Ceny černého zlata se opět blíží k rekordním hodnotám. Vrátí se ještě vůbec někdy do normálu?
Ceny ropy jsou pro globální ekonomiku novým Řeckem. Takový je závěr analytiků britské investiční banky HSBC v jejich nejnovější zprávě. Velmi dobře ilustruje strach, který v těchto dnech obchází finanční trhy. Vlastně to působí trochu jako z absurdní komedie. Jen co se konečně uklidnila panika okolo zadlužení evropských zemí, televizní obrazovky zaplnili vyplašení ekonomové varující před vysokými cenami ropy. Obavy jsou však nanejvýš oprávněné a není třeba to dokazovat jen nekonečným připomínáním toho, jak drahý je nyní benzin u čerpacích stanic. Stále vyšší ceny klíčové suroviny mají navíc čím dál tím větší vliv – na americkou prezidentskou kampaň, na mezinárodní politiku vůči Íránu a pochopitelně i na naše peněženky.
Problém s embargem
„Je docela jasné, že už to není Evropa, co je v centru pozornosti,“ sdělila nedávno Christine Lagardeová, generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu. Podle ní můžeme nyní na ropném trhu hovořit o spekulativní bublině, která ohrožuje celosvětovou ekonomiku.
Ropa Brent se nyní obchoduje za 126 dolarů za barel, v případě lehké texaské WTI jde o 107 dolarů. Nejsou to zatím tak dramatické skoky jako v roce 2008, kdy trhy vystřelily cenu za barel až ke 145 dolarům. V době křehkého oživení ekonomiky v USA, zpomalující Číny a stagnující Evropy však může současný stav způsobit vážné problémy.
Co ale za vysokými cenami fosilních paliv doopravdy stojí? Tvrzení, že jsou to jenom bezohlední spekulanti na finančních trzích, asi úplně neobstojí. Podobně jako v minulosti je třeba hledat příčinu ve vysoké poptávce, respektive nedostatečné nabídce.
Vzhledem k tomu, že světová ekonomika se stále ještě vymotává z pokrizového období (a platí to i o pozvolna se probouzejících Spojených státech), můžeme první možnost vyloučit. Odpověď nalezneme nejspíše na Blízkém východě. Už dva měsíce trvá mezinárodní tlak na Írán kvůli jeho jadernému programu. Evropská unie přistoupila v lednu k razantnímu kroku, když uvalila embargo na vývoz íránské ropy. Pro samotnou EU to neznamená až takový problém. Přestože jsou země starého kontinentu na dovozu ropy závislé (většina z nich importuje více než 90 procent vlastní spotřeby), podstatnou část této energetické komodity dovážejí z Ruska (33 procent) a z Norska (15 procent). Ze zemí ropného kartelu OPEC, mezi něž Írán také patří, se importuje jen zhruba třetina.
Výpadek íránské ropy tedy nezpůsobil na trhu výraznou díru. Analytici investiční banky Morgan Stanley ji odhadují na 800 tisíc barelů denně. Ač se to může zdát hodně, z celkového pohledu nejde o příliš vysoké číslo. Pro srovnání, za loňský rok se světová poptávka po ropě snížila přibližně o stejnou hodnotu (vlivem zhoršujících se ekonomických podmínek). Země OPEC navíc stále mají dostatek černého zlata v zásobě. „Podle našich odhadů sahá jejich kapacita ještě o 2,6 milionu barelů denně dál oproti dnešnímu stavu,“ tvrdí zpráva Morgan Stanley.
Spojené státy už navíc získaly příslib od Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Kuvajtu, že zablokované íránské exporty dokážou nahradit.
Příliš velké dopady neměly ani další potíže výrobců ropy, například neshody mezi severním a jižním Súdánem o transport ropy nebo technické problémy těžařů v Severním moři. Proč se tedy cena černého zlata žene na komoditních trzích stále vzhůru a pošilhává tak po úrovních, které známe z období před čtyřmi roky coby dosavadní rekord?
Obavy z budoucnosti
Všechny výše popsané problémy v čele s íránskou otázkou totiž na trhu vyvolávají atmosféru strachu. Asi nejhrozivější vize se týká Hormuzského průlivu, úžiny mezi Perským zálivem a Arabským mořem. Touto důležitou dopravní křižovatkou vedou vodní cesty, kterými je na západní trhy transportována až pětina veškeré ropy ze zemí, jako je například Saúdská Arábie nebo Kuvajt. Írán, který je pod stále větším mezinárodním tlakem, by podle některých odhadů mohl tento průliv zablokovat a způsobit výpadek až 17 milionů barelů ropy na trhu denně.
Přestože většina odborníků označuje tuto vizi za málo pravděpodobnou, rozhodně není úplně nereálná. Íránské válečné loďstvo provádělo v posledních měsících v průlivu několik cvičení. Už v lednu Teherán pohrozil, že pokud dojde k narušení prodeje íránské ropy „zvenčí“, Hormuzský průliv uzavře. Fakt, že tato slova dosud nebyla naplněna, může vytvářet dojem prázdné výhrůžky. I tak ale trhy pravděpodobnost této akce zjevně započítaly do ceny ropy.
Ta se přitom stále ve větší míře stává i politickou otázkou. Například ve Spojených státech snad neuplyne den, kdy by představitelé republikánů neobviňovali prezidenta Obamu z toho, že právě jeho vinou tankujeme všichni dražší benzin a naftu. Ano, blíží se prezidentské volby a podobná prohlášení jsou v této době už v podstatě folklorní rutinou.
Američané ale drží podstatný objem ropy ve svých strategických rezervách, které může uvolnit právě prezident. „Uvolnění pouze malé části těchto rezerv může mít výrazný vliv na omezení spekulace na trzích, a tím pádem i na cenu,“ napsal například republikánský kongresman Ed Markey v otevřeném dopise Obamovi. Prezident se k takovému kroku zatím zrovna dvakrát pozitivně nestaví a je mu potřeba dát za pravdu. K částečnému uvolnění amerických ropných rezerv došlo už loni v reakci na vlnu arabských revolucí. Přestože injekce asi 30 milionů barelů krátkodobě pomohla snížit ceny ropy na trhu o více než deset procent, po dvou týdnech je burzy vyhnaly opět nahoru a pokračovaly v růstu. Díky této operaci jsou americké rezervy o něco tenčí (dohromady 700 milionů barelů). Pro Američany, a v konečném důsledku pro nás všechny, by bylo mnohem lepší, kdyby si největší spotřebitel ropy schoval co nejvyšší zásoby na případy skutečné nouze. Například při hypotetickém uzavření Hormuzského průlivu by dnešní rezervy dokázaly jakž takž nahradit výpadek po dobu maximálně šesti měsíců.
Konec starých časů
Nejen analytici si nyní lámou hlavu nad tím, jak se budou ceny ropy vyvíjet v následujících měsících. Zkušenosti z minulých let ukazují jednoznačně na to, že na nějaké matematické predikce cen ropy se nedá spoléhat. V tuto chvíli se ekonomové neshodují ani na tom, jak velká část ze současné ceny je skutečně dána reálnou nabídkou a poptávkou, a jak velká část je ovlivněna strachem a následnou spekulací. Například Jim O’Neill z banky Goldman Sachs tuto reálnou hladinu vidí mezi 80 a 100 dolary. O lecčems však vypovídá, že jeho kolega ze stejného ústavu Jeffrey Currie ji zase odhaduje na 118 dolarů za barel (Goldman Sachs se mimo jiné proslavila predikcí, podle níž měl barel ropy v roce 2010 stát 200 dolarů, ačkoli nakonec stál méně než 90 dolarů). Jisté je, že současný svět závislý na fosilních palivech už dávno vstoupil do nové éry. Po ropných šocích v 70. letech se ceny ropy držely po necelá tři desetiletí na poměrně stabilních úrovních. Tato doba je nejspíše nenávratně pryč. Jak nedávno napsal deník Financial Times, v letech 2013 a 2014 bude boj s cenami energií s velkou pravděpodobností ještě mnohem drastičtější než dnes. Ropné šoky budou vytvářet tlak na inflaci. A nejenže bude mnohem větším luxusem jízda za volantem, na celém světě se prodraží také dovážené potraviny.
V první linii v tomto boji přitom nebudou stát politici jako Obama, ale především centrální banky. „V současnosti je hlavním cílem centrálních bank boj s následky finanční krize spíše než hrozba cen energií a komodit. Takový postoj byl možná správný v roce 2008 a 2009, ale následující roky si vyžádají docela jiný přístup,“ řekl pro Financial Times Andrew Sentance, poradce PricewaterhouseCoopers.
Podle některých zlých jazyků už je dokonce pozdě. Centrální banky západních zemí totiž stále udržují politiku levných peněz, kterou se snaží podpořit růst. Vzpomeňme na nedávnou akci Evropské centrální banky, která na trh vrhla přibližně bilion eur v levných půjčkách. Americký Fed sice zatím zavrhl další kolo kvantitativního uvolňování, ale úrokové sazby stále drží na minimálních úrovních. Stejně tak je možné upozornit na Bank of England, která za posledních pět let pravidelně nedokáže odhadnout reálnou inflaci a podstřeluje ji v průměru o půl procenta. Řešit dilema mezi podporou krizemi znavených ekonomik a ochranou před rostoucími cenami možná zatím není tak akutní, brzy ale bude hůř. Možná není tak daleko doba, kdy budeme 200 dolarů za barel ropy považovat za celkem normální cenu.
