Za jedenáct let se podmínky pro drobného podnikatele změnily k horšímu Sice jsme se zadlužili, ale první velký odliv zákazníků do supermarketů jsme přežili. Je to úspěch, nebo je to nezdar? Takhle nějak se sám sebe ptá majitel jedné samoobsluhy v centru Prahy Karel Vávra.
Za jedenáct let se podmínky pro drobného podnikatele změnily k horšímu
Sice jsme se zadlužili, ale první velký odliv zákazníků do supermarketů jsme přežili. Je to úspěch, nebo je to nezdar? Takhle nějak se sám sebe ptá majitel jedné samoobsluhy v centru Prahy Karel Vávra. Nicméně touto řečnickou otázkou prozatím jeho vyprávění o jedenácti letech podnikatelských vzestupů a pádů končí.
Zažil tučné roky, teď se pomalu sbírá z let hubených. Proto si onu otázku, zda je to úspěch nebo nezdar, pokládá často. Všechny možné karamboly, které mu podnikatelský osud postavil do cesty, totiž sice nějak přežil, ale jen za cenu vysokých osobních obětí. „Podnikám jedenáct let. Obchod je dvakrát tak velký, než byl na začátku. Ale tržby jsou stejné jako před sedmi lety. Jsem teď zadlužený. Ale udrželi jsme se, zadluženost firmy se pomalu snižuje, dokonce pozoruji náznaky oživení. Ale rozsypal se mi rodinný i osobní život. Člověk pořád něco řešil a třeba na děti jsem neměl prakticky čas. Pořád jsem to odsouval, říkal si, že ještě tohle a pak už opravdu. A najednou bylo pozdě,“ vystihuje ve zkratce Karel Vávra podstatu té otázky, na niž je nesnadné odpovědět. Ono prostě asi záleží na nátuře. Někdo jiný by třeba na jeho místě obchod zavřel už před dvěma roky, možná ještě dřív. Možná - a možná taky ne.
Možná uteču do Irska
Karel Vávra provozuje v Praze samoobsluhu potravin na rohu ulic Francouzská a Urugauyská, nedaleko náměstí Míru. Patří k těm - skoro se chce napsat prehistorickým - živnostníkům, kteří začínali prakticky bezprostředně po revoluci. Vlastně v době, kdy Václav Havel poprvé nesměle vyslovil, že by to tady mohl být spíš kapitalizmus než nějaký ten zase reformovaný socializmus. Obchod pana Vávry, včetně zázemí, se za těch jedenáct let rozrostl na zhruba pět set metrů čtverečních. Je rozdělen na samoobsluhu, pultový obchod s nápoji a rychlé občerstvení. „To ale jen pronajímám,“ podotýká, aby snad nevznikla nějaká mýlka. I tak ale zaměstnává čtrnáct lidí na hlavní a tři na vedlejší pracovní poměr, kteří si tu v průměru vydělají okolo deseti tisíc korun. „Lidí mám ale pořád málo. Nikdo to nechce dělat. Na jednu stranu je to dřina, na směny, a na druhou stranu se těch peněz prostě v maloobchodě víc nevydělá,“ vypočítává živnostník Vávra, proč má o nové zaměstnance takovou nouzi. Zrovna teď se mu chystá utéci jeden z jeho zaměstnanců, který to s ním táhne od samotného začátku. Daniel Janko uvažuje o vycestování do Irska, že by se tam živil nějakou námezdní prací, třeba v zemědělství. Spolu s majitelem se na sebe dívají smutně a rozpačitě. Právě když dojde řeč na tento plánovaný odchod. „Práce tady mě baví, jsme kamarádi. Ale tíživá finanční situace mě nutí, abych vyrazil za lepším výdělkem,“ vysvětluje zaměstnanec Daniel Janko a majitel potravin Karel Vávra chápavě pokyvuje hlavou. „Samozřejmě mě to štve, že mi utíká člověk, se kterým jsme tady prožívali dobré i zlé. Ale bránit mu nemůžu. Musím to chápat, potřebuje lépe zabezpečit rodinu,“ říká Karel Vávra a žertem si přisazuje, že by třeba mohli do toho Irska utéci spolu.
