Rozpitváním časových řad – a tentokrát se díváme i na sérii dat v monetárních jednotkách v běžných cenách – se dostáváme k závěru, který je pro Česko nelichotivý. Porovnáte-li si veřejné výdaje v běžných cenách v čase, vidíte českou fiskální restrikci velmi dobře, zejména v jejím investičním řezu. Od roku 2009 totiž Češi dokázali kontinuálně každoročně seškrtnout investiční rozpočet o více než půl procenta HDP, což vygenerovalo celkový pokles veřejných investic o více než 70 miliard do roku 2012, vše měřeno srovnatelnými daty Eurostatu.
A to je podle mého názoru téměř určující vysvětlení toho, proč Česko zažilo hlubší propad, než muselo. Vždy a všude je třeba připomínat, že veřejné investice v zemi, která je třeba v dopravní infrastruktuře ale opravdu hodně podinvestovaná, mají smysl – tedy pokud nejsou doprovázeny vskutku patetickým rozkrádáním.
Standardní keynesiánský argument
Když soukromé investice a spotřeba z jakýchkoli důvodů klesají a úrokové sazby jsou na technické nule, těžko můžete někoho vytěsňovat, což je standardní argument proti fiskální expanzi. Pokud země zároveň není omezována v přístupu na finanční trhy, není logický argument proti veřejným – a podotkněme, že soukromou produktivitu zvyšujícím – investicím. Jestliže zvýšení privátní produktivity přesahuje náklady na kapitál, a to i s přihlédnutím k jeho nákladům obětované příležitosti, co je na tom špatně? Máme takové? A kolik!
Praha postrádá kvalitní napojení na dálniční síť, infrastrukturní projekt celostátního významu se zdaleka nejlepší návratností. Zácpy kamionů na Spořilově nejsou ve skutečnosti pouze a převážně iritací obyvatel Prahy a okolí. Jsou důkazem neschopnosti stanovení priorit a přizpůsobení se jim, zejména v časech recese a makroekonomických omezení. Totéž platí pro fakt, že z Norimberka a Mnichova do Drážďan přes Česko narážíte v Praze na úzké hrdlo, protože neexistuje ani severozápadní část obchvatu.
Není však znakem pragocentrismu řešit tyto věci nejdříve, neboť úzká hrdla kolem Prahy podvazují významným způsobem konkurenceschopnost celé republiky. Nikdo nikde na světě při zdravém rozumu nestavěl infrastrukturu jinak, než aby vyřešil hlavní aglomerace.
Rekonstrukce D1 – aniž bych zpochybňoval potřebnost zprůchodnění tohoto tankodromu – je hluboce suboptimální investicí, neboť zároveň vytváří další úzká hrdla, jež HDP snižují, a to nejen ve srovnání s obchvatem Prahy, ale i ve srovnání se „severní dálnicí“ na Moravu coby vhodným rozložením dopravní zátěže. I tak je D1 s jejími zácpami neskonale lepší než nějaké kanály, jež nelze obhájit žádným intelektuálně přijatelným způsobem. Jeden žasne, s jakou blbinou lze ve 150 let gramotné zemi přijít.
Míra veřejných investic je v Česku vachrlatým ukazatelem, neboť tradičně jsme investovali hodně, ale – měřeno růstovým impulzem – každopádně nevhodně. Teď investujeme mnohem méně (ale dvakrát tolik co Německo) a také špatně.
Nedivte se potom, že Česko neroste, když ještě k tomu šetří na nesprávných místech. Bohužel se prokazuje, že česká fiskální konsolidace neměla se selektivními „chytrými“ úsporami v řádu velkých čísel skoro nic společného. Na makroekonomické úrovni to každopádně platí, jen se na ta čísla příští pondělí podívejte.
Spravíme tohle nějakou „infrastrukturní státní bankou“? Dobrotivý bože, kdo na tohle přišel? Česko je zemí, jejíž bankovní systém má přebytek depozit nad úvěry, jinak řečeno, i při mizerných sazbách banky raději ukládají peníze do vládních cenných papírů, než aby půjčovaly soukromému sektoru, zejména podnikům. Ty pro změnu nevědí, na jaké ziskové projekty by si půjčovaly, když doma nevidí růstový potenciál a „světáci“ to – čest výjimkám – také nejsou…
To je koncentrát naší lahodně zamřelé stability, jež je bezděčným přiznáním nemohoucnosti. Najdete jinou ekonomiku, jež by se nám podobala? Jistěže ano. A dokonce velkou – jenže Tomio Okamura opravdu nebude náš Šinzó Abe.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka: