Řada tradičních oblastí bude mít takové problémy se změnami teplot, srážek a šířením onemocnění, že bude muset od pěstování kávy upustit
I po dlouhém letu z Evropy a s těžkým spánkovým defi citem vypadá jihozápadní Šrí Lanka jako prospekt na tropickou Asii. Smáčená dešti je krajina svěží, od pláží s parádním příbojem Indického oceánu, kde háje kokosových palem střídají pole se zlátnoucí rýží obtěžkanou zralými klasy, stejně jako ta s mladými sazenicemi zatopenými vodou v zářivě zelené. Sinhálské vesnice s červenými taškovými střechami domků, školáci v uniformách, buddhistické chrámy, u kterých postávají chrámoví sloni, zahrady s ovocem a kořením.
Jako by za oknem někdo promítal velmi dlouhý reklamní šot. Pak začne silnice stoupat, ale vy už nevydržíte a padnete do mrákot a po probuzení jste zase někde jinde – kolem vás vysoké hory centrálního pohoří a čajové plantáže, kde Tamilky v sárí a s červenou tečkou na čele házejí čerstvě utržené lístky čajovníku do koše. Vítejte v průsmyku Ella, kilometr nad mořem, v srdci „tea country“.
Kdyby nebyla nemoc Hemileia vastatrix, Britové by o pozdních odpoledních popíjeli spíš šálek cejlonské kávy, nikoli čaje. Proč?
Protože na centrální vysočině, dnes tak proslulé čajovými zahradami, došlo k „vynucené substituci“ a příčinou bylo uvedené houbovité onemocnění kávovníků. Přitom ještě v polovině 19. století britští „planters“ (často Skoti) káceli cejlonské horské tropické pralesy jako o život po stovkách tisíc hektarů, aby je osazovali sazenicemi kávovníku, kterému se několik desítek let výtečně dařilo. Jasně že se o ně nestarali sami – na těžkou práci dováželi jako námezdní pracovní sílu hinduistické Tamily z jihovýchodní Indie (dnešní Tamilnádu), čímž se mimochodem zasloužili o budoucí dlouhotrvající konfl ikt mezi oběma etniky poté, co Britové odešli. To ale trochu předbíháme.
Zničující Emílie
Kávová horečka, kdy se propojil britský kapitál s levně prodávanou půdou (panenský prales koupený za babku od sinhálských panovníků) a s masovým dovozem tamilských nádeníků, před 150 lety za jednu generaci proměnila centrální vysočinu na Cejlonu v třetí největší produkční oblast kávy na světě, po Brazílii a tehdy holandské Jávě. Mimochodem život na rovníku v tropech před vynálezem antibiotik a klimatizace byl pro evropské kolonisty podstatně snesitelnější ve vyšších nadmořských výškách. V jednom pečlivě předělaném „planters house“ kousek pod „Ella Gap“ autor tohoto článku byl, neměli to vymyšlené špatně – krajina malebná, žádné velké horko, vyhlídka průsmykem až k Indickému oceánu.
Avšak běda. Z východní Afriky (pramáti kávovníku) přišla „zničující Emílie“ (Davastating Emily), jak plantážníci přezdívali šíření houbovité choroby, projevující se reznutím listů a pronikavým poklesem výnosů.
Za pár let kompletně zlikvidovala zdejší kávovníkové zahrady. Kdo nezbankrotoval, musel najít něco jiného a zachráncem se ukázal čajovník, do té doby na Cejlonu zcela neznámý. Šrí Lanka je dnes zcela marginálním producentem kávy, bývala třetí, nyní je o nějakých čtyřicet příček níž.
Hemileia („Emílie“) do hlavní pěstitelské země Brazílie dorazila v roce 1970, o desetiletí později ničila plantáže i v Kolumbii a Střední Americe a dneska je rozšířena všude, přičemž obzvlášť citlivé jsou na ni kultivary Coffea arabica, tedy výběrové kávy.
Potíž je v tom, že Emílii fouká do plachet změna klimatu, takže se očekává její šíření v důsledku růstu průměrných teplot v oblastech pěstování arabiky s vyšší nadmořskou výškou. Nedosti na tom, dnešní hlavní pěstitelské oblasti ohrožuje také sucho, na nějž je kávovník citlivý, případně přízemní mrazíky, které ho spolehlivě ničí.
O kávu nepřijdete
Klimatické modely simulují zhoršení podmínek pro kávovník ve všech současných důležitých pěstitelských oblastech. Abychom byli konkrétní: ve Střední Americe se arabika nebude dát pěstovat na 48 procentech, v Brazílii na 60 procentech, a v jihovýchodní Asii dokonce na 70 procentech výměry současných plantáží.
To vypadá katastroficky. Ale neznamená to, že o svůj šálek kávy přijdete. Možná bude dražší, mnohem spíše se však vaše poptávka po kávě bude saturovat přesunem jejího pěstování do nových oblastí, jako vždycky – viz příklad Cejlonu.
Dobrá otázka je, co se stane s těmi původními.
Fakt, že kávy je dost, souvisí především s tím, že se její pěstování šíří na úkor kácení původních lesů. Většinou jde o masovou, koncernovou produkci, i když i tady najdete označení „fair trade“ a „rainforest alliance“, která nabízejí ujištění, že pijete kávu, při jejímž pěstování se bral ohled na ekologii a výkupní ceny pro samostatné malé pěstitele, jež umožňují poslat děti do školy a aspoň trochu akumulovat kapitál.
Z farmy až po lžičku
Úplný genom Coffea arabica je ve veřejné doméně od roku 2014 a otevírá prostor pro šlechtění kultivarů, které snad budou odolnější vůči nemocem a nebudou vyžadovat koňské dávky fungicidů, odolají periodickému suchu, aniž by si vynucovaly další zábor půdy.
Kamarád autora tohoto článku Tomáš Hes žije již mnoho let na střídačku v Česku a v Mexiku, většinou v oblastech s původním obyvatelstvem. Zrovna psal, že začíná s programem „spořicího kafe“, což je mikrofinancování pěstitelů z kmene Totonak a Nahua, kteří dělají šetrnou zastíněnou kávu (keře jsou v podrostu lesa) v mexickém státě Puebla. Zdaleka není sám, na tohle jsou Češi vážně neuvěřitelně dobří.
Příběh „z farmy až po lžičku“, když není vylhaný, je asi nejlepší cestou, jak konzumovat s klidným svědomím nejen kávu, ale cokoli. Navíc „kávám s původem“ jsme přišli v Česku na chuť a zdejší kávová scéna začíná být stejně zajímavá jako ta, která tady vyrostla na čaji. Nezávislí dovozci i pražírny se množí jako houby po dešti, přičemž často pěstují svoje samostatné příběhy.
Kávová horečka, kdy se propojil britský kapitál s levně prodávanou půdou a s masovým dovozem tamilských nádeníků, před 150 lety za jednu generaci proměnila centrální vysočinu na Cejlonu v třetí největší produkční oblast kávy na světě.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
