Dohodou o ochraně klimatu by vyvrcholila má politická kariéra, tvrdí místopředseda vlády
Ještě nikdy nebyl před lidstvem takový velký globální problém, jako je klimatická změna. A ještě nikdy nebyla Česku svěřena úloha evropského lídra v přípravách významného světového summitu, který by měl na tuto změnu reagovat. Vláda, která se této role navzdory světové krizi a domácím politickým rozepřím odpovědně ujala, však musela podat demisi. Z pozice ministra životního prostředí měl klimatické téma na starosti místopředseda vlády Martin Bursík.
EURO: S přijatou demisí poklesne vaše renomé pro mezinárodní vyjednávání. Co a jak budete v této věci dál dělat? BURSÍK: Pracovat nezávisle na tom, že jsme v demisi. Povinnosti, které máme, musíme dokončit. Jak dlouhou dobu na to dostaneme, nevím. Opozice měla kuráž shodit vládu, ale už nemá zájem převzít odpovědnost. Rád bych viděl, jak opoziční ministři přebírají předsednictví EU a pokračují. To se však nestane. Co nevidět přijde můj „úřednický“ nástupce. I kdybychom však dostali příležitost předsednictví EU dokončit, byli bychom v mnohem horší vyjednávací pozici než dosud. Jsem rád, že jsem klíčová vyjednávání v USA a v Japonsku absolvoval ještě s plným mandátem. Evropská agenda pokračuje navzdory domácím politickým zvratům. A proto se připravuji na neformální radu ministrů životního prostředí svolanou na polovinu dubna do Prahy. V červnu se uskuteční další rada ministrů v Bruselu. A bude klíčová, protože by se měla vyslovit k návrhům dokumentů, jež se budou projednávat koncem roku na klimatickém summitu v Kodani.
EURO: Za tu už bude odpovídat někdo jiný. Možná o tom dosud neví. Vy však víte, kdo dokumenty připravuje. BURSÍK: V Bonnu už zasedají expertní skupiny. S přípravou návrhů dokumentů skončí den před naší neformální radou. Z Bonnu do Prahy bude zřízen telemost, s jehož pomocí se ministři životního prostředí dozvědí nejaktuálnější výstupy expertů. Bral jsem tohle všechno jako vrcholnou příležitost pozitivně ovlivnit vývoj a prosazovat ambiciózní politiku Evropské unie. Jsme v Evropě s opatřeními proti klimatické změně nejdál. Máme respekt Japonska, USA, Číny, Ruska a dalších partnerů. Teď je třeba naši pozici posílit. Ještě více vtáhnout do řešení ministry financí a premiéry, aby to byla společná politika podpořená i ochotou finančně přispět rozvojovým zemím na jejich projekty. Solidarita je na místě, protože rozvinutý svět nese za tvorbu oxidu uhličitého hlavní odpovědnost a chudé státy na opatření proti důsledkům klimatické změny nemají peníze. Nyní se k velkým znečišťovatelům přidává Čína a další rychle rostoucí asijské ekonomiky, a proto budou také muset přijmout díl odpovědnosti.
EURO: Nepoklesne úměrně ke slábnoucí autoritě českého předsednictví EU ochota evropských států přistoupit na navrhované financování následků klimatické změny v chudých státech?
BURSÍK: EU je prvním společenstvím států, které se shodlo na právně vymahatelném a závazném cíli snižování emisí skleníkových plynů o dvacet procent do roku 2020. Předpokládáme, že v Kodani se k iniciativě připojí USA, Austrálie, Rusko a Čína, a proto se v tuto chvíli závazek Evropy automaticky navyšuje na 30 procent snížení emisí skleníkových plynů.
Od počátku nám však bylo jasné, že bude-li se klimatická dohoda evropských států na něčem lámat, pak na schopnosti či neschopnosti EU se dohodnout o tom, jak se členské státy podělí o financování. A také na tom, zda se nám podaří do získání finančních prostředků zapojit nejen další rozvinuté země, jako jsou Japonsko, Austrálie a USA, ale i rychle rostoucí asijské průmyslové tygry Čínu a Indii.
Na jarní radě ministrů životního prostředí se nám podařilo vyčíslit potřebný objem finančních prostředků – 175 miliard eur do roku 2030 na celosvětové snižování emisí skleníkových plynů a částku mezi 25 a 54 miliardami eur na řešení negativních dopadů klimatických změn, především v nejchudších státech.
