Vypořádání soudce s dominantním věřitelem v insolvenčním řízení je pochybné
V poslední době rozvířily úvěrové i insolvenční trhy zprávy, jak se Krajský soud v Brně vypořádal s postavením dominantního věřitele v insolvenčním řízení na majetek dlužníka OP Prostějov. Rozhodující soudce totiž tohoto věřitele nejprve vyloučil z aktivního ovlivňování insolvenčního řízení kvůli jeho faktické síle, a tedy „riziku“ prosazení vlastního zájmu. A následně dokončil tvrzení tezí, že tento věřitel je s ním v podnikatelském seskupení (koncernu), protože dlužníka financoval.
Otázka úvěrového financování
Aniž bych chtěl soudci sahat do svědomí, je nutné říct, že tyto závěry nejen překvapily odbornou veřejnost, ale i otevřely otázky možného budoucího úvěrového financování. Je-li totiž financující věřitel, který si zcela očekávatelně své smluvní postavení zajistí, dle názoru soudu s dlužníkem v podnikatelském seskupení, vylučuje ho to nejen z mnoha jednání v insolvenčním právu, ale i mu to podstatně zvyšuje transakční náklady a rizika podle korporačního práva.
Má-li někdo v insolvenčním řízení dominantní postavení, protože je řádně přihlášeným dominantním věřitelem, není to problém, ale předpokládaný stav. Dominantní věřitel, většinou navíc zajištěný, je dominantním ekonomickým vlastníkem, který může z povahy věci řízení reálně ovládat. Insolvenční soud má nicméně nástroje, jak mu zabránit, aby své postavení používal například k poškození ostatních věřitelů. Tímto nástrojem však nemůže být vyloučení věřitele z faktického vlivu, navíc bez konkrétního zdůvodnění.
Fatální konstatování
Problematičtější je závěr soudu o existenci podnikového seskupení. Není sporu, že věřitel financující dlužníka má ve smluvní dokumentaci mnoho nástrojů, které mu dávají určitou míru vlivu na dlužníkův život. A není také pochyb, že ta je leckdy velká. Vždy je však projevem smluvních dohod a váže se například na existenci úvěru. Zájem věřitele se týká zajištění návratnosti jeho investice, nikoli řízení a správy dlužníkova podniku. Toto jednoduché konstatování je však fatální. Z teorie podnikatelského seskupení vyplývá, že jeho cílem je zejména snížit transakční náklady na společnou činnost více subjektů a současně jednotné a cílené řízení. Nic z toho však není součástí smluvních vazeb týkajících se například úvěru. Má-li věřitel vliv, nemá jej k zajištění řízení a správy dlužníka, ale ke kontrole své investice, a tedy i její návratnosti.
Konkurzní soud to buď neví, což není radostné zjištění, nebo to ví, což je ještě méně radostné zjištění. Trh by si však zasloužil vysvětlení, proč soudce tato opatření učinil. V odůvodnění jeho rozhodnutí to však bohužel nelze najít.