Vedu svačinový obchod
To je ale skutečně jen žert, protože podsaditý Karel Vávra, který má těsně před čtyřicítkou, nevypadá na někoho, kdo by utíkal z boje. A jeho samoobsluhu ještě čeká ne jedna bitva. Stále víc musí odolávat nájezdům super a hypermarketů, musí čelit odlivu zákazníků, kteří stále víc vyhledávají nákupní zóny na perifériích. „Říkám, že se mi z toho stává svačinový obchod. Lidé nakupují jen zboží denní nebo rychlé spotřeby. Jen vezměte, že průměrná výše nákupu je nyní sedmdesát korun, na víkend tak stovka - to je přece svačina,“ vysvětluje Karel Vávra, proč si pro svůj obchod vymyslel název svačinový. Kromě úbytku zákazníků je problémem fakt, že klientelu samoobsluhy ve Francouzské tvoří ponejvíce důchodci, kterých bylo a je zhruba šedesát procent. „Za prvé nemají peníze. Za druhé mají čas. Mají přehled, co kde stojí a objíždějí si nejlevnější ceny. Dokonce si myslím, že to je pro důchodce i určitý druh zábavy,“ uvažuje ve své kanceláři podnikatel Vávra a dodává, že další nepříjemností pro jeho podnikání jsou dnes už velmi dobře zásobené vesnické obchůdky. „Celá řada důchodců, zdejších domorodců, dnes už žije podstatnou část roku mimo město, tam je pro ně levnější režie. O ty jsme přišli docela. Stejně jako o ty lidi z centra města, kteří jezdí na chalupu na víkend. Proč by tahali velký nákup už z města, když se můžou zastavit cestou v hypermarketu? A mnohdy si tam zrovna udělají i větší nákup domů,“ uzavírá Karel Vávra letmý výčet důvodů, kvůli kterým se po jedenácti letech podnikání ocitl na samotné hranici bytí a nebytí.
Vyčítal bych si, že jsem to nezkusil
Živnostník Vávra se sice narodil na Starém městě, ale jak sám říká, pamatuje si, že odjakživa bydleli s rodiči na Smíchově. Mičudu ovšem jako malý kluk honil za Horní Měcholupy. Jako student vždy prospíval vcelku dobře, v Praze vystudoval gymnázium, pak se přihlásil na vysokou školu chemicko-technologickou. „Ale vlastně už na gymplu se nám narodila Kačka a posléze jsem zjistil, že jako student rodinu neuživím. Ze školy jsem tedy odešel a pracoval u balíků jako pošťácký řidič,“ popisuje svůj přechod z bezstarostného studentského života do reality Karel Vávra. Ovšem když se blížila vojenská služba, a to byly tehdy dva roky drsného odloučení od rodiny, rozhodl se změnit zaměstnavatele a nastoupil do národního podniku Mitas, kde se vyráběly pneumatiky, jako dělník. „Nabídli mi, že budu mít vojnu jen pět metrů. Sice jsem jezdil po montážích, ale daly se tam na tu dobu vydělat docela slušné peníze,“ říká Vávra a pokračuje, že tam vlastně vydržel téměř až do listopadu 1989. Hned po revoluci, už v devadesátém roce, se pustil do podnikání. Začal na stejném místě jako celá řada dnes úspěšných a vážených podnikatelů - na Karlově mostě. „Kamarád výtvarník mi řekl, jestli bych nechtěl prodávat jeho grafiky. Tak jsem mu kývl,“ vzpomíná Karel Vávra na své první obchodnické krůčky a pokračuje, že ale pak už měly věci rychlý spád. Tetě v roce 1991 vrátili v restituci dům ve Francouzské ulici, v jehož přízemí byly potraviny. Dohodl se s ní, že by si obchod od ní pronajal. Společně s jedním svým známým, který měl s maloobchodním prodejem zkušenosti a který v rámci malé privatizace už provozoval elektro a železářství ve Strašnicích, založili společnost a pustili se s vervou do podnikání. Karel Vávra, který tehdy neměl o provozu samoobsluhy byť i jen tu nejmenší reálnou představu, to po letech komentuje velmi lapidárně. „Říkal jsem: vzít nebo to nevzít? Ale okamžitě jsem věděl, že bych měl do konce života výčitky, že jsem to nezkusil.“ Nakonec se následující čtyři roky pro Karla Vávru staly asi jeho jedním z nejúspěšnějších životních období.
