Překvapivé dědictví po Blairovi

Historickým odkazem odstupujícího premiéra může být zásadní proměna země

Britský premiér Tony Blair završil 27. června téměř roční postupný odchod z politické scény. Své místo v čele vlády po deseti letech přenechal svému ministrovi financí Gordonu Brownovi. Ačkoli byl celý proces pečlivě připravovaný a zrežírovaný, Blair ani zdaleka nekončil podle svého přání. K odchodu jej totiž přinutila dlouhodobá nespokojenost členů Labouristické strany i široké veřejnosti především s jeho politikou na Blízkém východě a jejím úzkým propojením s přístupem amerického prezidenta George W. Bushe.

Deset let u moci.

Nezdar v Iráku a to, co vojenské operaci předcházelo, od konce roku 2002 nepochybně zastiňují všechny ostatní Blairovy úspěch, či neúspěchy. Rozšířený je názor, že Irák bude rozhodujícím způsobem utvářet historické vnímání doby, kdy byl u moci. Hovoří pro to dobré důvody. Existuje však mnoho oblastí, které mohou dát Blairovu dědictví zcela jiný rozměr.
Během svého pobytu v Downing Street 10 toho Blair zvládl v domácí i zahraniční politice velmi mnoho. Přímo úměrně tomu se proto objevují četné argumenty o „skutečném“ odkazu Blairových let vládnutí, ať již jde o ekonomickou prosperitu země, rychlou privatizaci veřejného sektoru či styl politiky, v němž je forma nadřazena obsahu. Jakkoli jsou tyto oblasti důležité, nejsou unikátní a Blairovo jednání v nich lze charakterizovat jako sledování a umocňování již existujících trendů. Politikou, jejíž dlouhodobé důsledky se mohou vymykat, je však proces předávání pravomocí z britského parlamentu regionálním zastupitelským shromážděním ve Skotsku, v Severním Irsku a ve Walesu.

Nejasnost kolem Iráku.

Ač bude Blair nepochybně neustále spojován s Irákem, tento konflikt zůstane zároveň vždy více Bushovou válkou. V historických hodnoceních Iráku bude hrát Blair roli statisty, byť velmi důležitého. A přestože to dnes vypadá zcela nepravděpodobně a nic tomu nenasvědčuje, může se stát, že irácká anabáze nakonec skončí dobře. Spoléhat se na to je sice naivní a odráží se v tom samozřejmě bezradnost současné americko-britské politiky v této otázce, ale vyloučit tuto možnost nelze.
Nadále se přitom bude nabízet interpretace, již před několika lety předložil Martin Amis. Blair se v celém procesu od počátku angažoval proto, aby Bush neprovedl ještě horší rozhodnutí, a tento plán mu prostě nevyšel. K tomu lze také dodat, že se Blair prostě spletl v odhadu amerických neokonzervativců. Na první pohled jsou tato vysvětlení lákavá i relativně smysluplná, ale hodnocení Blairova jednání v otázce Iráku nemusí být ani zdaleka tak jednoznačné, jak se dnes zdá.

Úspěšná domácí politika.

Postupně se navíc začne věnovat více pozornosti Blairově domácí politice a v ní je jeho pozice silná. Během květnového projevu ve svém volebním obvodu v Sedgefieldu, kde oznámil odstoupení z místa předsedy strany a definitivní datum odchodu z politiky, Blair řekl, že od roku 1945 pouze jeho vláda „o sobě může prohlásit, že zajistila více pracovních příležitostí, méně nezaměstnaných, lepší výsledky ve školství a zdravotnictví, nižší zločinnost a hospodářský růst v každém čtvrtletí“. A měl pravdu. Blairovy vlády spravovaly zemi od roku 1997 skutečně úspěšně.

Zásluhy díky cyklu prosperity.

Zásluhy v tomto směru - a nemůže být pochyb o tom, že si je Blair bude připisovat - mu sice patří oprávněně, ale pouze do jisté míry. Částečně měl Blair štěstí, poněvadž vládl v rámci delšího cyklu prosperity. Jeho základem byly zčásti reformy provedené předchozími vládami konzervativců, dílem konec studené války a takzvaná mírová dividenda. Ekonomická část programu labouristů nadto byla a je doménou Gordona Browna. Pokračovala privatizace. Poskytování veřejných služeb se dnes z velké části děje s pomocí soukromých kontraktorů, a to i ve sférách, které se dlouho zdály být takřka nedotknutelné, například ve zdravotnictví. Tento vývoj se nezamlouval a nezamlouvá především levému křídlu Labouristické strany a pravděpodobně výrazně ovlivní budoucí volbu prvního místopředsedy strany. Blairovy kroky byly sice úspěšné, ale nikoli bezprecedentní.

Nový styl.

