Premiérův kuskus

Zbytečné spekulace o kurzu koruny za čtyři roky

Premiér Jiří Paroubek jistě nemá důvod dělat radost bankovní radě ČNB, která se slovními i faktickými intervencemi už několik týdnů pokouší zastavit razantní zpevňování české měny. Těch sedm lidí má drzé připomínky a nechce poslouchat. A tak jim z Maroka jejich úsilí, zrovna, když se trochu začalo dařit, zmařil několika slovy na téma, že společná evropská měna bude v Česku zavedena v roce 2010 a převodní poměr se bude pohybovat kolem 25 korun za euro. Investoři zbystřili a spekulativní obchody nabraly dech. Oni totiž světoví měnoví analytici dosud nemají příliš povědomí o úrovni kompetentnosti českého premiéra v ekonomických otázkách. Čtyřletá předpověď kurzu bývá hodně odvážná a když ji dělá člověk, který před čtyřmi lety zajišťoval pražské dluhopisy proti znehodnocení koruny nad pětatřicet korun za euro, tak by obchodník měl být poněkud opatrnější.
Nelze nicméně popřít, že premiér se trefil do většinového názoru. A v dnešní době je to, co si obchodníci myslí, podstatnější než to, jak se vyvíjí skutečné fundamentální parametry ekonomik. Nakonec o tom, že do eurozóny budeme vstupovat s podstatně pevnějším kurzem, než je dnes, určitě nelze pochybovat. Rozhodně však je třeba být velmi skeptickým, pokud jde o datum vstupu, a o úrovni kurzu se v těchto dnech vůbec nemá smysl ani pokoušet spekulovat. Ty dvě věci spolu totiž těsně souvisejí. Čím delší bude cesta do eurozóny, tím delší čas bude mít koruna na posilování. Jenže na delší cestě se také mohou vyskytnout nejrůznější zákruty a objížďky, a to může výsledná čísla fatálně měnit.
Hodně poučný, a u nás žel málo sledovaný, je vývoj diskusí kolem přistoupení prvních nových členů Evropské unie k euru. Například pobaltské země mají velký problém s inflací, která je poněkud vyšší, než stanoví maastrichtská kritéria, a evropské orgány jsou velmi striktní. Inflace musí být v normě. To je však ve skutečnosti z ekonomického hlediska naprostý nesmysl. Baltské země jsou z makroekonomického hlediska mnohem zdravější než Německo, Francie, Belgie, natož třeba Itálie. Jejich vstup do eurozóny by měl být zcela logický. Rozdíl v inflaci je dán pouze a jedině fixováním směnného kruzu národních měn na euro a souběžným dynamickým růstem, tedy reálnou konvergencí národních ekonomik ke starým zemím Evropské unie. Dramatické zvyšování výkonu i produktivity práce, které se projevuje i odpovídajícím růstem mezd, může být odkanalizováno pouze dvěma způsoby. Razatním zpevňováním kurzu, což v jejich pevném kurzovém režimu není možné, nebo vyšší inflací. Jestliže budou Evropská centrální banka a Evropská komise trvat na inflačním kritériu, trvají fakticky na tom, aby se tyto země vzdaly svého vysokého tempa v přibližování ekonomické výkonnosti a životní úrovně starým zemím Evropské unie. To může vyhovovat velkým evropským firmám využívajícím tyto země jako rezervoár levné pracovní síly, který jim při strnulosti domácích ekonomik zachovává konkurenceschopnost na trzích třetích zemí. Obyvatelům Estonska či Lotyšska to však vyhovovat nemůže. Pokud budou vlády v těchto zemích uvažovat racionálně, tak své kvapné kroky do eurozóny podstatně zvolní.
Tato diskuse je velmi inspirativní i pro Česko. My si držíme inflaci na velmi nízkých hodnotách, ale opravdu jen proto, že kurz masivně posiluje. V okamžiku, v němž bychom vstoupili do mechanismu směnných kurzů ERM2, který je předpokojem eura, a kurz zafixovali, inflace nevyhnutelně poskočí. Odhady hovoří o čtyřech, pěti, možná až šesti procentech, o něž každoročně porostou spotřebitelské ceny. I proto se nyní vyjednává o tom, že by ERM2 prošel modifikací a kurz by měl pouze dno, a nikoli strop. Tedy mohl by posilovat, ale ne oslabovat. Zda k tomu dají evropské orgány svolení, je však v tomto okamžiku nejasné. Je pak otázkou, nakolik by to mělo smysl, protože po přechodu na euro by inflace tak jako tak vyskočila. Ledaže by byl stanoven přepočítací poměr, který by ji zabrzdil. A jsme zase u stejného problému. Takový přepočítací poměr by nezabrzdil jen inflaci, ale celou ekonomiku a naši reálnou konvergenci.
Zkrátka strategie přistoupení k euru není banální záležitostí, o níž lze diskutovat mezi kuskusem a datlemi na státním výletě v Maroku. A kdyby premiér Paroubek byl ochoten se takovou diskusí vůbec zabývat a alespoň trochu problému rozuměl, odpověděl by na otázku týkající se eura, že ho přijmeme hned, jak to bude možné a vhodné. A kurz že bude takový, aby nepoškodil českou ekonomiku a její nadějný růst.