale neodehrál pouze ve Spojených státech. Z průzkumu uskutečněného mezi řádovými sestrami a bratry ve Velké Británii například vyplývá, že sexuálně motivovaný atak vůči své osobě zakusil od svých nadřízených každý čtvrtý. Skandály se objevily v Irsku, ve Francii, v Belgii, v řadě dalších zemí. Zkrátka: rok 2002 byl na pouhých dvanáct měsíců a na jednu církev až příliš bouřlivý. Dotýkáme-li se způsobu, jakým se katolická církev k mnohým skandálním odhalením postavila, mluvíme o něčem, co Jan Pavel II. ovlivnit může. Udělal v tomto případě dost? Nezdá se. Pokud o hříchu svých bratří či sester mluvil, většinou v náznacích, nepřímo, konzervativně uhlazeně. Znalci Vatikánu sice občas prohlásili, že tu či onu metaforu mířící do vlastních řad lze považovat za nebývale silnou, ale v jazyce obyčejných smrtelníků toto nestačí. Pocit, že katolická církev řekla zoufale málo, zůstal.
Přísný konzervatismus.
Otázkou je, zda ne zcela otevřená odpověď katolické hierarchie na vlastní sexuální poklesky přímo nesouvisí s přísně konzervativním kursem, který Jan Pavel II. nastavil. Karol Wojtyla je dlouhodobě neoblomný ve věci rozvodů, antikoncepce, potratů a celibátu. Tento postoj má své kritiky i v katolické církvi, neboť existuje obava, že se církev příliš vzdálí současnému světu. A právem: například neexistence či nedostatek antikoncepce působí v některých částech světa tak velké sociální potíže, že je nedokážou řešit ani místní vlády, natožpak jinak štědré křesťanské charitativní skupiny. V každém případě, každé organizaci, která cokoli zásadně odmítá, chybí třeba i jen slovník k tomu, aby mohla onen fenomén pojmout. Proto když se ukáže, že mnozí kněží nedokážou kontrolovat své sexuální potíže, katolická církev nemá slov; a to nikoli jen proto, že se za ně stydí.
Ofenziva pokračuje.
Na začátku bylo řečeno, že se Jan Pavel II. ve svých nedávných výrocích svým způsobem „odvrátil“ od člověka. Pronesl je v polovině prosince, aby přísně pokračoval i v čase Vánoc. Poselství Kristova zrození se pomalu ztrácí v čase konzumerismu, řekl tehdy papež a připomněl, že mír v nejhlubším smyslu slova leží v jednom každém jednotlivci. Avšak co nezaznělo? Jediné slovo o tom, že existují rodiče, kteří se bojí o své děti, když na hodinách náboženské výchovy – o samotě se svým učitelem - naslouchají Kristovým slovům.
Nakonec, přísná ofenziva pokračuje i v roce letošním. Není to ani dva týdny, co Vatikán vydal silný list nařizující „katolickým politikům“ nehlasovat pro zákony odporující stanoviskům církve. „Morální konzistence katolické tradice,“ říká se v devatenáctistránkovém dokumentu, „slouží obecnému dobru.“ Pokud čteme ony věty jako obecné, nedá se s nimi příliš polemizovat. Pokud je čteme v historické situaci, ovlivněni loňskou zkušeností, je třeba je do Vatikánu vrátit: cestou se nějak rozrušily.
