Životní příběh Tomáše Ježka, jehož život před pár dny ukončila vážná nemoc, je příběhem člověka z masa a kostí. Tedy takovým, který nemívá dobrý konec
Většinou to tak už bývá, že ztracený syn se může polepšit, vrátit se k rodině a vše nakonec dobře dopadne. U ztracených otců to tak ale nefunguje. A Tomáš Ježek (15. 3. 1940 – 29. 11. 2017) byl bezesporu jedním z otců české porevoluční transformace a výraznou osobností, která ovlivnila a ovlivňuje fungování české ekonomiky dodnes.
Spolužák a myšlenkový souputník Václava Klause přišel do politiky po listopadu 1989 společně s celou partou z Prognostického ústavu. Spojovala je pevná víra ve svobodnou společnost a sílu volného trhu a soukromého vlastnictví. Tehdy se jim říkalo liberální ekonomové, dnes se spíše označují za libertariány. Vyznavači rakouské ekonomického školy Josefa Schumpetera a Friedricha von Hayeka měli úplně jasno, co je třeba s českou ekonomikou udělat. Těžko vzpomenout, kdo z nich poprvé použil ten příměr, že z ryby se dá rybí polévka udělat velmi snadno, ale udělat z rybí polévky zase živou rybu je dost složitý úkol. Používal ho ale i Tomáš Ježek, který je dodnes nepřesně označován za otce kuponové privatizace, ačkoli ta byla jen jednou ze součástí komplexního konceptu transformace centrálně řízené ekonomiky v ekonomiku tržní.
Privatizace navazovala na liberalizaci cen, zavedení směnitelnosti a otevření se mezinárodním trhům a souvisela i s daňovou reformou. Celý koncept vznikal v týmu Václav Klaus, Tomáš Ježek, Dušan Tříska, Vladimír Rudlovčák a Josef Tošovský, s občasným přizváním benjamínka Vladimíra Dlouhého, a byl s velkou nelibostí přijímán havlovskou skupinou kolem Petra Pitharta.
Jenže ta ryba začala velmi rychle plavat a měla se k světu, přičemž za to, na rozdíl od všech dalších poskomunistických zemí (samozřejmě s výjimkou NDR) nezaplatilo obyvatelstvo znehodnocením svých úspor hyperinflací.
To už Tomáš Ježek seděl v Pithartově české vládě jako ministr privatizace.
Spustil dražby obchůdků a hospod v malé privatizaci, připravil první vlnu restitucí a také první vlnu kuponové privatizace, spolupracoval s ministrem Vrbou při prodeji mladoboleslavské Škody koncernu VW a také prodal národní podnik Československé čokoládovny nadnárodnímu potravinářskému gigantu Nestlé. Za to si o pár let později vysloužil od Zemanovy vlády trestní oznámení, které se nakonec ukázalo jako liché a bezpředmětné.
Jenže v té době udělal také krok, který vedl k roztržce s Václavem Klausem. Spolu s Vladimírem Dlouhým a dalšími založil Občanskou demokratickou alianci (ODA), což Klaus, který se chystal založit ODS, od něj stejně jako od Dlouhého bral coby zradu party. Po volbách v roce 1992 na Ježka žádné ministerské křeslo nezbylo, protože nakonec ho nepodrželi ani lidé z ODA, a zůstal prostým poslancem.
V roce 1995 přestoupil po sporech s vedením své strany do ODS. Výrazně se angažoval při prosazování zákona o kapitálovém trhu a o Komisi pro cenné papíry, k čemuž se Klaus tvářil velmi netečně a nevěřil v jejich účinnost, což bylo dalším předmětem konfliktu otců transformace.
Navíc se o dva roky později připojil k Rumlovi s Pilipem během takzvaného sarajevského atentátu a tím jeho politická kariéra definitivně skončila.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz