Příběh o dvou hříšnících. Jak banka Goldman Sachs pomáhala Řekům lhát

23. 8. 2015

Jaber George Jabbour je svého druhu renesanční člověk. Utekl z rodné Sýrie, v Británii vystudoval práva, vynalezl – a nechal si patentovat – vlastní fonetickou abecedu a v barvách britské Konzervativní strany se pustil do politiky; ve třiatřiceti letech má za sebou tříleté angažmá u investiční banky Goldman Sachs (GS) a dnes vede vlastní firmu Ethos Capital.

Poslední dvě položky jeho barvitého životopisu spolu souvisejí. Coby bankéř u Goldmanů se naučil rozumět finančním derivátům a způsobu, jímž banka tyto produkty používá při jednání s méně zběhlými obchodními partnery. Když jej z GS v roce 2009 propustili, začal tyto znalosti používat po svém: radil vládám, jak se v první finančnické lize bránit uzavírání smluv jen zdánlivě výhodných.

V červenci oslovil svoji dosud největší rybu: řeckou vládu. Nabízí, že jejím jménem podá na banku Goldman Sachs žalobu kvůli způsobu, jímž si jeho bývalý zaměstnavatel vedl, když v prvních letech 21. století pomáhal Řecku zakrýt skutečný stav veřejných financí. Více než deset let starý příběh tak znovu poutá mezinárodní pozornost, mimo jiné proto, že na světlo neustále vyplouvají jeho nejrůznější detaily.

Sexy historka

Právě o detaily jde v onom příběhu, jejž současný šéf řeckého úřadu pro státní dluh Spyros Papanikolau popsal jako „velmi sexy historku o dvou hříšnících“, více než o co jiného. Kontury jsou zřejmé: na přelomu tisíciletí měla řecká vláda co dělat, aby se její země tak či onak vešla do maastrichtských kritérií pro přijetí společné evropské měny. Problémy znějí dnešnímu čtenáři povědomě: rozpočtový deficit ve výši čtyřnásobku povolených tří procent, celkový dluh zhruba dvojnásobný.

Za premiéra Kostase Simitise (1996 až 2004) dosáhli Řekové jistého stupně virtuozity v klamání evropských úřadů; jednou například z účtů úplně vynechali armádní rozpočet, aby červená čísla nebyla moc vysoká. V roce 2000, těsně před přijetím eura, potřebovali nutně dvě věci: zaprvé hotové peníze, zadruhé zbavit se alespoň části dluhů, aby jejich evropští partneři viděli, že země jde správným směrem.

Nabídka banky Goldman Sachs přišla na podzim roku 2000 jako na zavolanou. Objevila se v podobě Addy Ludiadisové, razantní řecké rodačky s britským finančním vzděláním, jež tehdy vedla divizi Goldman Sachs pro obchod s měnami, cennými papíry a komoditami. Za Řeky s ní jednal šéf úřadu pro státní dluh Kristoforos Sardelis – a jak později sám přiznal agentuře Bloomberg, vůbec neměl ponětí, co se na něj chystá.

Sardelis i jeho nástupce Papanikolau tvrdí, že Atény prostě nerozuměly tomu, k čemu se zavazují. V každém jiném oboru by to znamenalo redefinici pojmu příčetnost.

Ludiadisová nabídla Aténám prima kšeft, kterému se v příslušných kruzích říká cross-currency credit swap. Jeho podstatu je nejjednodušší popsat příkladem. Britská firma bude chtít dělat byznys v Japonsku, ale nebude mít dobrý přístup k tamním úvěrům.

Půjčí si tedy na pět let miliardu jenů od spřátelené japonské firmy; sama jí naopak půjčí ekvivalent v librách. Dvakrát ročně si oba dlužníci/věřitelé navzájem splácejí úroky ze svých zrcadlových dluhů podle dohodnutých sazeb pro tu kterou měnu. Po pěti letech si vypůjčené částky vrátí a jdou každý po svém.

Až sem na tom není nic divného – a také by to Řekům moc nepomohlo. Goldman Sachs však transakci (jejíž kompletní výši dosud veřejnost nezná) obohatil o nestandardní prvky, díky nimž je příběh „sexy“. Zaprvé Ludiadisová nabídla Řekům tři roky odkladu prvních splátek. Zadruhé půjčila Řekům eura za fiktivní nižší kurz. Jinými slovy, Atény dostaly do ruky minimálně o miliardu eur více, než podle platného kurzu vůči dolaru dostat měly. Co za to? Celkem šest set milionů dolarů. Sardelis se navíc musel zavázat, že se nepůjde nikam přeptat, jestli je to dobrá nabídka, či nikoli, jinak ji Goldman okamžitě stáhne.

Zatřetí, co je nejdůležitější, kus řeckého dluhu (podle Bloombergu 1,6 procenta) touto operací účetně zmizel. Jak to? Umožnila to maastrichtská pravidla svou nelogickou klasifikací finančních úkonů; zatímco běžná půjčka by se objevila pod kolonkou „dluh“, cross-currency swap lze uvádět pouze jako „transakci“, která se v dluhu bůhvíproč neobjeví. V podstatě šlo o to, že Řekové dostali do ruky peníze, s nimiž mohli volně nakládat, ale jejich vlastní závazek (splatný původně do roku 2017) v účetnictví nefiguroval. Ejhle, dvě a tři čtvrtě miliardy eur bylo na světě. Evropské úřady Řeky poplácaly po osmahlých ramenou a drachma šla do stoupy; vítej, euro.