Měl jsem kliku na mančaft
Samoobsluha, proti dnešku tehdy ještě poloviční a se zázemím ve vedlejším domě, se rozjela dobře. Bez úvěru, jen s padesáti tisíci v hotovosti, kterou rychle otáčeli ve splatnosti faktur. K tomu tetička udělala svému synovci a jeho společníkovi na centrum města solidní cenu a prodejna navíc ještě těžila i ze zavedeného místa, na které byli zákazníci zvyklí. Navíc obchodů tenkrát ještě tolik nebylo a konkurence nebyla tak veliká. Jako společnost se začali rozrůstat a ke dvěma firemním obchodům přibyly během necelého roku ještě dvě prodejny elektroniky. Ovšem nedlouho nato se společníci dohodli, že se rozejdou. Prý rozchod vyřešili v klidu a bez zbytečných emocí. „Za prvé se těžko kloubily ty sortimenty a pak hlavně jsme zjistili, že sice máme stejný cíl, ale každý si představujeme jiný způsob, jak se k tomu cíli dobrat,“ vzpomíná na svůj první podnikatelský zlom Karel Vávra. Zůstal sám. Respektive zůstal s týmem, na který nedá dopustit. Tvrdí, že v tomhle ohledu se nachomýtl k pořádné porci podnikatelského štěstíčka. „Sehnal jsem vedoucího prodejny Liběnka, to byl tenkrát Pramen, i s celým personálem. Se zaběhnutým a poctivým mančaftem. I když to jsem docenil až mnohem později, jak obrovskou kliku jsem měl. Obrovskou,“ chválí Karel Vávra své zaměstnance a fakt je ten, že s nimi má dobré vztahy. Tu se zastaví, přátelsky obejme, popovídá si, zažertuje. Atmosféra je v jeho obchodě příjemná. Žádná křeč. Samoobsluha otevírala tenkrát denně od půl sedmé ráno do sedmi večer, v sobotu jen do dvanácti. O prodej se staralo čtyřiadvacet zaměstnanců a šest učňů. Na tehdejší rušné ulici, a dlužno dodat, že Francouzská a Jana Masaryka v první polovině devadesátých let byly jedněmi z nejfrekventovanějších ulic v metropoli, dosahovala Vávrova samoobsluha na denních tržbách sto třicet tisíc korun. V době, kdy se průměrná výplata pohybovala pod úrovní pěti tisíc korun měsíčně.
První úvěr, první leasingy
Milion korun úvěr, dvaačtyřicet tisíc měsíční splátka, na dva roky. Tak to vypadalo, když se Karel Vávra rozhodl po dvou letech podnikání vzít si první půjčku. Důvod: přestavba zázemí prodejny, které měl do té doby pod byty sousedního domu. Dohodl se s tetou a z malého bytu 1+0, s okny do boční Uruguayské ulice, vybudoval výkup lahví s novým výtahem do sklepních skladů. To vše během tří měsíců za plného provozu. „Vzít si tehdy úvěr nebyl problém a navíc nám šel obchod vynikajícně. Banka dávala maximální dobu splácení čtyři roky, ale to jsem si propočítal, že bych platil na úrocích zbytečně moc. Proto jsem vzal úvěr jen na dva roky,“ říká Karel Vávra a zároveň přiznává, že tehdy po rekonstrukci udělal svou první vážnou podnikatelskou chybu. „V té době šly obchody slušně, tak jsem si říkal, že naproti, co je dneska textil, udělám nový výkup lahví a nápojový obchod. Špatně. Myslel jsem si, že se tam bude dosahovat mnohem větších tržeb, ale bylo to stejné, jako když jsme to vykupovali tady v Uruguayské. Ani jsem si nedovedl představit, jaký vliv na rozhodování zákazníků bude mít jen pouhé přejití široké silnice s tramvajovým pásem,“ hodnotí dnes kriticky Vávra svůj první nezdar a zároveň přiznává, že celý tenhle špás ho jen ve vybavení přišel na půl milionu korun. Na pozadí tohoto nepříliš vydařeného záměru pak hodnotí jako úsměvnou epizodu problémy s mražením a chlazením. Nicméně i to ale považuje za chybu, za daň, kterou musel jako začátečník odvést. „Nakoupili jsme mrazicí boxy, s motory nahoru. Když byly jen dva, bylo to v pohodě. Ale v okamžiku, kdy se dokoupily další, nastal problém s cirkulací vzduchu. A tak se musela koupit ještě drahá klimatizace,“ vzpomíná Karel Vávra na tohle škobrtnutí s úsměvem. O tom, že se i přes podobné výstřelky dařilo, svědčí fakt, že po třech letech provozu se pustil do další, už mnohem náročnější rekonstrukce prodejny, která formou úvěru a leasingu nového vybavení přišla na zhruba pět milionů korun. „Že to byl dobrý tah, se ukázalo prakticky ihned. Ze sto třiceti jsme zvedli denní tržbu o pětačtyřicet tisíc korun,“ dokládá to pražský živnostník čísly. Rekonstrukcí přibyl jeden pokladní blok a další mrazicí a chladicí boxy, prodejní plocha se zvětšila o třetinu, dohromady se prostory provozovny téměř zdvojnásobily až na dnešních pět akrů. Samozřejmě ruku v ruce s těmito kroky se rozšiřovala prodejní doba.