Opakovaně se objevuje názor, že Blair vnesl do britské politiky nový styl. Ten spočívá v kladení důrazu nikoli na podstatu politiky, ale na to, jak vypadá. S pomocí vynikající rétoriky, přísné kontroly informací a jejich řízených úniků vytvořil Blair, či spíše jeho hlavní poradce pro komunikaci Alastair Campbell, nesmírně efektivní systém ovlivňování veřejného mínění. Dokázal se tak vymanit z nejedné kauzy a hlavně vyhrát troje volby - dokonce i v roce 2005, kdy již byla nevole veřejnosti týkající se Iráku velmi silná. Takzvaný spinning, tedy překrucování, ale také zamotávání politických stanovisek, zveličování úspěchů a potlačování nezdarů, doprovázelo až obsesivní sledováním průzkumů veřejného mínění. To vše doplňovalo neustálé zdůrazňování osobního přesvědčení, že jeho politika je správná. Asi největším důkazem funkčnosti i prázdnosti tohoto systému je míra, s níž se jej snaží okopírovat současný vůdce konzervativců David Cameron.

Dva politické vzory.

Právě Blairův odchod byl vrcholnou ukázkou jeho politického stylu. Nejde přitom pouze o patetické výroky na loňské výroční konferenci labouristů či na konci již zmiňovaného květnového projevu („toto je nejlepší národ na Zemi“), ale hlavně o to, jak roční kampaň postupně otupovala kritické ostří názorů na Blaira. Konec politické kariéry nelze v médiích hodnotit neustále zcela kriticky, protože veřejnost se s novou situací postupně sžívá a zvyká si na ni. Během posledního roku se proto větší pozornost věnovala Gordonu Brownovi než úřadujícímu premiéru Blairovi.
Ani Blairův politický styl ovšem nebyl jedinečný. Blair jej totiž do jisté míry převzal od bývalého amerického prezidenta Billa Clintona a politiku postavenou na deklarovaném osobním přesvědčení především od Margaret Thatcherové (v květnovém projevu Blair řekl: „Ruku na srdce, dělal jsem to, co jsem považoval za správné.“). Blair a jeho poradci dotáhli styl k větší dokonalosti, ale chaos a mrtvé v Iráku nešlo překrucovat donekonečna.

Mírový proces v Severním Irsku.

Téměř všichni pozorovatelé se shodují na tom, že Blairovým jednoznačným úspěchem byl mírový proces v Severním Irsku. V samotném Irsku je dnes Blair díky němu populárnější než v Británii. Úspěch to nepochybně byl, z historického hlediska se však může stát Pyrrhovým vítězstvím. Nikoli proto, že tento proces může zkrachovat, ale kvůli jeho důsledkům pro budoucí uspořádání britské politiky a pokračování jednotného státu. Blair se ocitl ve skutečně složité situaci. Mír v Severním Irsku byl možný pouze v rámci systému samosprávného sdílení moci v regionálním shromáždění. Když však mělo mít Severní Irsko samosprávu, bylo nutné ji nabídnout také Skotsku a Walesu.

Problematická devoluce.

Devoluce byla jednou z Blairových prvních iniciativ zahájených po volebním vítězství v roce 1997. V roce 1998 britský parlament schválil zákony, které zakládaly regionální shromáždění v Severním Irsku, Skotsku a Walesu a následně potvrdila referenda (ve Walesu bylo pro pouze 50,3 procenta voličů). Hlavním problémem není nárůst moci skotských a velšských nacionalistů, i když se to samozřejmě děje, ale fakt, že v Anglii, jejíž obyvatelé tvoří zhruba 84 procent britské populace, žádné samostatné shromáždění neexistuje. Stále častěji se objevují hlasy, že není fér, aby skotští a velšští poslanci rozhodovali o věcech veřejných v Anglii, nemohou-li Angličané zasahovat do některých záležitostí těchto regionů. Sílí samozřejmě také spory o to, kdo na koho doplácí. V průzkumech veřejného mínění se vyjadřuje většina Angličanů v tom smyslu, že chtějí-li Skotové nezávislost, nikdo jim nebude bránit. Dynamika celého procesu částečně připomíná vývoj při rozpadu bývalého Československu.

Zanikne Británie?

Situace (zatím) nehrozí zánikem Británie, jak ji známe. Objevují se však významné trendy, které leccos napovídají. Letošní květnové volby ve Skotsku kromě toho, že skončily trapnou blamáží se statisíci neplatných hlasovacích lístků, přivedly k moci tamní nacionalisty a také ve Walesu posílila národovecká a zároveň socialistická Plaid Cymru (Strana Walesu). Skotská národní strana otevřeně volá po nezávislosti, zatímco Strana Walesu o tom z volebních důvodů „pouze“ uvažuje. Blairův historický odkaz tak může do značné míry záviset na procesu, kterému se během jeho odchodu nevěnovala velká pozornost a který vede k zásadní proměně země, jejímž byl deset let premiérem.