EURO: Je nějaký způsob, jak takové objemy peněz získat? BURSÍK: Na robustním globálním trhu s uhlíkem. Za předpokladu, že se povolenky budou prodávat v aukcích. Potřebujeme, aby se další země inspirovaly v EU a převzaly do své legislativy náš systém emisního obchodování. Systémy by měly být natolik podobné, aby je bylo možné propojit. Máme ambici, aby už v roce 2015 byl trh s uhlíkem na úrovni zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Do pěti let poté bychom k tomu chtěli přizvat Čínu a Indii. Takové opatření by čelilo legitimním obavám, že výrobci ze zemí, které zavedly emisní obchodování, jsou v nevýhodě oproti konkurenci ze států, jež takový systém nezavedly. Rozdíl je v tom, že první výrobce si do ceny produktu zaúčtuje cenu povolenky, kterou musí zaplatit, a druhý platit nemusí nic, a tím ani zúčtovávat. Pokud pak vyveze zboží do země se systémem emisního obchodování, vytváří domácím výrobcům nekalou konkurencí. Říká se tomu únik uhlíku. Až vznikne globální trh s uhlíkem a země, jako jsou Čína a Indie, zavedou emisní obchodování, nebude problém s konkurenceschopností, protože všichni promítnou do svého zboží cenu uhlíku. Vznikne globální trh s uhlíkem generující finanční prostředky, které bude možné využít v zemích, jež si na to nevydělají. Jakmile se uhlík dostane na reálnou cenu, trh bude velký, stabilní a především poskytovat potřebnou informaci a orientovat hospodářství na přechod na nízkovýkonnou ekonomiku.
EURO: Jak dlouho budete moci tento proces ovlivňovat?
BURSÍK: Dokud bude tato vláda v demisi. A to dlouho nebude. Na mně to však nezáleží, to je v rukou prezidenta. Dokáži si představit, co by si přál známý klimatický skeptik. Během předsednictví EU nám nijak nepomohl. Nakonec se však ukázalo, že jeho kampaň proti klimatickým změnám vede k jediné věci – posiluje názor české veřejnosti, že je s klimatem třeba něco dělat. Proto směřuje do izolace.
Dnes nedokáži odhadnout své budoucí příležitosti. Pokud však budu mít šanci věci pozitivně ovlivňovat a vydávat energii, aby Česká republika drobným dílem přispěla k nové globální dohodě o ochraně klimatu, jejíž obsah bude korespondovat s požadavky vědy, budu to považoval za velký úspěch a v podstatě za vrchol politické kariéry.
EURO: Nebýt toho, že Poslanecká sněmovna vyslovila vládě nedůvěru, mohl jste k tomu vrcholu kráčet. Vaše strana však značně přispěla k neúspěchu hlasování. Dvě vyloučené poslankyně hlasovaly proti vám i celé vládě. A jeden hlas z oněch dvou byl rozhodující. BURSÍK: Dle mne už role těchto dvou poslankyň skončila. Z jejich zdůvodnění hlasování bylo naprosto zřetelné, že nadřazují osobní bolístky a motivace nad zájem prosazování zelené politiky. Jsem zvyklý hledat na každé negativní situaci něco pozitivního, a proto v tom spatřuji pozitivní fakt – vyčistil se vzduch. Nakonec se ukázalo, že i ODS přistoupila k vyloučení svých dvou vzpurných poslanců. Jen to udělala až po hlasování. My měli kuráž to udělat před ním. Je třeba nezaměňovat příčiny a následek. Každému je nyní zřejmé, že iniciativa a aktivita ve věci registrace nové politické strany se odehrály mnohem dříve, než jsme poslankyně vyloučili ze strany. Dělaly vše pro to, aby byly vyloučeny, aby samy odešly z klubu. Jejich chování jednoznačně poškozovalo Stranu zelených. A ta demokraticky, v tajném hlasování, většinou delegátů z celé republiky řekla: „Tohle už není možné! Jdeme od desíti k pěti nejen obrazně, ale i fakticky co do procentní podpory veřejnosti.“ To jsme nemohli dál trpět. Kdybychom byli dál takhle benevolentní a tolerantní, dostali bychom se pod pět procent a skončili.