První rána: rekonstrukce metra
Svůj byznys Karel Vávra propočítal tak, že se mu vložené investice do čtyř let vrátí. Že splatí dluhy a firma začne produkovat významnější zisk. Přes tyto jeho podnikatelské plány ovšem přejel vlak. V květnu 1997 začala ve stanici metra trasy A na náměstí Míru rozsáhlá rekonstrukce nástupiště a kolejiště, s plánovaným časovým horizontem deset měsíců. „To byl veliký zlom. Lidé si našli jiné trasy, tržby klesly denně o šedesát tisíc. Energie stejné, nájem stejný, výplaty zaměstnancům stejné,“ vzpomíná s hořkostí podnikatel Vávra a smutně dodává, že zhruba v té době doplatil poslední splátky. Aby ale podnik nepadl na kolena, musel se zadlužit nanovo. A jak říká, propouštět nemohl, protože má za lidi odpovědnost. „Tak jsem si říkal: léto bývá stejně špatné, pak přijde podzim, nějak to překleneme. I zima bývá špatná. A dávat výpovědi s odstupným, to by vyšlo akorát do března, finančně by to vyšlo nastejno, a ještě bych pak měl problémy se sháněním nových lidí,“ popisuje svou taktiku, díky níž udržel v práci víc než dvě třetiny lidí. Navíc mu tenkrát nakonec pomohla i teta s nájmem a řada dodavatelů s prodlouženými splatnostmi faktur.
Druhá rána: nástup supermarketů
V květnu 1998 skončila rekonstrukce stanice metra. Tým kolem podnikatele Vávry si oddechl a předpokládal, že to nejhorší má za sebou. Ovšem to nejhorší mělo teprve přijít. Tržby se na původní úroveň nevrátily. „Rekonstrukce metra zastínila nástup supermarketů a celkovou změnu chování zákazníků. Samozřejmě, že jsem četl, že trend nakupování ve velkých obchodních domech čeká i český trh, ale nepředpokládal jsem, že dojde k tak masivnímu odlivu,“ komentuje Karel Vávra nástup nepříjemné konkurence, s nímž se finančně vyrovnává dodnes. Navíc na celkovém propadu se podepsaly už výše zmíněné faktory. Nadto s nástupem super a hypermarketů zkrachovala na dříve rušné ulici celá řada dalších drobných živností, kvůli kterým si lidé dřív plánovali do těchto míst cestu. Živnostníci buď své živnosti nechali úplně, nebo se přestěhovali za svými zákazníky do velkých nákupních center. Na Francouzské zbyli poslední tři mohykáni - potraviny, drogerie a hodinář.
