PŘED VELKOU INVENTUROU

S l o v e n s k o

Ve vybičované atmosféře kolem sestavování nové slovenské vlády si jen málo lidí všimlo, že v čele kabinetu je poprvé od listopadu 1989 ekonom - Mikuláš Dzurinda. S ním bude vytvářet novou politiku i pět ekonomických ministrů.

Dosavadní premiéři: Vladimír Mečiar (1990 - 1991, 1992 - 1994, 1994 - 1998), Ján Čarnogurský (1991 - 1992) a Jozef Moravčík (1994) byli právníci. Dzurindova profesionální orientace se zřejmě promítla i do sestavy ekonomických ministrů, kteří podle řady expertů tvoří vyvážený a profesionálně schopný tým.

Makroekonom č. 1

Ivan Mikloš - místopředseda vlády pro ekonomiku nominovaný Slovenskou demokratickou koalicí. Jeho účast ve vládě je podle všeho největším překvapením. Tento osmatřicetiletý ekonom ještě těsně před volbami odmítal účast ve vládě a avizoval odchod do Prahy, kde se měl stát jedním ze šéfů prestižního Institutu Východ - Západ.

Mikloš je považován za vůbec nejschopnějšího slovenského makroekonoma liberální orientace. Jeho vládní post je zároveň jeho politickým comebackem. V letech 1991 - 1992 totiž zastával post ministra privatizace ve vládě Jána Čarnogurského a proslul jako nekompromisní zastánce masové privatizace. Na jeho ministerstvu se tenkrát soustředila skupina mladých ekonomů (v mnoha případech Miklošových studentů z Vysoké školy ekonomické v Bratislavě), kteří podobně jako jejich čeští kolegové z týmu Tomáše Ježka nastartovali celý proces malé a velké privatizace, včetně masivní první vlny kuponové privatizace. Tehdy čerstvý třicátník (od pádu komunismu dodnes stále drží prim nejmladšího úřadujícího ministra v postkomunistických zemích) byl neustálým terčem výpadů opozice a svých starších kolegů z takzvané gardy „osmašedesátníků .

Mikloš dráždil především staré struktury manažerů státních podniků, protože prosazoval masivní kuponovou privatizaci a rychlý start kapitálového trhu. V oněch letech proslul jako nejtvrdší slovenský zastánce takzvané Klausovy reformy. Dodnes ale tvrdí, že jeho ministerstvo privatizace na rozdíl od Ježkova úřadu postupovalo lépe a nenadělalo kvůli chvatu tolik chyb v projektech.

Po volebním fiasku slovenské občanské pravice v roce 1992 se Mikloš několikrát pokusil o oživení tohoto politického proudu a ve volbách v roce 1994 neúspěšně vedl pravicovou Demokratickou stranu. Po těchto volbách se vzdal aktivní politiky a plně se soustředil na práci ve společnosti M. E. S. A. 10, která se zabývá makroekonomickými analýzami. V prostředí této společnosti se za poslední léta „narodila řada dnes vlivných slovenských politiků - například premiér Dzurinda nebo ministr dopravy Gabriel Palacka.

Mikloš je už dnes respektovaný makroekonom a jeho účast ve vládě byla záhy pozitivně oceněna řadou nezávislých ekonomů, bankéřů a investorů. Do vlády jej povolal premiér Dzurinda osobně a právě on dokázal Mikloše přesvědčit, aby nepřijal lukrativní nabídku z Prahy. V této souvislosti se dokonce říká, že Dzurinda trval na Miklošově účasti ve své vládě, přičemž měl údajně říci: „Tato vláda má před sebou obrovské úkoly. Ivan Mikloš je podle mě nejlepší makroekonom, kterého dnes máme a já jej chci mít po svém boku.

Makroekonom č. 2

Brigita Smögnerová - ministryně financí, zanedlouho asi jediná žena ve vládě, nominovaná Stranou demokratické levice. Smögnerová byla až do roku 1994, kdy se nakrátko ujala moci vláda Jozefa Moravčíka, zcela neznámou osobou z týmu poradců tehdejšího prezidenta Michala Kováče. V Moravčíkově vládě se stala mís-topředsedkyní pro ekonomiku a záhy se projevila jako schopný a racionálně uvažující makroekonom.

Ze zakřiknuté ženy, která měla dokonce problémy se srozumitelným vyjadřováním, se rychle stala elegantní dáma s novou tváří. Dodnes si udržuje vysoký stupeň důvěryhodnosti mezi obyvatelstvem, které jí věří jako odborníci na ekonomiku. Dostala přezdívku „nejpravicovější politik slovenské levice. Odvážnější dokonce mluvili o slovenské Margareth Thatcherové.

Smögnerová přebírá úřad po ministru Miroslavu Maxonovi. Úřad, který nemá na svém kontě ani korunu. Nehospodárná politika bývalé vlády dovedla slovenské státní finance na nulu a Smögnerová byla vůbec první, kdo hned po volbách prohlásil, že první čtvrtletí roku 1999 se bude Slovensko muset uspokojit s rozpočtovým provizoriem.

Nová ministryně financí uplynulé čtyři roky tvrdě kritizovala Mečiarův kabinet a byla stálým terčem útoků tehdejší vládě nakloněných sdělovacích prostředků, které ji vykreslovaly jako asociální političku, která nemá špetku citu pro zájmy chudých.