EURO: Natolik jednoduché to však není. Strana zelených se vám začala drobit. Nejdřív se uvnitř strany ustavila Demokratická výzva, potom byla vně ní založena Demokratická strana zelených. Obě uskupení dosud samostatně existují a získávají členy. BURSÍK: Víme, kde máme velký potenciál růstu. A víme, že máme na to mít okolo deseti procent preferencí. A když jsme toho dosáhli, začaly rozbroje. Pokud nás něco nejvíce poškodilo, pak tyto vnitřní spory. To potenciální voliči netolerují: „Nedokážete-li se dohodnout uvnitř, kde máme vzít důvěru, že dokážete odpovědně řídit zemi?“ To už máme vyřešené a voličům se za to omlouvám. Zároveň cítím, že jsme se už odrazili a jdeme zase nahoru. Už nejsme pod kritickými pěti procenty, které jsou pro každou stranu psychologickou bariérou. Doufám, že tuhle etapu už máme za sebou a můžeme se zase koncentrovat na program. Vrátit politice Strany zelených určitou solidnost, věcnost, a nikoli hašteření, malicherné obtěžování veřejnosti věcmi, na které nikdo není zvědavý. Pokud lidé sledují politické dění nebo dokonce mají v úmyslu se angažovat, chtějí politické strany s nějakými ideály a cíli, jež zamýšlejí zemi někam dotáhnout. To máme. Malost a vnitřní spory nám však značně uškodily.
EURO: Do krize jste se však dostali i v koalici. Přestaly vám procházet Parlamentem zákony. Ministerstvo životního prostředí připravilo moderní a potřebný odpadový zákon, který je leckde přijímán se značným odporem. Podaří se vám jej prosadit před předčasnými volbami?
BURSÍK: Obtížně. Máme toho však mnohem víc. Například horní zákon. To je klíčová norma. Podařilo se nám předložit její novelu, přestože kompetenčně přísluší ministerstvu průmyslu a obchodu. A ministr průmyslu ji společně se mnou obhajuje, čehož si velmi vážím. Vedle nového odpadového zákona máme připravené i další normy, například omezení jízd kamionů. Během několika schůzí sněmovny jsem však vypozoroval, že vznikla blokační většina komunistů, sociálních demokratů a Bémovy části ODS, která už shodila několik ekologických zákonů. Kdyby se tuhle skupinu uvnitř ODS dále nedařilo přehlasovat, ztratilo by pro nás smysl setrvávat v koalici. Přece není možné být ve vládě a zároveň nemít prostor prosazovat klíčové zákony, které reprezentují Stranu zelených.
Je to však zároveň vizitka poslanců sociální demokracie. Neustále prohlašovali, jak jsou ekologičtí, přičemž jsou pro prolomení územních limitů těžby uhlí. Už třikrát vyřadili z programu schůze sněmovny novelu horního zákona, která by definitivně stabilizovala situaci v báňských regionech. Umožnila by totiž reálně odepsat zásoby tam, kde převažuje zájem životního prostředí nad zájmem vytěžit nerostnou surovinu. Sociální demokracie shodila i novelu zákona o hodnocení vlivu na životní prostředí. Šlo o minimalistickou verzi, kompletně projednanou na seminářích i vyjednanou s poslanci a reagující na výtky Evropské komise. Ta je připravená podat na Česko žalobu, protože nemá zajištěnou soudní ochranu účastníků řízení při proceduře hodnocení vlivu na životní prostředí. Kompletně jsme to odpracovali. Shodili to však komunisté, sociální demokraté a pražská ODS. To je jasná sociálnědemokratická vizitka. V tomhle ukrutném zápase sociální demokracie velmi ztratila, protože její ekologický profil není nulový, ale minus sto. Tím, co zatím předvedli ve sněmovně, se projevili jako strana betonářů a atomčíků. Tento profil se jim bude obtížně napravovat.
CV:
Martin Bursík (50)
Předseda Strany zelených, ministr životního prostředí a místopředseda odstupující vlády Mirka Topolánka. V letech 1990 až 1992 poslanec České národní rady - za Občanské fórum, později za Občanské hnutí. V letech 1994 až 2002 zastupitel pražského magistrátu – nejprve za Svobodné demokraty, později jako nezávislý a od 1999 KDU-ČSL. V roce 1998 ministr životního prostředí v úřednické vládě Josefa Tošovského. Je absolventem oboru ochrana životního prostředí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Otec dvou dcer.