Optimismus je založený na tom, že každý růst jednou skončí
Míra nezaměstnanosti v Česku dosáhla v září 2000 výše 8,8 procenta. Vladimír Špidla, v té době první místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí, v souvislosti s tím uvedl pro ČTK: „Zdá se, že se nám nezaměstnanost podařilo stabilizovat a nyní by měla postupně klesat.“ Zároveň konstatoval, že tehdejších 460 tisíc nezaměstnaných je příliš mnoho. Po celý rok 2001 pak měl pravdu. Nezaměstnanost mírně klesla. Jenže v roce 2002 začala znovu stoupat, v lednu 2003 poprvé překročila desetiprocentní hranici a letos v březnu atakovala jedenáct procent (10,9). V řadě okresů už padly rekordy z památné krize ve třicátých letech dvacátého století. To, co bylo v roce 2000 příliš mnoho, je dnes odbytá veličina. Lidí bez práce je ještě o sto deset tisíc více.
Načatá rezerva.
Ekonomičtí analytici vesměs líčí, bez záruky, chmurné vyhlídky, optimistický není ani ministr práce a sociálních věcí. Ještě že má Česko vysoký podíl podnikatelů na celkové zaměstnanosti. Ale za letošní leden a únor klesl počet samostatně výdělečně činných lidí o čtyřiadvacet tisíc a lze předpokládat, že řada z nich vzala za kliku na úřadě práce. Lze se také domnívat, že tento úbytek živnostníků souvisí s jedním z reformních kroků vlády – zavedením minimální daně pro podnikatele ve ztrátě. To jistě zvýší daňový výnos, bylo by ale užitečné zjistit, jak se vůči tomuto plusu má případný minus ve formě podpor v nezaměstnanosti a postupně možná i sociálních dávek.
Největší problém.
Situace je vážná a Vladimír Špidla si už nasadil brýle proti příliš ostrému sluníčku: „Nezaměstnanost je největší problém příštích let,“ prohlásil minulou středu na Žofínském fóru. „Nebude-li zvládnuta, nikdo nebude chápat ČR jako prosperující zemi,“ řekl dále. Boj proti nezaměstnanosti považuje za dlouhodobý, komplikovaný proces, který má podobu strukturální i konjunkturální, související s rychlým růstem produktivity práce. Cesty ven ale premiér načrtl jen obecně: přizpůsobení vzdělávacího systému konkrétním ekonomickým a společenským potřebám, motivační charakter sociálního systému, prostorová, sociální a profesní mobilita, celoživotní vzdělávání, zlepšení studijních programů, tlak na černý trh práce, evropská integrace. Způsoby, jak se po těchto cestách vydat, předseda vlády nenačrtl vůbec.
Víc cest než receptů.
Nelze se divit. Vladimír Špidla jako odborník na sociální problematiku nejlépe ví, jak je všechno složité. Tím spíš, vstoupí-li do hry politické faktory. Hned po Žofínském fóru pokračovalo jednání vlády. A ta překvapivě odložila rozhodnutí o svém dávno „nalajnovaném“ programu boje se šedou ekonomikou založeném na registračních pokladnách, kolkování kořalek a majetkových přiznáních. Spor údajně vznikl kolem posledně jmenovaného bodu.
Experti by k premiérově výčtu cest mohli přidat zmírnění vládou forsírovaného tempa růstu mezd nebo libaralizaci zákoníku práce. Například pokud jde o délku pracovních kontraktů nebo způsob propouštění zaměstnanců. V souvislosti se zdůrazňovanou tvorbou pracovních míst v montovnách zahraničních investorů, permanentně připravených k přesunu na Ukrajinu nebo do Rumunska, sám Vladimír Špidla nyní uvádí, že často šlo jen o přesun vesměs málo kvalifikovaných pracovníků z jednoho místa do druhého. Vláda i CzechInvest se nyní chtějí v investičních pobídkách zaměřit na sofistikovanější inženýrské obory s vyšší přidanou hodnotou. To je strategicky opodstatněné, ale tu čtyřicet, jinde šedesát nově zaměstnaných inženýrů český trh práce nespasí.
Divoké Slovensko.
Nezodpovězeny také zůstávají ještě kardinálnější otázky: jak český systém podpory a sociální ochrany nezaměstnaných motivuje k hledání nového místa a jaké efekty přináší vládou zdůrazňovaná aktivní politika zaměstnanosti. Česko loni vydalo na aktivní politiku zaměstnanosti podle informace mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) Kateřiny Prejzové 3,3 miliardy korun a letos by to mělo být 4,1 miliardy. Na pasivní politiku zaměstnanosti to bylo, respektive bude 6,9 a 7,9 miliardy.
Na Slovensku vedla ještě výrazně horší situace v nezaměstnanosti a její fiskální dopady k radikálnímu rozhodnutí: aktivní politika zaměstnanosti byla shledána neefektivní a neúčinnou, podpora v nezaměstnanosti byla výrazně omezena, stejně jako sociální dávky. Zdeněk Škromach považuje slovenský pokus vyhnat lidi do práce za sociálně neúnosný a skutečně není důvod za něj intenzívně „meldovat“. Ostatně jeho výsledky se zprvu zdály oslnivé, s delším časovým odstupem už jsou méně přesvědčivé. V každém případě šlo o pokus složitou situaci energicky řešit. U nás nezaměstnanost znepokojivě roste, ale problém je zatím pouze popisován.
Když už jsme o té aktivní politiky zaměstnanosti. „Normální“ nezaměstnaný bere podle platných zákonů první tři měsíce padesát a další kvartál čtyřicet procent příjmu v posledním zaměstnání. Rekvalifikující se nezaměstnaný bere během rekvalifikace šedesát procent, přičemž délka rekvalifikace není podle mluvčí MPSV stanovena. Záleží jen na úřadu práce.