Hříbky, kozáci, křemenáče, klouzci, lišky, ryzce a nejlahodnější ze všech hub oranžová muchomůrka císařská (amanita caesarea). Estragon, tymián, rozmarýn a ostatní vonné bylinky. Jahůdky, maliny, ostružiny, brusinky a borůvky. Lesní med. Křepelky, koroptve, bažanti, lesní holoubci, zajíci, králíci, kanci, srnci, jeleni. Samé pravicové lahůdky ohrožené až k vyhubení a zániku. A s nimi korek, ta důsledně pravicová ucpávka vinných lahví, kterou už asi ze čtvrtiny vinařského trhu vytlačují levicové zátky plastikové a šroubovací víčka plíšková. V nich víno nedýchá, nezraje, nelahodní a nezpívá nám tu známou radostně měkkou árii „bonk – plum plum plum plum“, bez níž je víno oloupeno o požitek smyslu sluchového. Postupující zkáza, která by se mohla vyvinout v ekologickou katastrofu, hrozí tisícům hektarů portugalských korkovníkových lesů pokrývajících třetinu portugalského venkova.
Začalo to (dostůjme své euroskeptické pověsti) dotacemi evropské zemědělské politiky věnovanými na různé zemědělské velkoprodukce, jako je kukuřice, obilí, rajčata. Na korek se zapomnělo. Majitelé půdy si rychle spočítali, na čem vydělají a na čem prodělají, a tak starých korkových dubů začalo ubývat a nahrazovaly je lány. Korkaři (pěstitelé i výrobci) z nedostatku investic nestihli zkvalitnit výrobu tak, aby korek zcela zbavili rizika plísně trichloranisol (TCA), která dává občas lahvi při chybném skladování tu nepříjemnou korkovou pachuť, ač není zdraví škodlivá. Nestačili ani výrobu zvýšit na pokrytí prudce rostoucí celosvětové poptávky po víně. Do uvolněné díry v trhu vtrhli plastikáři a plíškaři.
Vyrobit milion kusů plastiku a plíšku je mnohem jednodušší než zasadit korkovník, čekat třicet let, než dá první tlustou kůru, pečovat o její zdraví a čistotu a pak ji krájet na ty krásné kulaté válečky, které víno uchovávají v bezpečí, ale zároveň ho nechávají mírně dýchat a dovolí jeho jedinečné vůni milimetřík nasáknout a očuchnutím špuntu nám napovědět, na jaké právě otevřené víno se můžeme těšit.
„Korek,“ vysvětlují odborníci asociace portugalských výrobců korku APCOR, „izoluje proti teplotě, chvění i zvuku, je stoprocentně přírodní, recyklovatelný a biodegradabilní.“
Chraň pánbůh, že bychom chtěli plastikáře a plíškaře hanět či obchodně poškozovat, díra v trhu se něčím zašpuntovat musí. Problém je ten (bez ohledu na kvalitu vína), že necháme-li korek z trhu vytlačit, přestane se pěstovat. Po něm tam pár let možná poroste nějaká ta kukuřice, ale do desetiletí se korkovníková lesní půda (nevhodná k intenzivnímu pěstování zemědělských plodin) promění v poušť, varují portugalští ekologové. Zmizí z ní nejen ona přírodní rozkošnost těch pravicových lahůdek (vraťte se na začátek a přečtěte si je znovu, abyste si je pamatovali a plakali po nich, až nebudou), nýbrž i magnet deště a odsavač kysličníku uhličitého udržující zemi zdravou a život na ní svěží a radostný. Zmizí několik stovek druhů krajinu krášlícího ptactva, hmyzu, květinek. Zmizí stovky bylinných léků a vůní.
Portugalské korkovníkové lesy, vydávající přes polovinu světové korkové produkce (ostatek dává Španělsko, Francie, Itálie, Maroko, Alžírsko a Tunisko), pro Evropu znamenají „totéž, čím jsou pro Jižní Ameriku amazonské pralesy“. Vysvětlují publikace WWF (The World Wide Fund for Nature), celosvětové organizace monitorující stav přírody. Na čtverečním metru v nich prý najdete až 135 druhů rostlin. Bude-li přechod z korku na plastik a plíšky probíhat dnešním tempem, do deseti let by prý mohly zaniknout dva miliony hektarů korkových lesů, což je rozloha poloviny Švýcarska a tři čtvrtiny existujících korkovníků. (Citujeme stále WWF a ptáme se, kde je Greenpeace, že má čas mrhat časem na jakémsi brdském radaru). Hodně na tom nesou vinu supermarkety, které čím dál víc nutí vinaře zátkovat plastikem. Ztráty z lahví vína nakaženého korkovou plísní jsou prý větší, než je komerčně zdrávo. S tím by donedávna musel souhlasit každý, kdo kdy vylil „korkovité“ víno, na které se tolik těšil.
Už nemusí. Asi šedesátka velkých majitelů korkovníkových lesů se před deseti lety sdružila do konsorcia zvaného Equipar, které s investorským partnerstvím americké firmy The Cork Supply zavedlo nové techniky včetně okamžitého odvozu sklizené korkové kůry do nejmodernějších výroben (místo dřívějšího několikaměsíčního skladování v lesích), důkladného několikerého praní ve vařící vodě a přísných laboratorních kontrol. Do roku 2006 dosáhli u špuntů stoprocentní čistoty a nulové plísně.
Takže my všichni pravicoví jedlíci a pijani bychom měli uposlechnout výzvy WWF a vést osobní neúprosnou kampaň za návrat korkových špuntů. Tím, že lahve špuntované jinak než korkem přestaneme kupovat a budeme důsledně odmítat. A představovat si, že každým nekorkovým závěrem přispíváme k zániku toho všeho, co si ještě jednou s labužnickým slintáním přečtěte na začátku.
ČLÁNKY DO MAILU