Topolánek se vyhnul vládnutí s Paroubkem. Pud sebezáchovy zvítězil
Trvalo to skoro osm měsíců, ale povedlo se. Předseda ODS Mirek Topolánek vydupal ze země vládu s důvěrou, a navíc v ní nesedí sociální demokraté Jiřího Paroubka. Zaplatil sice obrovskou cenu, protože lidovcům a zeleným musel přenechat řadu klíčových resortů a o přeběhlících Miloši Melčákovi i Michalu Pohankovi se bude mluvit ještě léta, ale může si konečně svobodně umýt ruce. Největší noční můra jeho politického života v posledním roce – totiž strach z nezbytné spolupráce s Paroubkem ve velké koalici – je pryč. V opozici nebo případně v křesle šéfa sněmovny už bude Paroubek pro Topolánka přijatelnější.
Mnohokrát předseda ODS tvrdil, že vytvoření velké koalice by voliči jeho strany nepřenesli přes srdce. Dokonce si zákaz velké koalice rád nechával posvětit partajními orgány. Tyhle obavy však byly trochu přitažené za vlasy. Velké koalice vznikají čas od času bez větších problémů třeba v sousedním Rakousku či Německu, proč by to tedy ausgerechnet v Česku nešlo? Navíc když Češi v podstatě skousli i mnohem neprůhlednější opoziční smlouvu v roce 1998 a když si tu o politice stejně nikdo příliš velké iluze nedělá. Zajímavé je, že Paroubek se odklonu svých voličů nikdy nebál. Problém byl spíš jinde. Ne v ideových protikladech ODS a ČSSD nebo ve snaze neopakovat neblahý oposmluvní scénář, ale v osobní nedůvěře mezi lídry obou stran. Že je Paroubek pragmatik, který by se na velké koalici dohodl s kýmkoli, by asi ještě tolik nevadilo. Jistou ideovou zaťatostí Topolánka zřejmě víc iritoval Vladimír Špidla. Ovšem nynější předseda sociálních demokratů se v průběhu loňského roku ukázal být výkonným mistrem nálad a přetvářek. Manipulace. Přímočarý, věcný Topolánek vedle něj v přímých střetnutích na veřejnosti vypadal neohrabaně a dlouho trvalo, než se naučil Paroubkovy provokatérské šťouchy aspoň ignorovat a nenechat se jimi vytáčet. Kdo sledoval televizní diskusní pořady ve finále volební kampaně loni v květnu, musí mu být jasné, proč se Topolánkovi s Paroubkem do velké koalice ani trochu nechtělo. Mít v týmu měňavku, která týden hřímá, týden blafuje a týden se vlídně usmívá podle momentálních osobních ambicí a zájmů, není žádné terno.
I významní lidé zevnitř ODS těsně po červnových volbách připouštěli, že na hráče Paroubka by Topolánek ve velké koalici neměl. Nepřehrál by ho prý ani taktičtější Pavel Bém. Vyhnout se spolupráci, kde by jeden z partnerů nutně musel tahat za kratší konec provazu, byla tedy pro Topolánka nutnost číslo jedna. Oprávněnost obav dokazují některé momenty z anabáze sestavování vlády. Třeba kdykoli se Topolánek ocitl s Paroubkem na schůzce mezi čtyřma očima, došlo k výrazným posunům ve vyjednávání, a to v neprospěch občanských demokratů. Tak tomu bylo například v Kramářově vile loni v srpnu, pouhý den před tím, než Paroubek s Miroslavem Kalouskem oznámili vůli utvořit koalici za podpory komunistů. Předseda sociálních demokratů střídavě nabízel a rušil ochotu domluvit se na společné vládě tak dlouho, až Topolánka přestala hra na kočku a na myš bavit. Proměnlivé Paroubkovo oscilování mezi velkou koalicí ODS, ČSSD a KDU-ČSL a menšinovou vládou sociálních demokratů za podpory KSČM a přeběhlíků z ODS, utvořenou ve třetím pokusu, stejně naznačovalo, že šéf ČSSD míří jako můra ke světlu celou svou přirozeností k suverénní moci a o tu se dobrovolně s nikým dělit nebude. Někdy tehdy asi odstartoval plán zajistit si podporu pro vládu jinak – od části ČSSD či aspoň od několika jejích jednotlivců. Když byly uprostřed loňského prosince námluvy s ČSSD (a KDU-ČSL) v nejlepším a když Paroubek kývl v podstatě na program, jenž předkládá dnešní trojkoaliční vláda, vrátil mu Topolánek „kalouskovský“ úder. Bleskově se dohodl na vládě s lidovci a se zelenými, a také se dvěma přeběhlíky.
Možná být na Paroubkově místě někdo jiný, vládl by nám teď v Česku kabinet občanských a sociálních demokratů. Třeba by si do programu kvůli ideovým neshodám nedal tolik reforem jako současná trojkoalice, zato by měl více síly všechny prosadit. Za rok bychom také asi neměli starosti s volbou nového prezidenta, protože součástí velkokoaličních dohod by mohlo být znovuzvolení Václava Klause. Jenže Topolánkův pud sebezáchovy řekl ne a vsadil na to všechno. Ušil si během osmi úmorných měsíců vládu na tělo, a všechno teď bude složitější. Je dost dobře možné, že kabinet se kvůli objížďce Paroubka a vlivem vnitřního pnutí časem rozpadne, přesto ale Topolánek povolební simultánku vyhrál. Úplně se obešel bez podpory komunistů, i když i to bylo loni v létě ve hře. Jeho koaličními partnery jsou programově spříznění lidovci, a dokonce i zpočátku obávaní zelení se zdají být spolehlivým spojencem. Také ustál odlišné představy Václava Klause, což mu zachovalo vliv a autoritu v partaji. Zbývá mu teď trochu si odpočinout, doladit vztahy s Melčákem a Pohankou, vyřešit rodinné poměry a těšit se, jestli bude Paroubek stejně hyperaktivním opozičním lídrem, jakým byl loni premiérem.
