Simone Veilová přežila Osvětim, ale jako ministryni zdravotnictví ji kolegové přesto nařkli, že míní posílat děti do krematoria
Nejslavnější parlamentní rozprava Národního shromáždění v Paříži začala na konci listopadu 1974 a trvala tři dny.
Ministryně zdravotnictví předložila zákon, proti němuž protestovala většina jejích republikánských kolegů a dalších pravicových poslanců. Během třídenní rozpravy padala slova jako hnusná vražda, eutanazie, dětské rakvičky namísto jesliček a také věta „chcete posílat děti do spalovacích pecí“. Byla to zvláštní ironie osudu, neboť ze všech poválečných francouzských politiků se nejblíže spalovacím pecím ocitla právě Simone Veilová (13. července 1927 -30. června 2017).
To je číslo od šatny?
Simone v létě 1944 složila bakalářskou zkoušku (francouzská obdoba maturit) a o den později byla jako Židovka zatčena.
Otec a bratr putovali do Estonska a jejich stopy se tam ztratily. Simone s matkou a sestrou na čas do Osvětimi, kde bylo 17leté dívce na paži vytetováno číslo 78651. „To je pořadové číslo od šatny?“ pokusil se v roce 1950 zaflirtovat na recepci francouzského konzulátu v německé Mohuči jistý francouzský diplomat. Simone vyhrkly slzy do očí - kromě otce a bratra nepřežila válku ani její matka, když pár týdnů před osvobozením Bergen-Belsenu zemřela na tyfus.
Simone po válce vystudovala práva a angažovala se v hnutích na pomoc tělesně postiženým, znevýhodněným dětem, za práva ženských vězeňkyň a také politických vězňů v Alžírsku. Všiml si jí prezident Giscard d'Estaing a nabídl jí ve vládě resort zdravotnictví. Pod jeho taktovkou prosadila zákon o interrupcích (dnes známý jako La loi Veil) navzdory tomu, že byl proti němu i tehdejší premiér Jacques Chirac a prošel hlavně díky hlasům socialistické opozice.
Ve sněmovně sedělo osudného 29. listopadu 1974 celkem 481 mužů a devět žen. „Bylo v tom tolik pokrytectví. Někteří z poslanců, kteří hlasovali proti zákonu, současně pátrali po někom, kdo by jim pokoutně zařídil potrat pro milenku,“ napsala ve svých pamětech.
První předsedkyně parlamentu
D'Estaing si ministryni natolik oblíbil, že ji vyslal za nově založenou liberální stranu UDF v čele kandidátky do prvních voleb do Evropského parlamentu (EP) v roce 1979. Veilová uspěla a v rámci tehdejšího idealistického nadšení („již nikdy více válku“) byla zvolena první předsedkyní zákonodárného sboru.
Vyslovovala se proti třem parlamentním sídlům (Brusel, Lucemburk a Štrasburk), snad v předtuše, že v budoucnu pendlování poslanců přinese EP pověst marnotratné instituce.
Politickým šarvátkám o rozpočet EU se nicméně vyhýbala a byla spíše symbolickou figurou.
Do francouzské vlády se vrátila krátce v letech 1993 až 1995 v kabinetu premiéra Balladura opět jako ministryně zdravotnictví, později se věnovala integraci přistěhovalců a v letech 1998 až 2007 byla ústavní soudkyní.
V průzkumech obliby se trvale umísťovala na čelných místech v žebříčcích nejobdivovanějších politiků jako člověk s vysokým morálním kreditem. Od nešťastného incidentu na konzulátu v Německu nosila už jen kostýmy s dlouhým rukávem.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