Řecké 11. září

Zanedlouho však přišlo 11. září a po něm prudký propad světových burz, větší poptávka po státních dluhopisech, a tím pádem propad jejich výnosů. A protože sazba, podle níž mělo Řecko splácet Goldmanům svoji část dluhu, se odvíjela právě od výnosů dluhopisů, začali Řekové masivně tratit. Na jaře 2002 tedy požádali Goldmany o změnu podmínek transakce.

Banka jim vyhověla, navázala ovšem výši splátek místo na dluhopisy na výši inflace. Výsledek byl pro Řeky ještě nevýhodnější než původní stav: do roku 2005 dosáhl jejich dluh u GS astronomické výše 5,1 miliardy eur. (V kontextu stamiliardového řeckého dluhu to nevypadá jako mnoho, ale je to ilustrativní.) V tu chvíli se Goldman Sachs pohledávky zbavil prodejem Řecké národní bance.

Co z toho plyne? Sardelis i jeho nástupce Papanikolau tvrdí, že Atény prostě nerozuměly tomu, k čemu se zavazují. V každém jiném oboru by to znamenalo redefinici pojmu příčetnost, ale vysoké finance jsou holt vysoké finance. Bývalý ministr obchodu USA Robert Reich, jenž se ani tolik nezabývá Řeckem, jako má pifku na Goldmany, píše, že banka podobně naložila s mnoha svými státními/obecními klienty nejen v USA, nýbrž například i ve Francii a v Libyi a že celou dobu dobře věděla, co dělá.

Zastánci banky (konkrétně ekonom William Cohan v New York Times) zase tvrdí, že se nelze divit, že obchod s rizikem s sebou nese riziko, a že koneckonců právě riziko je to, čím se firmy na Wall Street živí, což má vědět každý. Goldman Sachs vydal – až v roce 2010 – prohlášení, jehož podstata spočívá v tom, že „vše proběhlo podle platných zákonů“.

Co se dělo dále, je známo. Světem se přehnala finanční krize, během níž Goldman Sachs od Obamovy administrativy vyinkasoval (a rychle splatil) deset miliard dolarů pomoci.

Jeho akcie, v roce 2007 na 53 dolarech, se dnes prodávají za 205 dolarů. Řecko pokračovalo v utrácení, až je musel zbytek Evropy třikrát po sobě vyplatit z nejhoršího. Ačkoli má dnes nejúspornější rozpočet z celé EU, dluh ve výši 400 miliard eur nesplatí nikdy, ať už Goldmany na radu právníka Jabboura zažaluje, nebo ne. Na řeckou finanční budoucnost by nikdo nevsadil ani zlámanou drachmu.

Řecko a Goldman Sachs
1981	Řecko vstupuje do Evropského hospodářského společenství, předchůdce EU.
1992	Maastrichtská smlouva dává oficiálně vznikout Evropské unii a její budoucí společné měně; pro její přijetí stanovuje kritéria, jež obsahují požadavky držet deficit státního rozpočtu pod třemi procenty HDP a dluh pod 60 procenty HDP.
1999	Vzniká euro jako dosud bezhotovostní společná měna dvanácti zemí EU (včetně Itálie).
2000	Řecko se připravuje na vstup do eurozóny; jeho rozpočtový deficit činí 13 procent a dluh 136 procent HDP; Goldman Sachs nabízí Aténám transakci téhož typu, jaký předtím využila Itálie.
Prosinec 2000	Řecko nabídku přijímá, záskává 2,8 miliardy eur a opticky snižuje dluh o 2,3 procenta; GS automaticky vydělává 600 milionů dolarů; evropské úřady řecké účty odsouhlasí, Evropské komisi tehdy šéfuje Romano Prodi, bývalý mezinárodní poradce u banky Goldman Sachs leden 2001 Řecko přistupuje k euru.
Září 2001	Výnosy z dluhopisů, jedno z kritérií, jež určuje výše plateb, k nimž se Řecko zavázalo transakcí s GS, po 11. září prudce klesají, řecký dluh u GS se prodražuje; Řekové žádají o změnu podmínek.
2002	Goldman Sachs řecké žádosti vyhovuje, jako klíčové kritérium výše řeckých splátek je stanoven vývoj inflace; Mario Draghi odchází z Itálie do Londýna, kde se stává šéfem Goldman Sachs International, pobočky GS, která má řeckou transakci na starost.
2005	Sázka na inflaci nevychází, řecký dluh vystoupal na téměř dvojnásobek původní částky; Atény znovu žádají změnu podmínek; GS prodává už fixní dluh 5,1 miliardy eur Řecké národní bance (komerční ústav); Mario Draghi z GS odchází do čela italské centrální banky.
2012	Postupně vychází najevo povaha účetního fíglu ve spolupráci GS a Řecka, jeho detaily ovšem zůstávají skryty; ukazuje se, že GS sázel na řeckou neschopnost splácet dluhy.
2015	Právník Jaber George Jabbour, někdejší bankéř u Goldman Sachs, navrhuje řecké vládě, že jejím jménem podá na banku žalobu za to, že v průběhu sporné transakce nedostatečně hájila klientské zájmy.