Vybíral mezi vozy Porsche a Ferrari. Zvolil první možnost, protože v německém automobilu vidí zárodek Ledwinkovy předválečné Tatry. Nevyjíždí s ním však často. „Stává se mi, že na mně lidé hrozí, v lepším případě se mračí,“ tvrdí. Mercedesy a Jaguár, které má v garáži, už tolik nedráždí. Silná auta jsou pro něj celoživotní vášní. Tu za rok šedesátiletému Milanu Popilkovi pomáhá naplňovat firma na přepravu pohonných hmot, která dosahuje dvoumiliardových tržeb.
Vyznamenání za otočku.
Popilka vystudoval strojní fakultu – obor automobilová konstrukce. Absolvoval diplomovou prací na téma „Naftový šestiválcový motor pro Avii“. Ačkoliv chtěl po studiích kvůli k náklonnosti k historii Tatry do kopřivnického podniku nastoupit, skončil i vzhledem k tématu závěrečné práce v Avii. „Udělali tam se mnou kolečko po provozech, což mně – nafoukanému inženýrovi - hodně pomohlo,“ vypráví o začátcích své kariéry. Když padlo rozhodnutí, že se nový nákladní automobil bude vyrábět ve francouzské licenci, inženýr nesouhlasil a odešel do Ústavu pro výzkum motorových vozidel (ÚVMV).
V polovině sedmdesátých let přijal nabídku, aby přednášel na technice v Bagdádu. Na Středním východě strávil téměř deset let. Působení na univerzitě konstruktéra nebavilo, a tak začal pracovat jako šéf autoopravny. „Bohatí Iráčané si raději koupili nový vůz, než by ho nechali opravovat,“ komentuje arabské poměry. Díky pověsti zdatného technika získal Popilka pozici náměstka firmy, která budovala iráckou infrastukturu. „Dali mi takovou nabídku, kterou nešlo odmítnout,“ svěřuje se.
Další ostruhy si vysloužil v začátcích irácko–íránské války. Po mohutné irácké ofenzivě přešli vojáci sousedního státu do protiútoku a tlačili Husajnovu armádu zpět do Iráku. Ústupová cesta vedla přes hraniční řeku a jediný starý otáčecí most byl porouchaný. „Poslali mě tam jako převozníka. Most jsem zprovoznil, otočil… a vojáci ustoupili,“ vzpomíná. Zatímco Saddám Husajn ocenil čin státním vyznamenáním, československý velvyslanec v Bagdádu pro Popilku tolik porozumění neměl a postěžoval si na něj v nejvyšších patrech komunistického vedení. Když ukončil působení v Iráku, vrátil se technik do ÚVMV, kde setrval až do roku 1989.
Pomoc shůry.
Jakmile to poměry umožnily, začal Popilka podnikat. Počátkem devadesátých let musel Pražský dopravní podnik kvůli nekvalitním maďarským diferenciálům vyřadit značnou část autobusů. Konstruktér si od podniku půjčil peníze na vývoj a vzápětí sestavil rozvodovku vlastní. Ta postupně nahradila původní díly. Diferenciály zpočátku dodávala firma bez náplně, když ale strojař zjistil, že do jeho výrobků dávají technici nekvalitní olej, rozhodl se, že si obstará vlastní. „Od olejů už nebylo daleko k distribuci nafty,“ vysvětluje přerod firmy z výrobní na distribuční. Podnětem ke změně bylo pro Popilku i chování tehdy monopolního přepravce pohonných hmot – Benziny. „Menší zákazníky přezírala a nebyla pružná,“ říká o chování státního kolosu.
Díky ziskům z výroby diferenciálů koupil Popilka tahač mercedes s návěsem. Za nejdůležitější moment v historii firmy považuje ale její šéf uzavření smlouvy se společností Shell. Před jedenácti lety nabídl zástupce petrolejářů firmě Popilka, aby její cisterny zavážely první tuzemskou čerpací stanici Shellu. „Kontrakt se Shellem byl darem z nebes,“ tvrdí inženýr. Spolupráce se známou značkou přivedla další zákazníky, jako například Agip nebo Total. „Jako jeden z prvních lidí z branže pochopil význam kvality služeb,“ říká o Popilkovi generální ředitel české pobočky Shellu Pavel Šenych.
Milníkem v historii podniku byl také rok 1999. Shell tehdy uspořádal tendr na prodej vlastní distribuce, a právě Popilkovy tahače z něj vyšly vítězně. Vlastník firmy mluví ale i temnějších stránkách podnikání. „Vinou špatné platební morálky se okruh našich zákazníků zmenšuje,“ podotýká.
Slušně, ale bez rozmyslu.
Etika, která vychází z křesťanských principů, Popilkovi v současném byznysu chybí. Jako příklad uvádí přístup bývalého ředitele Komerční banky Radovana Vávry. „Pozval si mě jako VIP klienta do banky a během několika minut se bez omluvy vytratil,“ stěžuje si. Popilkovým přáním je, aby všechny firmy měly čitelný etický kodex a řídily se jím. Šéf Shellu Šenych soudí, že Popilka na základě takových zásad jedná.
Negativní dopad na podnikatelské prostředí, soudí strojař, má i působení vládního kabinetu. Jako tragédii a důsledek vlády sociální demokracie chápe Popilka skutečnost, že výsledky výzkumu veřejného mínění ukázaly přání téměř poloviny populace opět budovat socialismus. Podruhé ženatý majitel úspěšné firmy přesto věří, že jeho dva synové – se kterými spojuje budoucnost rodinného podniku – se brzy dočkají jak vzestupu české ekonomiky, tak i národní sounáležitosti. Konkrétní plány, kam chce firmu směřovat, však Popilka nemá: „Nikdy jsem k podnikání nepřistupoval se strategickým rozmyslem. Marketing v krvi nemám“.