Krizový plán a cesta z dluhů
Dluhy živnostníka Vávry se vyšplhaly ke čtyřem milionům korun. Žádná banka mu nechtěla poskytnout jakýkoliv překlenovací úvěr. Jeho podnikání začalo bloudit v začarovaném kruhu. Klientela se zmenšovala. Zboží se netočilo a leželo v něm zbytečně moc peněz. Proto se nemohly nakupovat a nabízet novinky. Lidé byli nespokojení a odcházeli. Po roce trvání téhle mizerie Karel Vávra pochopil, že je příliš slabý na tuhle bitvu a vstoupil do družstva Eso market, které sdružuje české majitele potravin. Společně si mohou dohodnout u výrobců a dovozců lepší ceny, lepší splatnosti, společně mohou pořádat letákové akce s nabídkami akčních cen. V tomto sdružení navíc ještě fungují dva velkoobchody. Obchodní strategie družstva přibližuje české majitele potravin cenám alespoň těch nejdražších potravinářských řetězců. A to Karlu Vávrovi otevřelo prostor pro pokus o restart své firmy. „Řekl jsem si: nebudu se ohlížet na možnosti, ale prostě to v obchodě musí být. Zákazníka mé problémy nezajímají,“ vypráví o svém tancování mezi hadími vajíčky. Zároveň totiž stanovil finanční plán, podle kterého firma platila své závazky podle důležitosti ve vztahu k zákazníkovi. Nejdříve samozřejmě dodavatelům, na opačném konci pak byly třeba odvody do státní kasy. Dnes je otevřeno nonstop, na regálech a pultech najdete sedm tisíc položek, včetně doplňkové drogerie a drobností do domácnosti. Samozřejmě zde praktikují věrnostní program. Cokoliv lze udělat pro spokojenost a pohodlí zákazníka, to personál samoobsluhy udělá. Byť se to mnohdy ne úplně vyplácí nebo dokonce se na něčem i prodělává. To jsou třeba stravenky nebo platební karty, pomocí kterých můžete u Vávrů zaplatit. Pro zákazníka nesmírné pohodlí, pro firmu ztráta zhruba pěti procent z každé operace. Jen tohle stojí firmu měsíčně zhruba sedmdesát tisíc korun. Nicméně restart se zřejmě podařil, oživení se dá vypozorovat. Ze čtyř milionů dluhů se podařilo už jeden a půl splatit, firma jako taková, i když je vysoce zadlužená, vykazuje už delší dobu ziskovost. Je to vyhraná bitva, ale zatím ještě ne válka.
Musím se věnovat rodině
Podnikání stojí nervy a nezdar se obvykle promítne i do atmosféry v rodině, to zní už málem jako omšelé klišé. Přesto právě s tímhle se potýkal a potýká i Karel Vávra. „Ty roky byly hektické. Člověk chodil domů utahaný, mrzutý. Buď jsem neměl na rodinu čas, nebo jsem to pořád odkládal a odkládal, až najednou bylo pozdě. A ty děti vás nejvíc potřebují, když jsou malé. Jako větší už mají svůj svět a vás tolik nepotřebují.“ Smutným dokladem jsou fotografie obou potomků z prvního manželství na nástěnce v jeho kanceláři. První manželství, ze kterého má dvaadvacetiletou dceru a třináctiletého syna, skončilo. Ani se mu to nechce moc popisovat, říká jen: „Táhlo se to tři roky a k tomu oficiálnímu aktu rozchodu došlo před rokem.“ Dnes žije Karel Vávra v družstevním bytě na Barrandově s novou ženou, se kterou má pětiletého syna a dva starší kluky, které vyženil. Snaží se věnovat rodinnému životu mnohem víc, proto mu to tentokrát v manželství klape. Spravedlivě dělí čas mezi práci a domov, z prodejny odchází kolem páté, což u něj dříve bylo dost neobvyklé. Také se více věnuje sobě a vlastním zálibám. „Jsem Slávista,“ říká hrdě. „Po tátovi, jak se to tak dědí v rodinách. I když tuhle mi ten malý, pětiletý, nevím kde na to přišel, řekl, že on je Sparťan,“ kroutí hlavou Karel Vávra, ale podle všeho se malému dostane patřičného vysvětlení a rodičovského vedení „správným“ sešívaným směrem.