Ona sama ale o sobě prohlašuje, že má hluboké sociální cítění, a nedávno dokonce v obsáhlém interview řekla, že nemá ráda kapitalismus. Na překvapený dotaz novináře pak dodala: „Nemám ráda kapitalismus v podobě, v jaké se na Slovensku poslední čtyři roky budoval. Nemám ráda kapitalismus, kde vládnou rodinné klany, například klan rodiny Alexandra Rezeše, který si kupuje fotbalové kluby, luxusní vily po celém světě. Východoslovenské železárny jsou zatím na huntě a dělníci nedostávají mzdu.

Panuje všeobecná shoda, že Smögnerová své práci rozumí a bude dobrou ministryní financí. Podle všeho bude razit trend postupného snižování velkého státního dluhu a snažit se o co nejmenší schodky státního rozpočtu. Ohledně vyrovnaného státního rozpočtu Smögnerová tvrdí, že Slovensko si jej dnes paradoxně nemůže dovolit.

Mečiarovy struktury

Ĺudovít Černák - ministr hospodářství, nominovaný Slovenskou demokratickou koalicí. Černák je z úplně jiného těsta než Mikloš a Smögnerová. V listopadu 1989 stál v čele mamutí hliníkárny v Žiaru nad Hronom, patřil právě do té skupiny kapitánů průmyslu, kterým ležel Ivan Mikloš v žaludku. Angažoval se v nacionalistické Slovenské národní straně a po volbách v roce 1992 si jej Mečiar vybral jako ministra hospodářství. Černák se záhy stal i stranickým šéfem národní strany.

Postupně se ale dostával do stále vážnějších sporů s Mečiarem, který jej nakonec odvolal ze své vlády. Následoval Černákův marný boj o přebudování Slovenské národní strany v konzervativní stranu národního typu a Černák byl vypuzen i z vlastní strany, kde se moci chopil extrémní Ján Slota.

Od té doby Černák několikrát změnil stranický dres. Nejprve šéfoval Národně demokratické straně, kterou sám založil a tu v roce 1994 dovedl do fúze se skupinou dezertérů z HZDS včele s Jozefem Moravčíkem, čímž vznikla Demokratická unie. Nyní je členem Slovenské demokratické koalice a vrací se na post, který už jednou zastával.

Černák je především pragmatik, ale platí i za schopného a racionálně uvažujícího ekonoma. Nyní se zřejmě zaměří na rozbití struktur kapitánů průmyslu, které vznikaly za vlády Mečiara a které tvoří lidé kdysi Černákovi velice blízcí. Ti jej ale v posledních letech zavrhli. Jedno z jeho prvních prohlášení ve funkci znělo: „Doba působení ředitele Slovenského plynárenského průmyslu Jána Duckého ve funkci se počítá na dny, možná hodiny.

Rezešovy dluhy

Gabriel Palacka - ministr dopravy, spojů, pošt a telekomunikací, nominovaný Slovenskou demokratickou koalicí. Asketický a ne příliš komunikativní politik, původně křesťanský demokrat. Odborně vyrostl v prostředí společnosti M. E. S. A. 10, kde působili i jeho dnešní vládní kolegové, premiér Dzurinda a ekonomický místopředseda Mikloš.

Palacka se od roku 1990 příliš neprosazoval a byl pouze jedním z křesťansko- demokratických poslanců. V roce 1994 se ve vládě Jozefa Moravčíka stal státním tajemníkem ministra privatizace Milana Janičina.

Uplynulé čtyři roky byl křesťanskodemokratickým poslancem a orientoval se na kritiku ekonomických kroků Mečiarovy vlády. V posledním období se stal blízkým spolupracovníkem premiéra Dzurindy, který si jej pak vybral pro důležitý vládní post.

Palacka nyní stojí v čele rozsáhlého resortu a čekají jej velké akce, jako například privatizace státních telekomunikací nebo vyhlášení tendru na novou síť mobilních telefonů GSM 1800. Zároveň bude muset řešit obrovské dluhy státních drah, které po sobě zanechal především bývalý Mečiarův ministr dopravy Alexander Rezeš. Ten udělil svému podniku, Východoslovenským železárnám, řadu finančních úlev při dopravě surovin a výrobků, a způsobil tak drahám obrovské ztráty.

Palacka bude podle všeobecné shody stát v linii premiéra Dzurindy, který sám kdysi vedl resort dopravy. Zřejmě nebude patřit mezi hvězdy vládního týmu, ale spíše mezi tiché a nenápadné dělníky, které čeká spousta namáhavé práce.

Akce čisté ruce

Mária Machová - ministryně privatizace, nominovaná Stranou občanského porozumění. Velmi málo známá osoba se stala vedoucí úřadu, který bude se vší pravděpodobností zrušen. Ona sama tvrdí, že se zaměří především na zdokumentování průběhu privatizace v období posledních čtyř let. Tento proces byl totiž na Slovensku za vlády premiéra Mečiara plně podřízen politickým zájmům bývalé moci. Machová, ale především její stranický šéf a pravděpodobně nový slovenský prezident nicméně tvrdí, že privatizační případy, ve kterých byl porušen zákon, bude nutné revidovat.