Jeho věta Nedávejte všechna vejce do jednoho košíku se stala téměř kultovní. Měli by se jí řídit všichni investoři při správě svého portfolia. Tato poučka je nabádá k tomu, aby rozkládali investiční riziko do více oblastí. Americký profesor ekonomie James Tobin patřil podle slov svého kolegy Paula A. Samuelsona mezi nejvýznamnější makroekonomy dvacátého století. Autor šestnácti knih a více než pětiset vědeckých statí už nic nenapíše – James Tobin letos 18. března ve věku 84 let zemřel.
Do Bílého domu a zpět.
Ke studiu ekonomie Tobina přivedla recese třicátých let. Hledání příčin Velké deprese ho nakonec zavedlo na Harvardskou univerzitu, kde získal stipendium. Shodou okolností na školu nastoupil ve stejném roce, kdy John Maynard Keynes vydal své nejznámější dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz. V té době Tobin jistě nemohl tušit, že se mnohem později stane jednou z výrazných postav poválečného neokeynesiánství (ekonomický směr, který staví na myšlenkách Keynese a dále je rozvíjí). Po absolvování bakalářského programu pokračoval ve studiu Master’s Degree v oboru ekonomie. Jeho krátké působení na americkém cenovém úřadu přerušila druhá světová válka a Tobin narukoval k americkému námořnictvu. Po vítězství spojeneckých vojsk se vrátil na Harvard, aby zde studoval spotřební funkci, a za svoji práci získal doktorský titul. Akademické dráze se věnoval i nadále, avšak rozhodl se přejít na konkurenční univerzitu Yale. Roku 1955 se stal univerzitním profesorem, a to ve věku pouhých sedmatřiceti let. Nadějného ekonoma si všiml prezident Kennedy (možná to byl Tobinův článek kritizující restriktivní měnovou politiku amerického Fedu, který ho zaujal) a požádal ho, aby se stal členem sboru jeho ekonomických poradců. Ekonom však ve službách politiků dlouho nevydržel a vrátil se zpátky na Yale.
Cesta k Nobelovi.
Tobin i po svém odchodu z politického světa velice často glosoval aktuální hospodářské postoje vlády. Snažil se najít odpověď na otázku, zda má kabinet intervenovat, a narušit tak volný trh, a pokud má, tak do jaké míry. Souhlasil s Keynesem, že vláda má za určitých okolností jednat - třeba v případě velké nezaměstnanosti. V Keynesově teorii však našel určité nejasnosti a často se vyjadřoval v tom smyslu, že keynesiánské modely jsou příliš orientované na ekonomickou situaci třicátých let minulého století. Během sedmdesátých let intenzivně studoval účinky monetární politiky, deficitu státního rozpočtu a stabilizační politiky. Jeho úsilí bylo korunováno roku 1981, kdy mu byla udělena Nobelova cena za ekonomii. Nejznámější se stala právě jeho teorie portfolia, kterou charakterizoval oním pověstným příměrem o vejcích v košíku. Vycházeje z Keynesovy teorie, Tobin uvažoval pouze dva druhy aktiv – peníze a obligace. Mnohem větší důraz však kladl na vliv nejistoty na chování ekonomických subjektů. Pozornost si zaslouží i Tobinovo Q, to je koeficient, který poměřuje tržní hodnotu aktiv firmy k jejich reprodukční hodnotě. Je-li Q větší než jedna, firmy budou investovat do vlastního rozvoje spíše než do akvizice jiných firem, a naopak. Nositel Nobeloby ceny byl znám i jako kritik monetaristické teorie a z tohoto pohledu byl pro něj vděčný počátek osmdesátých let. Ta se v USA nesla ve znamení Reaganova monetaristického experimentu. Otec monetarismu Milton Friedman a jeho teorie byly Tobinovým úhlavním akademickým nepřítelem.
Potlesk ze špatné strany.
Intelektuální křídlo odpůrců globalizace se dnes velice často ohání pojmem Tobinova daň. Tuto ideu představil Tobin už v roce 1972 a její podstatou je daň na mezinárodní měnové transakce, která má odradit spekulanty od útoků na měny. Antiglobalisté věří, že zavedení této daně pomůže rozvojovým zemím, protože se zabrání finančním krizím v důsledku měnových spekulací. Převzetím své myšlenky nebyl ale Tobin příliš nadšen. „S těmito protiglobalizačními rebely nemám absolutně nic společného. Největší potlesk přichází z té špatné strany,“ řekl loni v září. Nápad se stal natolik populární, že vzniklo množství zájmových skupin (ať jsou to oni zmínění antiglobalisté anebo akademici uvažující o řešení problému světové chudoby), které se ho snaží prosadit. Na internetu lze dokonce najít i materiály s konkrétními návrhy, jak by měl mechanismus této daně fungovat (www.tobintax.org.uk). Jeden z nich vypracoval profesor Heikki Patomäki z anglické Nottingham Trent University a profesor Lieyen A. Denys z belgické Free University of Brussels. Daněny by měly být veškeré transakce na mezinárodních devizových trzích a to včetně derivátových instrumentů. Platily by obě strany obchodu (kupující i prodávající) a výše daně by se odvíjela podle aktuální pozice devizového kursu. Výběrem daně by měly být pověřeny národní státy, které by část výnosů automaticky převáděly do speciálního fondu pro pomoc rozvojovým zemím. Mezi ty, kdo dnes podporují požadavek zavést Tobinovu daň, patří třeba francouzský premiér Lionel Jospin.