Rovné podmínky pro české podnikatele
Větší orientace na rodinu jakoby u Karla Vávry naznačovala, že je sice připraven bojovat o svou prodejnu do posledního dechu, ale zároveň že se od ní psychicky odpoutává. Aby to při případném kolapsu pro něj už nebyla taková osobní rána. Navíc už je poučenější a realističtější. Vidí, že zdejší politická garnitura preferuje větší zahraniční celky před menšími domácími obchodníky. Mimochodem to nese jako velkou křivdu. „Je jasné, že ten trend je v celé Evropě. Že budou lidé nakupovat víc ve velkých obchodních domech. Ani nevolám po tom, aby se jim házely klacky pod nohy. Ale ať jsou alespoň stejné podmínky. Ať se naši politici snaží o stejné podmínky v podnikání. Já vím, že to vypadá hezky - vytvořili čtyři sta nových pracovních míst. Ale ono zároveň zkrachuje dvacet prodejen v okolí a o část svého byznysu přijdou i jejich dodavatelé, kteří třeba také někoho propustí, a najednou to dohromady taky dělá čtyři stovky. Ale propuštěných,“ rozčiluje se podnikatel a zároveň dodává, že zrovna teď se o pár bloků dál chystá Ahold otevřít Alberta. Prozatím tento záměr překazil magistrát. Rozhodnutí stavět supermarket ve dvoře bytových domů je totiž ve flagrantním rozporu s územním plánem. Karel Vávra ale upozorňuje na článek v Novinách Prahy 2 vydávaných radnicí. V něm zástupce Aholdu uvádí, že: „Chyby, které jsou jejich projektu a vydanému stavebnímu povolení vytýkány, nejsou takového rozsahu a závažnosti, aby nebylo možné je odstranit přípravou příslušné úpravy projektu přestavby uvedených objektů a bylo možné pokračovat ve stavebním řízení, jehož výsledkem bude vydání stavebního povolení.“ Přeloženo do srozumitelné češtiny: nějaké „řešení“ se přes kolizi s územním plánem najde.
Malí proti velkým
Nicméně, supermarket v bezprostřední blízkosti Vávrovy samoobsluhy dřív nebo později vyroste. Výstavba konkurenčního obchodu Karla Vávru samozřejmě klidným nenechává, i když se ho nebojí. Navíc tvrdí, že stejně jiný sortiment by tady prodávat nemohl. „Měl bych prodávat textil? Lidé kupují buď v hypermarketech, P nebo u Vietnamců. Nebo snad elektroniku? To je totéž,“ vysvětluje, proč hodlá zůstat u pro něj osvědčených potravin. Ovšem překvapit vlastní invencí mnoho nemůže. Rozšířit nabídku už jednoduše nejde, protože je limitován prodejními metry. Navíc, když už přibírá nějakou novinku, musí to být novinka, na kterou je v televizi reklama. „Zákazníci se hodně řídí podle reklamy. Třeba tady mám na ukázku novou stolní vodu,“ ukazuje na PET láhev, která stojí mezi dodacími listy a objednávkami na stole. „Přišla babička a že prý jí ty vody všechny přijdou moc drahé. Tak jsme jí zkusili nabídnout tuhle vodu, na kterou ale reklama v televizi není. I když je o pět korun levnější, nevzala si ji. Protože ji prostě nezná.“ Z podobného ranku je další potíž, na kterou takovýto obchodník solitér naráží. Když je v televizi reklama na nějaký nový výrobek, lidé se po něm obyčejně ptají. „A já jim musím říkat, že ho prostě zatím nemám. Dodavatel mi totiž řekne, že to musí dávat přednostně do smluvních řetězců. Protože v nich si výrobci nebo dovozci platí regálné, platí si za umístění svého výrobku. A kde si za ten výrobek zaplatí, tam si ten výrobek na sebe a na svou reklamu musí vydělat,“ vysvětluje Karel Vávra strategii vzájemného propojení velkých firem, proti kterému se nedá nic dělat. „Když bych si já dovolil nějakému výrobci říct: u mě budete mít takové a takové regálné, tak se mi vysměje,“ a hranu dlaně zaboří do předloktí ruky, kterou vztyčí v ono známé „mám tě v paži“. Tak moc by se mu prý výrobce vysmál. A tak se snaží po svém, živnostnickém. Dohodne se s pekařem a nabídne zákazníkům zpestření v jiném druhu pečiva, jiném druhu chleba. Nebo se dohodne s menším řeznictvím a nabízí jejich masné výstřelky. To je jedna z předností menších prodejen potravin, kterými mohou konkurovat velkým řetězcům. V drobných zpestřeních, domáčtější atmosféře, příjemném a vlídnějším vystupování personálu. Přesně na tohle nyní Karel Vávra vsadil. A teď si zkuste sami odpovědět na jeho otázku: Je to úspěch nebo nezdar?
Karel Vávra, podnikatel
39 let, podruhé ženatý, pět dětí, z toho dvě z prvního manželství, slávista podniká od roku 1990, od roku 1991 provozuje samoobsluhu potravin ve Francouzské ulici v Praze od května 1999 je členem družstva Eso market, které sdružuje české majitele prodejen potravin
